Shrnutí:
V této básni mluvčí pozoruje bezhlučného, trpělivého pavouka na ostrohu (skalním výběžku nad oceánem). Zanechává stopu ve svém rozlehlém okolí tím, že tká svou síť. Ve druhé strofě mluvčí přirovnává pavouka ke své duši, která se stále snaží navazovat souvislosti ve světě. Obrací se na svou duši a povzbuzuje ji, aby nepřestávala spřádat, protože až „někde poletí ta pavučinová nit…“, postaví potřebné mosty.
Analýza:
Tato báseň se skládá ze dvou strof po pěti verších. Jako obvykle nemá stanovené metrum ani rýmové schéma. Oddělení strof v této básni představuje posun od doslovného (mluvčí pozoruje pavouka, jak vytváří svou síť na skále) k obraznému (mluvčí řeší pokusy své duše navázat spojení ve světě). Cílem básně je provést srovnání mezi duší mluvčího a pavoukem, proto se obě strofy zrcadlí co do velikosti a struktury.
V této básni Whitman skvěle využívá obraznost a metaforu. Mluvčí začíná barvitým popisem zážitku z pozorování pavouka, který tká svou síť, a umožňuje tak čtenáři sdílet jeho fascinaci. Ve druhé strofě tyto obrazy povyšuje na metafory obrazných tužeb své duše: „k mostu budeš potřebovat, aby se zformoval“ a „dokud se někde nezachytí pavučinové vlákno“. Dokonce i název básně je popisným obrazem; slovní spojení „bezhlučný trpělivý pavouk“ vyvolává představu tohoto drobného tvora, který sedí naprosto klidně a čeká na svou chvíli.
V této básni pavouk i mluvčího duše čelí podobnému údělu. Musí využívat svých schopností k navazování kontaktů a hledat smysluplná a účinná pouta. V první strofě se Whitmanova charakteristika pavouka čte jako poněkud beznadějná – tvor je „izolovaný“ a bude „věčně rozplétat“ svou pavučinu bez jakéhokoli příslibu, že by mohl ovlivnit své „rozsáhlé“ okolí. Jak už to však ve Whitmanově poezii bývá, báseň končí optimistickou myšlenkou. I když je „neustálé“ hledání souvislostí obtížné, jeho duši se to nakonec podaří a pak si bude moci odpočinout, stejně jako pavouk s dokončenou sítí.