V sobotu na začátku dubna, když si Eian Kantor vařil čaj z čerstvých mátových lístků, mu došlo: ztratil čich. Čaj podezřele nevoněl vůbec ničím. Kantor prohledal ledničku, očichal sklenice s okurkami, chilli omáčkou a česnekem – nic.
Od konce března, kdy byl stát New York uzavřen, zůstal třicetiletý Kantor se svou přítelkyní izolován ve svém bytě v Queensu ve státě New York. Proto netušil, že má COVID-19, přestože měl mírnou horečku, kterou přičítal sezónní alergii. Když se mu po několika týdnech ztráty čichu neboli anosmie konečně podařilo podstoupit testy, byly negativní. Ale o několik měsíců později, jak říká, několik testů ukázalo, že jeho protilátky proti novému koronaviru byly „nadstandardně vysoké, což potvrdilo, že jsem to měl.“
Odhaduje se, že 80 procent lidí s COVID-19 má poruchy čichu a mnoho z nich má také dysgeusii nebo ageusii (narušení, respektive ztrátu chuti) nebo změny v chemestézii (schopnost vnímat chemické dráždivé látky, jako je například pálivé chilli). Ztráta čichu je u lidí s tímto onemocněním tak častá, že někteří vědci doporučují její použití jako diagnostického testu, protože může být spolehlivějším markerem než horečka nebo jiné příznaky.
Jednou z přetrvávajících záhad je, jak nový koronavirus připravuje své oběti o tyto smysly. Na počátku pandemie se lékaři a vědci obávali, že anosmie spojená s COVID může signalizovat, že virus se nosem dostává do mozku, kde může způsobit vážné a trvalé poškození. Předpokládaná cesta by vedla přes čichové neurony, které vnímají pachy ve vzduchu a přenášejí tyto signály do mozku. Studie však ukázaly, že tomu tak pravděpodobně není, říká Sandeep Robert Datta, neurolog z Harvard Medical School. „Podle mého gestaltového výkladu dosavadních dat se zdá, že primární zdroj urážek je ve skutečnosti v nose, v nosním epitelu,“ což je vrstva buněk podobná kůži, která je zodpovědná za registraci pachů. „Vypadá to, že virus napadá převážně podpůrné a kmenové buňky, a ne přímo neurony,“ říká Datta. Tato skutečnost však neznamená, že neurony nemohou být zasaženy, zdůrazňuje.
Čichové neurony nemají na svém povrchu receptory angiotenzin konvertujícího enzymu 2 (ACE2), které umožňují vstup viru do buněk. Ale sustentakulární buňky, které důležitým způsobem podporují čichové neurony, jsou těmito receptory posety. Tyto buňky udržují křehkou rovnováhu solných iontů v hlenu, na které jsou neurony závislé při vysílání signálů do mozku. Pokud je tato rovnováha narušena, může to vést k výpadku neuronální signalizace – a tedy i čichu. Sustentakulární buňky také poskytují metabolickou a fyzickou podporu potřebnou k udržení řasinek podobných prstům na čichových neuronech, kde jsou soustředěny receptory detekující pachy. „Pokud tyto řasinky fyzicky narušíte, ztratíte schopnost čichu,“ říká Datta.
Ve studii v časopise Brain, Behavior and Immunity infikoval Nicolas Meunier, neurolog z univerzity Paris-Saclay ve Francii, nosy zlatých syrských křečků virem SARS-CoV-2, který způsobuje COVID. O pouhé dva dny později byla infikována přibližně polovina sustentakulárních buněk křečků. Čichové neurony však nebyly infikovány ani po dvou týdnech. A nápadné bylo, že čichové epitelie byly zcela odloučené, což podle Meuniera připomínalo odlupování kůže po spálení sluncem. Ačkoli čichové neurony nebyly infikovány, jejich řasinky byly zcela pryč. „Pokud odstraníte řasinky, odstraníte i čichové receptory a schopnost detekovat pachové látky,“ říká.
