Při nedávné přednášce o vztahu těla a mysli jsem se zmínil o nejnovějším výstřelku proti úzkosti – omalovánkách. Ty jsou určeny dospělým a obsahují složité vzory, které představují značnou výzvu pro udržení se v liniích. Tvrdí se, že soustředění na zvláštní vzory odvádí mysl od úzkosti a stresu. Důkazy jsou kusé, ale miliony omalovánek letí z pultů a jsou na prvních místech žebříčků bestsellerů. To samo o sobě něco vypovídá o naší společnosti.
Po mé přednášce mě oslovila paní, která tvrdila, že má něco lepšího než omalovánky na zmírnění úzkosti, a strčila mi do ruky lahvičku plnou pilulek. Nevypadala jako tajná prodavačka drog, a tak jsem si řekl, že se podívám dolů a najdu nějaké pilulky lorezapamu nebo možná třezalky. Tak tomu ale nebylo. Na štítku na lahvičce stálo: „Arsenicum album 30C.“
Ne, nesnažila se mě otrávit. Byly to homeopatické arsenikové pilulky založené na zvláštní představě, že látka, která ve velkých dávkách způsobuje určité příznaky, může v homeopatické potenci tytéž příznaky zahnat. Protože otrava arzenem je spojena s úzkostí a neklidem, měl by člověk trpící takovými příznaky najít úlevu v homeopatické dávce arzenu. V bizarním světě homeopatie se potence zvyšuje s větším ředěním a říká se, že dávka 30C je extrémně silná. Taková pilulka se vyrobí tak, že se roztok arsenu postupně třicetkrát stokrát zředí a pak se kapkou konečného roztoku napustí cukrová pilulka. Při zředění 30C nejenže nezůstane po arsenu ani stopa, ale dokonce se v něm nenajde ani molekula vody, která by se s původním arsenem kdy setkala.
Homeopatie je vědecky zkrachovalá praxe, kterou před více než dvěma sty lety vymyslel německý lékař Samuel Hahnemann, který byl rozčarován pouštěním krve a očistou, tehdy běžnými lékařskými postupy. Byl to dobrý člověk, který hledal šetrnější a jemnější léčebné postupy a homeopatie do této rubriky zapadala. Protože v té době téměř neexistovaly znalosti o molekulách, nemohl si Hahnemann uvědomit, že jeho zředěné roztoky nic neobsahují. Ve skutečnosti je pravda, že něco obsahovaly. Pořádnou dávku placeba!“
Nyní přichází rozuzlení tohoto příběhu. Hahnemann byl poměrně zdatný v chemii a skutečně vyvinul první chemický test na arsen. V roce 1787 zjistil, že arsen v neznámém vzorku se při působení plynného sirovodíku mění na nerozpustnou žlutou sraženinu trisulfidu arsenitého. Když byl v roce 1832 John Bodle v Anglii obviněn, že otrávil svého dědečka tím, že mu dal do kávy arsen, byl John Marsh, chemik z Královského arzenálu, požádán, aby otestoval vzorek kávy. Přestože se mu Hahnemannovým testem podařilo arzen v kávě zjistit, pokus se nepodařilo zopakovat ke spokojenosti poroty a Bodle byl zproštěn viny. Protože věděl, že nemůže být znovu souzen za stejný zločin, přiznal se později k vraždě svého dědečka.
Přiznání Marshe rozzuřilo a motivovalo ho k vývoji lepšího testu na arsen. Do roku 1836 zjistil, že při ošetření vzorku tělní tekutiny nebo tkáně zinkem a kyselinou se veškerý arsen přemění na plynný arsin, AsH3, který pak může projít plamenem a získat kovový arsen a vodu. Arzen by pak vytvořil stříbřitě černou usazeninu na studené keramické misce držené v proudu plamene a množství arzenu v původním vzorku by mohlo být určeno porovnáním intenzity usazeniny s usazeninou vytvořenou při použití známého množství arzenu.
Marshův test získal velkou publicitu v roce 1840, kdy byla Marie LaFarge ve Francii obviněna z vraždy svého manžela tím, že mu do jídla přidala arzen. O Marii bylo známo, že si koupila arzenik v místní lékárně, o kterém tvrdila, že má zabít krysy, které zamořily dům. Služebná přísahala, že viděla, jak její paní sype manželovi do pití bílý prášek, a Marie také poslala manželovi, který byl na služební cestě, těsně předtím, než onemocněl, koláč. Rodina mrtvého manžela měla podezření, že ho Marie otrávila a nějakým způsobem se dostala ke zbytkům jídla, do kterého údajně přidala arzenik. Marshův test odhalil přítomnost arsenu v jídle a ve vzorku vaječného koňaku, ale když bylo tělo oběti exhumováno, vyšetřující chemik nebyl schopen arsen odhalit.
Aby pomohl prokázat Mariinu nevinu tím, že potvrdí výsledky vyšetřování exhumovaného těla, obhajoba angažovala Mathieu Orfila, chemika uznávaného jako autoritu v oblasti Marshova testu. K velké nelibosti obhajoby Orfila prokázal, že test byl proveden nesprávně, a pomocí Marshova testu přesvědčivě prokázal přítomnost arsenu v exhumovaném těle LaFarge. Marie byla shledána vinnou a odsouzena na doživotí. Kontroverzní případ zaujal veřejnost a byl pozorně sledován prostřednictvím novinových zpráv, které z Marie LeFarge udělaly celebritu. Do historie se také zapsal jako první případ, v němž bylo dosaženo odsouzení na základě přímých forenzních toxikologických důkazů. Kvůli roli Mathieu Orfila v tomto případu je často považován za „zakladatele toxikologické vědy“. Marshův test se stal předmětem každodenních rozhovorů a stal se dokonce oblíbenou ukázkou na výstavištích a veřejných přednáškách. To mělo zajímavý vedlejší účinek. Otrav arzenem výrazně ubylo, protože existence ověřeného a spolehlivého testu sloužila jako odstrašující prostředek.
Co se týče tvrzení o zmírnění úzkosti homeopatickým arzenem, no, mně způsobují úzkost. Myslím, že ty homeopatické tablety spláchnu do kanálu (tady se o znečištění arzenem bát nemusím) a koupím si omalovánky.