7. listopadu, několik hodin poté, co hlavní televizní stanice, kabelové televize Fox a CNN a agentura Associated Press vyhlásily prezidentské volby v USA v roce 2020 pro Joea Bidena a Kamalu Harrisovou a obrovské davy šťastných Američanů stále ještě oslavovaly v ulicích, napsal Donald Trump na Twitteru: „VYHRÁL JSEM TYTO VOLBY, A TO HODNĚ.“
O tři dny později, přestože řada světových lídrů blahopřála jeho náhradníkům, uprostřed vysoce postavených hlasů z jeho vlastní strany, které uznávaly jejich vítězství, Trump napsal na Twitteru: „DĚLÁME VELKÝ POSTUP. VÝSLEDKY ZAČNOU PŘICHÁZET PŘÍŠTÍ TÝDEN. UDĚLEJME AMERIKU ZNOVU VELKOU.“ A pak znovu: „WE WILL WIN.“
V tu chvíli už jsem byl stejně jako všichni ostatní znuděný Trumpovými iracionálními výlevy, ale jeho příval na sociálních sítích mi neustále způsoboval akutní déjà vu. Chromcova monumentální umanutost – ta mimořádná míra odmítání přijmout fakta – až neskutečně rezonovala s tím, co jsem četl: Tom Gallagher je nový, velmi zkušený Salazar: Diktátor, který odmítl zemřít (Hurst Publishers). Je to příběh další politické postavy větší než život, která ve světových dějinách vyniká svým epickým popíráním zřejmých skutečností.
Jistě, mezi oběma případy jsou značné rozdíly. António de Oliveira Salazar byl opatrný a konzervativní a na svém kontě měl skutečně historické úspěchy. Samotná kompetence ho vynesla z provinční neznámosti k bezkonkurenční moci. Po značnou část jeho 36leté vlády hrálo Portugalsko významnou globální roli, jakou nezvládlo od dob objevitelských výprav v 15. a 16. století – a jakou už nikdy nezvládlo poté, co se jeho režim posmrtně zhroutil během karafiátové revoluce v roce 1974.
Dosažení cíle
A přesto nelze popřít podobnosti. Stejně jako Američan vytruboval: „Já sám to dokážu napravit“, jeho portugalský předchůdce to cítil stejně. Dne 28. dubna 1928, v den svého prvního nástupu do vysoké funkce ministra financí, Salazar prohlásil: „Vím docela dobře, co chci a kam směřuji, ale netvrďte mi, že cíle dosáhnu za několik měsíců. Ve zbytku ať země studuje, ať navrhuje, ať vznáší námitky a ať diskutuje, ale až přijde čas, abych vydal příkazy, budu očekávat, že poslechne.“ Dokonce i z invalidního vozíku v posledních měsících svého života – přičemž skutečnost, že už nevládne, před ním tajili obávaní pomocníci – stále opakoval: „Nemohu odejít. Nikdo jiný tu není.“
Tato přirovnání se musela Gallagherovi při výzkumu a psaní této knihy všudypřítomně vybavovat. Na začátku tohoto roku se s nimi vypořádal přímo v knize The Critic. Napsal:
„Navzdory zjevným rozdílům v bohatství a rozsahu je možné vidět Portugalsko před sto lety v některých ohledech srovnatelné s dnešními Spojenými státy… roztříštěné, chaotické, špatně řízené a duchovně umrtvené. Mezi mnoha lidmi v národě existovala bolestná touha odložit stranické hádky, ochota podívat se dál než na právníky, vojáky a politiky na plný úvazek a zjistit, zda by někdo zvenčí mohl národ uklidnit, vyléčit jeho finanční neduhy a pustit se do obnovy.“
Svým příznivcům Gallagher napsal: „Salazarovi se podařilo učinit Portugalsko opět velkým“.
Gallagher je obdivuhodně svědomitý životopisec, ale také poměrně zajímavě skeptický k liberalismu. Ve stejném eseji pro The Critic píše s výrazným souhlasem o „Salazarově tradičním pohledu“.
Píše: „Dnes, v době, kdy středostavovská radikální mládež protestuje proti bělošským privilegiím a patriarchátu, se zdá, že Salazar ztělesňuje mnohé z toho, proti čemu se staví. Pro mnohé z nich je kolonialismus snad nejhorším hříchem bílého patriarchátu a Salazar byl nejtvrdohlavějším a nejnesmiřitelnějším evropským koloniálním vůdcem 20. století.“
Zachování národní identity bylo podle Gallaghera pro portugalského vůdce „prvořadou potřebou“.
