Biografie
b. 19. prosince 1906 – zemř. 10. listopadu 1982
Sovětský premiér v letech 1964-1982. Brežněv prosazoval právo SSSR zasahovat do záležitostí jiných socialistických států, označované jako „Brežněvova doktrína“.
Leonid Iljič Brežněv, vůdce jednoho ze dvou nejmocnějších národů světa, se narodil ruským rodičům v ukrajinském hornickém městě Kamensk v roce 1906. O jeho mládí je známo jen málo, kromě toho, že v 15 letech odešel pracovat do ocelárny, která zaměstnávala jeho otce.
Po ruské revoluci Brežněv získal technické vzdělání a stal se zeměměřičem. Brzy se však projevily jeho politické ambice: v roce 1931 vstoupil do komunistické strany a poté zastával řadu místních stranických funkcí. Mladý aparátčík prokázal pozoruhodnou schopnost správně odhadnout politickou krajinu. Po Stalinově smrti Brežněv správně spojil své osudy s Nikitou Chruščovem, pomáhal novému sovětskému premiérovi realizovat jeho zemědělskou kampaň „Panenské země“ v Kazachstánu (kde Brežněv působil jako první tajemník komunistické strany) a podporoval Chruščova během neúspěšného pokusu o jeho odstavení od moci. Brzy byl Brežněv jmenován řádným členem politbyra.
Na počátku 60. let byl považován za pravděpodobného Chruščovova nástupce. V roce 1960 byl jmenován předsedou prezidia Nejvyššího sovětu, v roce 1964 rezignoval a stal se Chruščovovým přímým pomocníkem ve funkci druhého tajemníka ústředního výboru. Pomoc, kterou nabízel, však nebyla taková, v jakou Chruščov doufal. Po pouhých třech měsících ve funkci Brežněv pomáhal vést konzervativní koalici, která donutila Chruščova odejít od moci.
Brežněv sám byl jedním z hlavních beneficientů Chruščovova sesazení. Byl jmenován prvním tajemníkem komunistické strany a stal se jedním ze dvou nejdůležitějších mužů v Sovětském svazu. Druhým byl premiér Alexej Kosygin. Nakonec se však dominantní silou stal Brežněv, který byl jmenován generálním tajemníkem komunistické strany.
Brežněvův bezbarvý styl vedení byl silným kontrastem k Chruščovově dynamické, ale bouřlivé vládě. To uklidňovalo rozsáhlou sovětskou byrokracii, která byla Chruščovovými reformami ohrožena. Za Brežněva sovětská byrokracie skutečně vzkvétala a vládní mocenská centra jako KGB znovu získala autoritu – i když ne tak brutální jako za Stalina.
Sovětské rozhodnutí v roce 1968 vtrhnout do Československa a potlačit Pražské jaro bylo raným ukazatelem Brežněvova pohledu na svět. V projevu, kterým tento krok zdůvodňoval, formuloval to, čemu se začalo říkat „Brežněvova doktrína“, a tvrdil, že Moskva má právo zasahovat do záležitostí jiných socialistických států.
Brežněv byl především studeným válečníkem, oddaným pokračujícímu boji se Spojenými státy. I když byl opatrnější než Chruščov, přesto podporoval americké protivníky a levicové režimy po celém světě, především ve Vietnamu, na Blízkém východě a ve třetím světě. Nová éra detente byla ohlášena v roce 1972, kdy Brežněv a americký prezident Richard Nixon podepsali smlouvu SALT, která zmrazila některé americké a sovětské zbraňové systémy. Nová éra však neměla dlouhého trvání a byla narušena přetrvávajícím antagonismem studené války. V roce 1979 už byla jen vzpomínkou, protože Brežněv a jeho soudruzi schválili sovětskou invazi do Afghánistánu.
V té době byl Brežněv stále slabším starcem. Se zhoršujícím se Brežněvovým zdravím se zhoršovala i sovětská ekonomika. Léta velkých výdajů na obranný a letecký průmysl na úkor zemědělství a dalších odvětví ekonomiky si vybrala svou daň. Obyčejní sovětští občané museli čekat v dlouhých frontách na základní potřeby a ekonomická produktivita a životní úroveň v Sovětském svazu pomalu, ale vytrvale klesala.
Když Brežněv 10. listopadu 1982 ve věku 75 let zemřel, zbývalo samotnému Sovětskému svazu méně než 10 let života
.