Narušení čichového epitelu by mohlo vysvětlit ztrátu čichu. Zatím však není jasné, zda poškození způsobuje samotný virus, nebo invaze imunitních buněk, které Meunier po infekci pozoroval. Rozsáhlé zprávy o anosmii při onemocnění COVID nejsou typické pro jiná onemocnění způsobená viry. „Myslíme si, že je to velmi specifické pro SARS-CoV-2,“ říká Meunier. V předchozí studii s jinými respiračními viry ve své laboratoři zjistil, že sustentaculární buňky byly infikovány jen zřídka, zatímco u SARS-CoV-2 obsahovala patogen přibližně polovina buněk. U jiných virů je čich obvykle narušen ucpaným nosem, ale COVID obvykle nezpůsobuje ucpání nosu. „Tohle je velmi odlišné,“ říká Meunier.
Výzkumníci našli několik vodítek ke ztrátě čichu, ale méně jistí jsou si tím, jak virus způsobuje ztrátu chuti. Buňky chuťových receptorů, které detekují chemické látky ve slinách a vysílají signály do mozku, neobsahují ACE2, takže je SARS-CoV-2 pravděpodobně neinfikuje. Jiné podpůrné buňky v jazyce však receptor nesou, což možná poskytuje určitou indicii, proč chuť mizí. (Ačkoli se může zdát, že chuť mizí při anosmii, protože pachy jsou tak klíčovou složkou chuti, u mnoha lidí s COVID skutečně dochází k ageusii a nedokážou vnímat ani sladkou nebo slanou chuť)
Ztráta chemického vnímání – pálení pálivých chilli papriček nebo osvěžující pocit máty – zůstává také nevysvětlena a z velké části neprozkoumána. Tyto vjemy nejsou chutě. Místo toho je jejich detekce přenášena nervy vnímajícími bolest – některé z nich obsahují ACE2 – po celém těle, včetně úst.
Další vodítka k tomu, jak virus vymazává čich, pocházejí od lidí, kteří se zotavují z anosmie. „Většina pacientů ztrácí čich, jako když zhasne vypínač, a rychle ho obnoví,“ říká Datta. „Existuje část pacientů, kteří mají mnohem trvalejší anosmii a zotavují se v delším časovém horizontu.“ Čichový epitel se pravidelně regeneruje. „Je to způsob, jak se tělo chrání před neustálým náporem toxinů z okolního prostředí,“ říká Meunier.“
Přesto více než sedm měsíců poté, co se u něj anosmie poprvé objevila, spadá Kantor do druhé skupiny pacientů: dosud nezaznamenal vůbec žádné pachy. „Je to těžké, protože si neuvědomíte, jak moc máte vztah k čichu, dokud ho neztratíte,“ říká. „Kdyby v domě hořelo, nepoznal bych to. Je to velmi znepokojující.“ A pak je tu ještě to, co anosmie dělá s radostí z jídla. „Jídla, která byla dříve dobrá, teď chutnají ‚meh‘,“ říká Kantor.
Carol Yan, rinoložka z Kalifornské univerzity v San Diegu, říká, že anosmie představuje skutečné zdravotní riziko. „Ve skutečnosti zvyšuje úmrtnost. Pokud nemůžete cítit vůni a chuť jídla, může vás to predisponovat k poškození, jako je zkažené jídlo nebo únik plynu,“ říká. „Může také způsobit sociální stažení nebo nutriční deficit.“
Variace na smyslová témata se rozšiřuje i na další příznak zvaný parosmie, který je možným znakem zotavení u lidí s dlouhotrvající anosmií. Takovým jedincem je Freya Sawbridgeová, 27letá žena z Nového Zélandu. Nemocí COVID-19 se nakazila v březnu. Po několika týdnech anosmie a ageuzie, kdy podle jejích slov vše chutnalo jako „kostky ledu a lepenka“, se Sawbridgeové začaly vracet nejzákladnější chutě – sladká, slaná, kyselá -, ale žádné chuťové nuance, které vycházejí z vůní potravin. „Čokoláda chutná jako sladká guma,“ říká.