„Jeho ústava podporovala rodinu, což současní radikálové považují za omezení požadavku experimentovat a být nekonformní. Věřil v podporu elit za účelem vedení společnosti a jistě by byl zděšen jejich očerňováním úspěšných jedinců. Neměl čas na příjmové záruky, věřil v nutnost, aby si schopní lidé vydělávali na živobytí prací. Domníval se také, že ekonomická oběť, která byla charakteristickým rysem komunistické doktríny, vychází z falešného pojetí lidskosti. A je nepravděpodobné, že by na něj zapůsobila ještě odvážnější definice oběti zahrnující nejen třídy, ale i řadu menšin definovaných pohlavím, etnicitou a sexualitou.“
Salazar: Diktátor, který odmítl zemřít je nejlepší, když sleduje intelektuální a filozofické základy talentovaného chlapce ze Santa Comba Dão v severním Portugalsku. „Chtěl využít nezdolnost, která poznamenala příběh jeho rodiny, k definování vztahu Portugalska ke zbytku světa, a zejména k velmocím,“ píše Gallagher. „Projevil by ducha sebedůvěry a kritického uvědomění, který byl přítomen v páru, jenž ho vychovával a připravoval na dospělost… Není zdaleka fantaskní tvrdit, že tato houževnatost, vytrvalost a smysl pro sebedůvěru byly produktem zkušeností, které vstřebal během svých formativních let.“
Je pravda, že podrobnosti tohoto osobního života se nemohly od Trumpa lišit více. Salazar byl skromný a puntičkářský a ze záznamů vyplývá, že Pyrenejský poloostrov opustil přesně jednou v životě, aby svištěl přes Francii do Belgie a hned zase zpátky. Nejšťastnější byl v Santa Comba Dão. Gallagher říká, že „jen velké krize mu zabránily, aby se na podzim vrátil na sběr hroznů nebo stáčení vína na svém malém panství“.
Za touto okázalou přísností však vřelo bezuzdné kamarádíčkování. Jeho nástupce Mario Soares zdůraznil, že „nechal tuto kliku supů bez kontroly pokračovat ve vytváření a nerozpletitelné sítě politických a ekonomických vazeb“.
Načasování je v životě vším a je také podstatou dědictví. António de Oliveira Salazar vtrhl do historického rámce v klíčovém okamžiku, kdy jeho země potřebovala právě jeho sklony, přesvědčení a schopnosti. Během jediného roku vyrovnal rozpočet a stabilizoval kurz escuda. Poté – což byl nesporně velký výkon síly, lsti a státnického umění – zajistil neutralitu Portugalska v době druhé světové války.
Poté však přišel neodolatelný vítr změn, který nerozpoznal a odmítl mu uvěřit. Stejné vlastnosti, které byly kdysi jeho silnou stránkou, se ukázaly jako zhouba jeho země.
Gallagher předpokládá, že Salazar byl možná „prostě příliš starý na to, aby se zbavil svého paternalistického a někdy rasistického přístupu k impériu“. Jistě, i na tehdejší poměry byl diktátor šokujícím způsobem neznalý světa mimo svou iberocentrickou oblast, včetně občanů vlastních afrických a asijských území Portugalska.
Při jednom setkání s Jorgem Jardimem, svým bývalým státním tajemníkem, který se stal podnikatelem v Mosambiku, narušoval jednání neustálým zmiňováním „malých černoušků“, Při svém prvním setkání s elegantní Marií de Lourdes Figueiredo de Albuqerque v roce 1965 byl Goan – který později zasedal v portugalském parlamentu – překvapen, když zjistil, že podle něj má většina jejích krajanů evropskou krev.
Zklamalo mě, že jsem v Gallagherově knize našel jen velmi málo informací o Salazarově vztahu s Néhrúem – a v jedné z mála zmínek se mu podařilo špatně napsat názvy Dadry i Nagar Haveli, dvou malých kousků starobylého Estado da India, jejichž centrem byla až do roku 1961 Goa.
Když jsem napsal Gallagherovi, abych se zeptal proč, odpověděl mi, že naše část světa se mu v jeho studii nezdála důležitá, ale „po dokončení knihy jsem se divil, proč se Salazar více nevěnoval Goa, když se Britové v roce 1947 stahovali z Indie. Nezdá se, že by tuto otázku nastolil před Londýnem, když mohl využít spojenectví a naléhat na Británii, aby požádala Néhrúa o respektování tamních portugalských nároků. Celkově si myslím, že Goa v portugalském povědomí příliš nefigurovala.“
To je naprosto spravedlivá poznámka, nicméně je také pravda, že – napříč dvěma desetiletími zpětných poklesků – jsou to právě Salazarovy propastné omyly v Goa, které nejlépe odhalují jeho blouznivou trumpovskou megalomanii. Ačkoli vždy prohrával, absurdně si nárokoval vítězství. Místo důstojného vyjednávání raději zapálil dům.
