Vyhoření lékařů, syndrom související s prací, který zahrnuje emoční vyčerpání, depersonalizaci a pocit sníženého osobního naplnění, je mezinárodně rozšířený. Míra výskytu příznaků vyhoření, které jsou spojovány s nepříznivými dopady na pacienty, zdravotnický personál, náklady a zdraví lékařů, přesahuje ve studiích prováděných jak u lékařů v přípravě, tak u praktikujících lékařů 50 %. Tento problém představuje krizi veřejného zdraví s negativními dopady na jednotlivé lékaře, pacienty a zdravotnické organizace a systémy. Hnací síly této epidemie jsou z velké části zakořeněny uvnitř zdravotnických organizací a systémů a zahrnují nadměrnou pracovní zátěž, neefektivní pracovní procesy, administrativní zátěž, konflikty mezi prací a domovem, nedostatečný vstup nebo kontrolu lékařů s ohledem na otázky ovlivňující jejich pracovní život, organizační podpůrné struktury a kulturu vedení. Roli hrají také faktory na úrovni jednotlivých lékařů, přičemž vyšší míra vyhoření je běžně hlášena u žen a mladších lékařů. Účinná řešení odpovídají těmto faktorům. Například organizační snahy, jako jsou lokálně vyvinuté úpravy praxe a zvýšená podpora klinické práce, prokázaly přínos při snižování vyhoření. Účinná se ukázala také individuálně zaměřená řešení, jako je snižování stresu založené na všímavosti a programy pro malé skupiny na podporu komunity, propojení a smyslu. Bez ohledu na konkrétní přístup se problém vyhoření lékařů nejlépe řeší, pokud je vnímán jako společná odpovědnost zdravotnických systémů i jednotlivých lékařů. Přestože naše znalosti o vyhoření lékařů v posledních letech značně pokročily, zůstává v nich mnoho mezer. Je zapotřebí longitudinálních studií účinků vyhoření a vlivu intervencí na vyhoření i jeho důsledky, stejně jako studií účinných řešení prováděných v kombinaci. Aby medicína mohla plnit své poslání ve prospěch pacientů a veřejného zdraví, musí všechny zúčastněné strany při poskytování zdravotní péče spolupracovat na vývoji a zavádění účinných prostředků proti vyhoření lékařů.