Poté, asi po pěti měsících, se některé vůně vrátily, ale ne tak, jak se očekávalo. Nějakou dobu byly všechny potraviny cítit umělou jahodovou příchutí. Nyní však „všechno voní odporně a zkresleně,“ říká Sawbridge. „Nic není přesné a všechny pachy jsou nepříjemné.“ Vůně cibule je podle ní nesnesitelná a vším prostupuje podivná chemická příchuť. „Všechno moje jídlo chutná, jako by ho někdo postříkal čističem na okna,“ dodává Sawbridgeová.
Parosmie může vzniknout, když se nově vypěstované kmenové buňky, které se v nose vyvíjejí v neurony, pokoušejí protáhnout svá dlouhá vlákna, tzv. axony, malými otvory ve spodině lebky a spojit se se strukturou v mozku zvanou čichový bulbus. Někdy se axony napojují na nesprávné místo, což způsobuje nevyzpytatelný čich, ale chybné zapojení se může potenciálně samo napravit, pokud je k tomu dostatek času.
Tato zpráva je pro lidi, jako je Sawbridge, vítaná. Chce však znát odpověď na otázku: Jak dlouho bude její stav trvat? „Neznáme konečný časový průběh zotavení u osob s anosmií,“ říká Yan, ale obvykle je to šest měsíců až rok. „Při dlouhodobé postvirové ztrátě čichu po chřipce je po šesti měsících 30 až 50procentní šance na spontánní uzdravení“ bez jakékoli léčby, dodává. „Existují případy zotavení po dvou letech. Ale poté se domníváme, že regenerační schopnost může být ztížena. A šance na uzdravení je bohužel poměrně malá.“
Kantor vyzkoušel všechny možné cesty, jak získat zpět svůj čich: léčbu vysokými dávkami steroidů na potlačení zánětu, program tréninku čichu pomocí esenciálních olejů, doplňky beta-karotenu na regeneraci nervů, akupunkturu. Nic nepomohlo. Yan doporučuje „zavlažování“ dutin budesonidem, lokálním steroidem, u kterého se ve studii Stanfordovy univerzity u lidí se ztrátou čichu po chřipce ukázalo, že zlepšuje výsledky po dobu delší než šest měsíců. Další slibnou léčbou, kterou Yan a další zkoumají, je plazma bohatá na krevní destičky, protizánětlivý odvar izolovaný z krve, který se používá k léčbě některých typů poškození nervů. Yan však říká, že výsledky žádné léčby „nejsou úžasné. Není to tak, že se probudíte a řeknete: ‚Páni, už zase cítím‘. Ale pokud můžete znovu cítit vůni mýdla nebo si vychutnávat chuť některých potravin, je to velký přínos.“
Ohledně anosmie existuje ještě jedna znepokojivá poznámka: byla identifikována jako rizikový faktor některých neurodegenerativních onemocnění. „Po pandemii chřipky v roce 1919 jsme zaznamenali nárůst výskytu Parkinsonovy choroby,“ říká Meunier. „Bylo by opravdu znepokojující, kdyby se něco podobného dělo i u nás.“ Yan si však myslí, že tyto obavy jsou přehnané. „Určitě existuje souvislost mezi anosmií a nemocemi, ale my si myslíme, že anosmie vyvolaná viry je úplně jiný mechanismus,“ říká. „Postvirová anosmie neznamená vyšší riziko onemocnění. Jedná se o dva zcela odlišné jevy.“ To by mělo Sawbridge a Kantora – a miliony dalších lidí na celém světě postižených ztrátou čichu v důsledku COVID – uklidnit.