Willa Catherová, celým jménem Wilella Sibert Catherová, (narozena 7. prosince 1873, poblíž Winchesteru, Virginie, USA – zemřela 24. dubna 1947, New York, New York), americká spisovatelka, proslulá líčením osadníků a života na amerických pláních.
V devíti letech se Catherová s rodinou přestěhovala z Virginie do pohraniční Nebrasky, kde od deseti let žila ve vesnici Red Cloud. Tam vyrůstala mezi přistěhovalci z Evropy – Švédy, Čechy, Rusy a Němci -, kteří si lámali půdu na Velkých pláních.
Na Nebraské univerzitě projevila výrazný talent pro žurnalistiku a psaní povídek a po ukončení studia v roce 1895 získala místo v rodinném časopise v Pittsburghu v Pensylvánii. Později pracovala jako redaktorka a hudební a dramatická redaktorka listu Pittsburgh Leader. V roce 1901 se začala věnovat pedagogické činnosti a v roce 1903 vydala svou první knihu veršů April Twilights. V roce 1905, po vydání své první sbírky povídek The Troll Garden (Zahrada trollů), byla jmenována šéfredaktorkou McClure’s, newyorského mukařského měsíčníku. Po vybudování jeho klesajícího nákladu jej v roce 1912 opustila, aby se plně věnovala psaní románů.
Catherové první román Alexander’s Bridge (1912) byl faktografickým příběhem z kosmopolitního života. Pod vlivem regionalismu Sarah Orne Jewettové se však obrátila ke své známé nebraské látce. S knihou O Pionýři! (1913) a My Ántonia (1918), která je často považována za její nejlepší dílo, našla svá charakteristická témata – ducha a odvahu pohraničí, které poznala v mládí. V knihách One of Ours (1922), která získala Pulitzerovu cenu, a A Lost Lady (1923) truchlila nad odchodem pionýrského ducha.
V předchozím díle Song of the Lark (1915), stejně jako v povídkách shromážděných v knize Youth and the Bright Medusa (1920), včetně tolik antologizovaného „Paulova případu“, a Lucy Gayheart (1935), Catherová reflektovala druhou stranu své zkušenosti – snahu talentu vymanit se ze stísněného života v prérii a dusivých účinků maloměstského života.
Vyzrálé vyjádření obou témat najdeme v knize Obscure Destinies (1932). S úspěchem a středním věkem však Catherová prožívala silnou deziluzi, která se odrazila v Domě profesora (1925) a esejích Není jí čtyřicet (1936).
Její řešením bylo psát o pionýrském duchu jiné doby, o francouzských katolických misionářích na jihozápadě v knize Smrt si přichází pro arcibiskupa (1927) a o francouzských Kanaďanech v Quebecu ve Stínech na skále (1931). Pro dějiště svého posledního románu Sapphira and the Slave Girl (1940) použila Virginii svých předků a svého dětství.
Catherová v závěti postavila kolem svého duševního vlastnictví silnou ochranu, která bránila adaptacím její beletrie a zakazovala zveřejňování její korespondence. Nicméně po smrti synovce, který byl jejím posledním určeným vykonavatelem, v roce 2011 přešla autorská práva k jejímu dílu na fond Willa Cather Trust. Trust – partnerství Nadace Willy Catherové, zbývající rodiny Catherové a Nadace Nebraské univerzity – zrušil zákaz zveřejňování jejích dopisů. Ačkoli Catherová zničila velkou část svých vlastních epistolárních záznamů, vědci vypátrali téměř 3 000 dopisů a 566 z nich bylo shromážděno v knize The Selected Letters of Willa Cather (2013).