Doktor Hunter S. Thompson jednou řekl: „Nikdy to pro mě nebylo dost divné.“ Při vší úctě a lásce k tomuto zesnulému velkému Gonzo bohu by mě zajímalo, jestli by po zhlédnutí tohoto filmu tato slova snědl. Tohle je opravdu jeden z nejdivnějších filmů, jaké kdy byly vymyšleny, natočeny, provedeny a vůbec natočeny. Ale jeho genialita spočívá v tom, že uprostřed svého chaosu a delirického chaosu vlastně není až tak nesoudržný. Nemusí to být ani více, ani méně šílený kousek avantgardního experimentování než superobskurní snímek jako Kocourkov.
Rozdíl podle mě spočívá v profesionalitě. V malém mi to připomíná Russe Meyera; Richard Elfman je velmi opatrný režisér s kamerou, nikdy neudělá záběr nechtěně rozostřený nebo masturbačně vyšinutý, a se svým produkčním (pokud to snad byl jen on a jeho žena, která snímek také financovala) vytváří šílenosti, které nelze zrovna nazvat odfláknutou produkční hodnotou. Ať se vám to líbí, nebo ne, a dovedu si představit, že se to lidem rozhodně NELÍBÍ, tady jde o umění.
Je to také ten typ filmu, který nelze zaškatulkovat. Celou dobu jsem se šíleně smál, téměř křečovitě při jednom dalším kroku za druhým v „ději“ (a ano, nějaký tam je, když se podíváte do „Zóny“ a 6. dimenze a kroniky královny a rodiny procházející zónou), ale je to úplně komedie? Vlastně ano, je. Ale jaká komedie? Je tu citlivost, která si místy hodně vypůjčuje z těch rozkošně bláznivých kreslených filmů z 20. a 30. let (napadají mě obskurní kraťasy Una Iwerkse), ale jen místy jako kousky v té třídě, kde se zpívají staré písničky.
Jsou tu také postavy v black-face (ano, black-face), zjevné karikatury černochů a Židů, malý člověk (herec z Muže se zlatou zbraní), chlápek s obří žabí hlavou a v obleku a Satan. Zmínil jsem se, že je to muzikál natočený černobíle a že je to taky jako kdyby Rocky Horror Picture Show nebyla sympatická svou špatností, ale byla skutečně zku***ná jako opravdový kultovní hit?
Dost snahy o vysvětlování – tohle je kult ve smyslu Eraserhead nebo Ichi the Killer, nebo dokonce jedna ze skutečných oldschoolových gard avantgard jako Jack SMith. Člověk to opravdu musí vidět, aby tomu uvěřil, a pochopit, jak moc do toho funguje směs forem a stylů, zjevných a radostně přehnaných „postav“ (jen mezi tou jednou královnou s vlasy a malým klukem by to mohlo stačit, ale co pak ta malá klukova nová francouzská milenka?), náhlých titulků, sem tam animací s nejvýraznějším příkladem cesty střevem.
Nemluvě o hudbě, která patří k tomu nejčistšímu, co je na snímku geniální (tohle a Blues Brothers, obojí dobré na dvojku, ne příliš kupodivu vzhledem k jedné konkrétní písni, kterou tu nemusím zmiňovat, jsou skvělé ujeté muzikály roku 1980). Jsou tu dvě tváře: využití starých bluesových a show-tunových písní 30. let, skoro jako speakeasy songy, a pak písně Oingo Boingo, stejně podivné kapely Dannyho Elfmana, kterou měl, než se stal skladatelem. Netřeba dodávat, že zde komponuje poprvé, a je to skvělá průprava pro podobně skvělou hudbu k dalším snímkům Tima Burtona; jeho jediné vystoupení v roli Satana je vyjukané, i když celkově se vyrovná tomu, co jeho bratr nabízí jako filmař s vervou a odvahou.
Jak moc pozitivně můžete reagovat na odvahu Zakázané zóny, bude záležet na tom, jak moc ji berete vážně. Nemyslím si, že bych dostal nějaké hluboké životní ponaučení, ale pokud se dokážete vcítit do atmosféry snímku, pak máte vyhráno. O moc ujetější než tohle už to být nemůže a já to mám rád za to, za jakých podmínek to jako nápaditá nízkorozpočtová gonzo komedie vzniká.