Viktimologie, odvětví kriminologie, které vědecky zkoumá vztah mezi poškozeným a pachatelem tím, že zkoumá příčiny a povahu následného utrpení. Konkrétně se viktimologie zaměřuje na to, zda pachatelé byli zcela cizími lidmi, pouhými známými, přáteli, rodinnými příslušníky, nebo dokonce intimními osobami, a proč se stala cílem útoku právě určitá osoba nebo místo. Kriminální viktimizace může způsobit ekonomické náklady, fyzická zranění a psychickou újmu.
Viktimologie se poprvé objevila ve 40. a 50. letech 20. století, kdy několik kriminologů (zejména Hans von Hentig, Benjamin Mendelsohn a Henri Ellenberger) zkoumalo interakce mezi obětí a pachatelem a zdůrazňovalo vzájemné vlivy a výměnu rolí. Tito průkopníci upozornili na možnost, že někteří jedinci, kteří utrpěli zranění a ztráty, mohou s porušovateli zákona sdílet určitou míru odpovědnosti za svá vlastní neštěstí. Například neopatrnost některých motoristů usnadňovala úkoly zlodějům; bezohledné chování podnapilých hostů v baru často přitahovalo pozornost lupičů; a provokace některých rváčů způsobily, že se střety vyhrotily do té míry, že podněcovatel byl zraněn nebo dokonce zabit. Ještě kontroverznější bylo, že ženy někdy nesly určitou odpovědnost za nedorozumění, která přerostla v sexuální útoky. Systematickým zkoumáním jednání obětí bylo možné odhalit nákladné chyby a stanovit strategie pro snížení rizika. Navíc ti, kteří zdůrazňovali vinu poškozených za jejich viktimizaci, jako například obhájci, měli tendenci argumentovat ve prospěch zmírnění trestu pro pachatele.
Přestože se obor původně zaměřoval na různé stupně zavinění obětí, v 70. letech 20. století toto zaujetí zastínily studie, jejichž cílem bylo předcházet viktimizaci, zlepšit způsob jednání se stěžovateli ze strany policie a soudů a urychlit uzdravení. Viktimologii obohatily další obory, zejména psychologie, sociální práce, sociologie, ekonomie, právo a politologie. Zatímco právníci, úředníci trestního soudnictví, poradci, terapeuti a lékaři poskytují skutečné služby, viktimologové studují druhy pomoci, které poškozené strany potřebují, a účinnost úsilí, jehož cílem je, aby se staly „opět celými“, a to jak finančně, tak emocionálně. Největší pozornost výzkumu byla věnována obětem vražd, znásilnění, manželského zneužívání, týrání starších osob, zneužívání dětí a únosů, ale znovu byly objeveny celé kategorie obětí, které byly dříve přehlíženy (např. osoby se zdravotním postižením, které je činí mimořádně zranitelnými, a cíle násilí na pracovišti, trestných činů z nenávisti a teroristických útoků). Byly objeveny a chráněny další skupiny, např. osoby, které se staly obětí krádeže identity.
Jedna z hlavních oblastí viktimologie se soustředila na identifikaci a měření četnosti (roční incidence i celoživotní prevalence) různých typů viktimizací, jako je stalking, znásilnění na schůzce a krádež auta. Některé výzkumy se zaměřily na související problém vysvětlení, proč se rizika násilné viktimizace tak dramaticky liší mezi jednotlivými skupinami, zejména podle věku, pohlaví, sociální třídy, rasy, etnického původu a oblasti bydliště (většinou v důsledku vystavení nebezpečným osobám kvůli běžným činnostem i volbě životního stylu). Další oblastí, která viktimology zajímá, je způsob, jakým právní systém (např. detektivové ve specializovaných jednotkách, programy pomoci obětem a svědkům spravované státními zastupitelstvími a státem spravované programy finančního odškodnění) přistupuje k obětem jako ke svědkům státu. Viktimologové dokumentují, jak byly zájmy a potřeby poškozených stran v minulosti běžně přehlíženy, ale nyní jsou řešeny, protože hnutí za práva obětí získalo ústupky, které posilují postavení obětí v rámci justičního systému.
Viktimologové vyhodnotili četné projekty iniciované od počátku 70. let 20. století advokačními a svépomocnými skupinami (např. útulky pro týrané ženy a krizová centra pro znásilněné) a legislativu, která umožnila obětem více se podílet na rozhodovacím procesu, který řeší jejich případy (např. v takových záležitostech, jako je vynesení rozsudku a podmínečné propuštění). Tato oblast rovněž zkoumá společenskou reakci na těžkou situaci obětí ze strany médií, podniků prodávajících ochranné produkty a služby a politických skupin, které naléhají na reformy a právní předpisy zdánlivě „ve prospěch obětí“. Kromě toho viktimologové zkoumají tendence k vigilantizmu jako odplatě za minulá příkoří, jakož i opačné tendence – tj. ochotu přijmout náhradu škody jako předpoklad vzájemného usmíření -, které jsou základem alternativního paradigmatu restorativní justice. Restorativní justice se opírá o mediaci, vyjednávání, dialog a kompromis, aby se v rámci komunity dosáhlo konsensu, že viník musí přijmout odpovědnost za spáchané činy a vyvinout skutečné úsilí, aby pomohl poškozeným stranám a napravil případné škody v harmonických vztazích.
Viktimologové často shromažďují vlastní údaje, ale také analyzují podrobné informace poskytované vládními agenturami, které shromažďují oficiální statistiky kriminality založené buď na incidentech nahlášených policejním oddělením (např. každoroční Uniform Crime Reports Federálního úřadu pro vyšetřování), nebo na incidentech sdělených tazatelům respondenty, kteří jsou součástí velkého reprezentativního vzorku průřezu veřejnosti (např. National Crime Victimization Survey Úřadu pro statistiku justice).