V této fázi amerického volebního cyklu 2020 ještě nevíme, jakou cenu zaplatí politický systém této země za neústupnost současného prezidenta. O neschopnosti portugalského diktátora zvládnout nevyhnutelné však již historie promluvila: bylo to první domino, které se převrhlo ve vlnách vedoucích přímo do Lisabonu, a zdaleka největším poraženým byli Goané.
Přehlédnutí signálů
Ne že by varování nebylo dost. V roce 1950 žilo v nezávislé Indii až 200 000 Goanů (těch, kteří zůstali, byl jen dvojnásobek) a na území i mimo něj se budovala obrovská podpora dekolonizace. To se dalo snadno vyřešit způsobem z Pondicherry, kde obce hlasovaly pro sloučení (v Salazarově Indii taková práva neexistovala) a všeobecné volby vyústily v pokojný převod území.
To však bylo pro portugalského diktátora protivné a místo toho v roce 1956 v časopise Foreign Affairs tvrdil, že „Goa je přesazením Západu do východních zemí, projevem Portugalska v Indii … a Goané si nepřejí být vymaněni z portugalské suverenity.“
V té době už ale Salazar obdržel tajnou zprávu akademika Orlanda Ribeira, který dosvědčil: „Navštívil jsem všechna portugalská území v Africe, počínaje Mosambikem, a studoval jsem Guineu a Kapverdské ostrovy; strávil jsem čtyři měsíce v Brazílii a pozoroval její hluboká zákoutí. Získal jsem tak dobrou průpravu k zahájení svého výzkumu Goa se mi jevila jako nejméně portugalská ze všech portugalských území, která jsem dosud viděl, dokonce méně než Guinea, která byla pacifikována v roce 1912!“
Ribeiro dospěl k závěru: „Převládajícím vztahem je odstup a podezíravost, pokud nejde o otevřenou nebo maskovanou antipatii. Byl jsem svědkem téměř naprosté neznalosti našeho jazyka, přetrvávající společnosti, nejen cizí a lhostejné, ale dokonce nepřátelské vůči naší přítomnosti, našeho omezeného vlivu, zaklíněného jako břidlice v těle rodícího se hinduismu, to vše ve mně zanechalo velké rozčarování z Goa.“
V té době, téměř deset let po „půlnoční svobodě“, se původní shovívavý postoj Nového Dillí neustále utužoval. Indický národní obranný establishment – v němž působilo mnoho důstojníků z Goa – byl ochoten jednat. Nehrú, který o Goa mluvil jako o „pupínku na tváři Matky Indie“, byl stále netrpělivější. Na nenásilné protesty se reagovalo hrubou silou, což místní obyvatelstvo tvrdě obrátilo proti koloniálnímu režimu. Salazar se stal terčem posměchu. Ale tvrdohlavý stařec stále odmítal vidět to, co si všichni ostatní uvědomili už dávno
Když se indické jednotky začaly hromadně připravovat na válečné akce, Salazar byl svými ministry informován, že odpor by byl „sebevražednou misí, ve které bychom nemohli uspět“. On je však ignoroval a nařídil guvernérovi Vassalovi e Silvovi, aby zničil letiště a mosty, zcela srovnal se zemí nádherný 500 let starý palác Idalcao v Panžimu a poslal ostatky svatého Františka Xaverského do Lisabonu (Silva naštěstí nic z toho neudělal, což byl pozoruhodný projev svědomí, který mu po návratu vynesl dlouholetou ostudu).
A pak Salazar vydal další prohlášení, které je plné prázdného chvástání a zkrachovalé, fakty nepodložené velkohubosti a opravdu mi připomíná Twitter Donalda Trumpa.
„Pochopte hořkost, s níž vám posílám tuto zprávu. Je hrozné pomyslet na to, že to může znamenat totální oběť, ale věřím, že tato oběť je jediným způsobem, jak můžeme dostát nejvyšším tradicím a poskytnout službu budoucnosti národa. Neočekávejte možnost příměří nebo portugalských zajatců, protože nebude poskytnuta žádná kapitulace, protože mám pocit, že naši vojáci a námořníci mohou být buď vítězové, nebo mrtví. Bůh nedopustí, abyste byl posledním guvernérem indického státu.“
Salazar: Diktátor, který odmítl zemřít (Hurst Publishers).
Vivek Menezes je fotograf, spisovatel a spoluzakladatel a spolukurátor Goa Arts + Literature Festivalu.