François Clemmons překonal těžké dětství a diskriminaci, aby se stal hudebníkem, známým ředitelem sboru a stálou postavou seriálu „Sousedství pana Rogerse“.
Jeho role strážníka Clemmonse v tomto seriálu byla průlomová. Sloužil jako pozitivní obraz černošského Američana v době, kdy v USA panovalo velké rasové napětí.
A jak píše ve svých nových pamětech, ve Fredovi Rogersovi našel rodinu, přítele a mentora, a spolu s Fredovou manželkou Joanne Rogersovou. O svém životě a hlubokém přátelství s Rogersem píše ve svých nových pamětech „Důstojník Clemmons“.
„Chtěl jsem, aby lidé pochopili odvahu a podstatu toho, jak jsem se stal tím, kým jsem. Nechtěl jsem, aby mě špatně pochopili a mysleli si: ‚Fred Rogers tě objevil‘. Neobjevil,“ říká Clemmons. „Věděla jsem, že umím zpívat, a věděla jsem, kdo jsem, ještě než jsem potkala pana Rogerse. Nikdy bych však neměla takovou kariéru, takový raketový náboj, kdyby se do mého hlasu nezamiloval.“
Zpívání s Rogersem vše „prohloubilo, obohatilo a zpříjemnilo“, říká Clemmonsová.
„Když se mu nelíbilo nějaké aranžmá, mohl říct: ‚Musíme změnit tohle slovo nebo tuhle notu,'“ říká Clemmonsová. „Ale obecně vzato, jakmile jsem začal zpívat, role se ohromně obrátily. On byl fanoušek a já hvězda.“
Významné momenty rozhovoru
O vyrůstání na segregovaném Jihu s násilnickým otcem a nevlastním otcem
„Bylo to hrozné. A byl jsem zraněný. Dlouho jsem chodila velmi, velmi nešťastná, než jsem se na ty situace dokázala dívat, aniž bych, víte, byla nervózní nebo se mi udělalo špatně. Byla to noční můra. Měl jsem fyzické noční můry. … Byl jsem tak mladý. A vidět všechnu tu krev, tu krev. Dodnes sotva snesu pohled na krev.
„Vlastně jsem o tom nebyla schopná mluvit, dokud jsem nezačala chodit na terapii, a Fred byl ten, kdo mě přesvědčil, že nejsem blázen. Řekl mi: ‚Ty krvácíš. Proto procházíš některými z těch problémů, o kterých mluvíš. A potřebuješ si jít s někým odborně promluvit.“ A tak jsem se na to podíval. A já ho velmi pozorně poslouchala. Bezmezně jsem mu důvěřovala. Tak jsem šel a spojil se s psychiatrem na Kolumbijské univerzitě, který mi pomohl pochopit, že jsem jenom kluk a že moji rodiče se nehádají a nechovají se tak agresivně kvůli něčemu, co jsem udělal.“
O tom, jak se mu po dědečkově smrti stala hudba útočištěm
„Když se rodiče hádali a já byl tak ztracený, zpíval jsem si písně, které zpíval můj dědeček, myslel jsem si, že to jsou písně, které zpíval o svých afrických předcích, což byli moji předci. A on nežil moc dlouho, protože do té části země, Louisiany, Mississippi, Alabamy, přišla povodeň, a já jsem začal zpívat ty písně, když se ztratil. Truchlila jsem. To byl moment, kdy jsem začal zpívat nahlas a před cizími lidmi, a to se stalo mým útočištěm. Ale lidé mě slyšeli a říkali: „To zní skvěle. Co to zpíváš? A já jsem jim řekl: ‚To jsou slova, která zpíval můj dědeček‘. “
O rané diskriminaci ze strany školního poradce, který mu řekl, že by měl jít na obchodní školu, místo aby se stal hudebníkem
„Další z těch otevřených boláků, které si nesu, celý život mě lidé podceňovali. Takhle to verbalizuji. A … ta poradkyně, která trvala na tom, abych šel na tu odbornou školu, v její kanceláři jsem se ztratil. A to byl okamžik, kdy se zrodila diva Clemmonsová, protože jsem se postavila, a nechci říkat nic hrubého do éteru, ale už jsem s ní nebyla dítě, protože mi chtěla vzít můj sen. Tak jsem dostal páteř a řekl jsem jí, že neví, kdo jsem, a že nemá právo se mnou takhle mluvit a že půjdu a stanu se slavným zpěvákem a že s tím nemůže nic dělat.“
O Rogersovi, který mu radil, aby veřejně nemluvil o své sexuální orientaci
