Zelená karta je dobrý film. Stojí za shlédnutí. Když jsem ho viděl poprvé, nijak mě nenadchl, ale když jsem se na něj pak podíval znovu, zjistil jsem, že je realistický a osvěžujícím způsobem okouzlující, takovým tím „jednoduchým/proti proudu“ způsobem, který je Peteru Weirovi vlastní. Natočil také Svědectví, Společnost mrtvých básníků a Truman Show; a Zelená karta je zcela jistě dalším z jeho filmů o lidech, kteří tak docela nezapadají do svého prostředí nebo do světa svých tužeb, ale jsou vtaženi do hledání života tam, kde ho pravděpodobně nehledali. Scéna s hledáním koupelny je vtipná a zároveň velmi napínavá. Je zvláštní, jak si v domě, nebo dokonce v malém bytě, nikdy nejsme zcela jisti, kde se koupelna nachází. Naším prvním instinktem je zeptat se, i když by asi nebylo těžké to najít sami. A teď si představte, že byste museli řešit tuto situaci s koupelnou (což je něco, co vás zajímá, jen když ji potřebujete) a předstírat, že místo, kde se nacházíte, je váš dům. Je to skoro jako v těch nočních můrách, kde je tolik dveří, ale které z nich jsou ty, které vás zavedou na další úroveň, kterou tolik potřebujete, ale nemáte nejmenší tušení, co by to vlastně mohlo být? Myslím, že metafora je taková, že neustále otevíráte řetězec špatných dveří, dokud nenajdete ty pravé pro vás. Je to frustrující, ale ty dveře tam byly vždycky, vždycky, jen s tou výjimkou, že jste si jich nikdy nevšimli. Stejně jako v každodenním životě vám láska a duchovno mohou zprvu problesknout do tváře jako banální pohled, ale jsou tvořeny nadějemi a obavami, které jsou vždy větší než my, nevysvětlitelné, možná osudové. Nemáme je pod kontrolou (to věděli už Řekové), jsme stále stejní, ale zase nejsme. A jsme tu, tápeme, přežíváme. Jak se člověk staví k lidem a ke svým současným okolnostem – ať už jsou jakékoliv – o tom je Zelená karta.