„To je pravda jen částečně. Ano. Druhá část je, že kdybych se rozhodl v ‚Mister Rogers‘ Neighborhood nevystupovat, mohl bych si v soukromém životě dělat, co bych chtěl. To byla cena, kterou jsem musela zaplatit za to, abych mohla být s ním, a myslela jsem si, že je to příliš mnoho, než abych o to přišla. Byla jsem rozhodnutá se tohoto historického televizního pořadu pro děti zúčastnit. Tento muž, který uměl komunikovat a hypnotizovat, svou intenzitou, svou upřímností způsoboval, že lidé chtěli být s ním a něco mu říkat. A … zkrátka a dobře jsem začal poznávat, jak bohatě se divákům vyplatí, když jste upřímní, čestní a otevření. A když jsem nebyl v ‚Mister Rogers Neighborhood‘, vložil jsem tyto účinky do své práce.“
O slavné scéně, kdy si s Rogersem dávají nohy do brouzdaliště
„Přišlo mi to trochu lehké. Čekal jsem něco jako, že třeba zavolá nebo zavolá prezidentovi nebo řekne, víte, tohle je amorální a nějaká kletba na ty lidi, a on to vůbec neudělal. Řekl: ‚Pojďte, pojďte si ke mně sednout‘. A řekl: ‚Můžeš se podělit o můj ručník.‘ Můj Bože, to byla silná slova. Bylo proměňující sedět tam s ním a říkat si: ‚Ach, tady se děje něco úžasného. Není to tak, jak to vypadá. Je to mnohem větší.“
„A mnoho lidí, když jsem cestoval po celé zemi, se mi svěřovalo, co pro ně ten konkrétní okamžik znamenal, protože jim říkal: ‚Nemůžeš být rasista. A jeden člověk, nebo jich bylo víc, ale na jednoho obzvlášť nikdy nezapomenu, mi řekl: ‚Když se ten pořad vysílal, tak jsme vlastně diskutovali o tom, že černoši jsou méněcenní. A Mister Rogers to přerušil,‘ řekl. A řekl, že v podstatě ta scéna tu hádku ukončila.“
O tom, proč nešel na pohřeb Freda Rogerse
„Nebylo to vlastně moje rozhodnutí. Bylo to Fredovo rozhodnutí. Vedl jsem tady ve Vermontu sborový seminář pro celý stát. Asi 250 dětí, uspořádal jsem program, poslal jsem noty jejich učitelům hudby a byl jsem doma a proběhly dva nebo tři telefonáty. A když jsem konečně vstal a zvedl telefon, byla to lady Aberlinová a říkala: „Fred umírá a myslíme si, že už tu nebude, přátelé. Ale musíte si promluvit s Joanne. Chce vám něco říct. Tak jsem zavolal Joanne. A ona mi v podstatě řekla: ‚Nemáš se vracet domů na žádný z těch pohřebních obřadů tady v Pittsburghu, protože Fred říkal, že nemůžeš zklamat všechny ty děti. Tak jsem si doslova sedla a brečela, protože jsem byla tak rozpolcená a cítila jsem, že musím udělat čest. Musel jsem ctít ten jeho pokyn.“
Emiko Tamagawa připravila a upravila tento rozhovor pro vysílání s Peterem O’Dowdem. Pro web jej upravila Samantha Raphelsonová.
Úryvek z knihy: „Vydání knihy o Dowdovi: Důstojník Clemmons: A Memoir‘
By François Clemmons
Tento pořad se ukázal být mnohem větším peřím, než jsem si kdy dokázal představit. Nechtěl jsem to nikomu říkat, ale měl jsem zálusk na Metropolitní operu a tohle jsem považoval jen za menší zastávku na cestě. Ale aspoň jsem měla dost rozvahy na to, abych si své myšlenky a plány na rozvětvení nechala pro sebe. Nechtěla jsem to pokazit. Zvlášť když jsem ještě opravdu nezačal svou sólovou kariéru a neměl jsem skutečnou představu o tom, jak vysoko se pan Rogers Neighborhood dostane!“
Fred byl po celou dobu mého růstu s ním laskavý a nenápadný. Neustále mě povzbuzoval a upřímně se zajímal o to, co dělám. Myslím, že jsem si mohl vzít příklad z postní bohoslužby, která se ho hluboce dotkla. Během jednoho z našich rozhovorů mluvil o tom, jak jedinečné podle něj bylo, že jsem na Velký pátek vytvořil speciální program, který byl jako černošská duchovní verze evropských lekcí a koled. Zajímalo ho, kde jsem na takový nápad přišel. Poté, co jsem mu vysvětlil, jak moc miluji hudbu černých Američanů a cítím, že je mým pomazáním tyto spirituály zpívat a skutečně je přinášet světu, navrhl, že by se o tom možná zmínil svému příteli, který je pastorem jiného presbyteriánského sboru. Zeptal se mě, jestli bych měl zájem takový program znovu uskutečnit. Chopil jsem se této příležitosti a domluvili jsme se na dalším postupu, až přijde čas.
Fred byl Fred, a tak už nic neřekl, dokud mu jednoho dne nezavolal jeho přítel pastor z Allentownu v Pensylvánii Bill Barker a nezeptal se mě na zvláštní velikonoční bohoslužbu, kterou jsem dělal ve Fredově kostele. Fred s ním skutečně mluvil. Billovi se ten nápad velmi líbil a dal mi vědět, že se nemůže dočkat, až si ho poslechne. Během chvíle bylo vše domluveno a já nakonec odjel do Allentownu, abych zazpíval program amerických černošských spirituálů pro reverenda Billa Barkera a jeho sbor. Děkoval jsem Bohu za Fredovo doporučení. V následujících letech jsem takto obdržel několik telefonátů a vždy jsem Fredovi poděkoval a snažil se mu projevit svou vděčnost. Vždy odmítl jakýkoli dar kromě „děkuji“ a objetí.
Když jsem ho poznal, překvapilo mě, jak citlivý Fred byl. Jednou mi přinesl do mého skromného bytečku kuřecí polévku, když jsem onemocněla chřipkou. Ležel jsem v posteli a trápil se tím, že jsem přišel o důležité, klíčové zkoušky, když vtom zazvonil u mých dveří. Vlekla jsem se ke dveřím a zjistila, že tam stojí můj nový přítel s hnědou taškou. Vřele mě pozdravil a zeptal se, jestli může dál. Řekl, že se doslechl, že jsem nemocná, a přinesl mi kuřecí polévku, aby mi pomohl uzdravit se. Byla jsem dojatá, protože mě sotva znal – bylo mi 24 let a nikdy jsem nezažila, že by se o mě staral muž, natož běloch. Zpočátku jsem trochu váhala. Díky tomuto láskyplnému gestu a po několik následujících měsíců jsem ho bedlivě sledovala. Nechtěla jsem se nechat zaskočit a nechat se tvrdě zklamat; potřebovala jsem vidět přicházející zklamání, abych se mohla bránit. Moje dosavadní zkušenost byla taková, že někteří běloši se nikdy plně nezapojí do pomoci černochům, zatímco jiní ano. Potřeboval jsem vědět, ke kterému druhu Fred patří.
Přesto jsem mu začal důvěřovat a zastavoval jsem se na stanici jen proto, abych byl v jeho blízkosti a cítil jeho vřelost a uznání. Jeho dveře mi byly vždy otevřené, doslova i obrazně. Brzy jsme se bavili o tom, jak bych se hodil do stálé role v pořadu. Tehdy mi byl představen důstojník Clemmons, se kterým jsme to probrali. Mluvili jsme o tom, jak vnímám policistu v černošském ghettu a jak by malé děti měly mít možnost obrátit se na ně o pomoc v krizi. Do diskuse se zapojilo několik dalších členů štábu – pan McFeely a paní Žabová a reverend Bob Barker. Cítil jsem se ohromen. Vůbec jsem netušil, do čeho jdu.
Hrát policistu pro dětský televizní pořad podle mého názoru znamenalo víc než jen obléknout si uniformu. Můj vztah k uniformovaným policistům byl od malička komplikovaný a věděl jsem, že pro černošského amerického chlapce nejsou nejlepšími přáteli. Na střední škole a na gymnáziu jsem slýchával barvité příběhy svých černošských vrstevníků, kteří měli traumatizující střety s uniformovanými policisty. Tato střetnutí téměř nikdy nedopadla pozitivně, ať už byli v právu, nebo ne.“
Když jsem se o tyto zážitky dělil s Fredem, chtěl jsem se ujistit, že chápe, jak obtížné je neustále ztvárňovat tak závažnou roli. Bylo to jako chůze po laně bez záchranné sítě. Přinášelo to s sebou břemeno, které on jako oprávněný běloch nemusel plně docenit. I když jsem byl ochoten tuto počáteční výzvu přijmout, možná by bylo ještě důležitější, kdybych měl jiné role, které bych mohl čas od času ztvárnit, abych se zbavil stresu a napětí, které jsou vlastní historickému vztahu policisty k černošské komunitě. Stálý přísun hereckých výkonů v roli policisty by pro někoho s mou povahou a zázemím představoval monumentální výzvu
.