Po dobu jednoho měsíce sháněl manžel a otec tří dětí práci na parkovišti u obchodu Home Depot v Paramountu. Po kapsách nosil malé papírky se svým jménem a číslem, které dával potenciálním zaměstnavatelům. Ani nedokázal spočítat, kolik jich rozdal.
„Podařilo se mi vydělat jen 40 dolarů,“ řekl Reyes. „Nevím, jestli nám pronajímatel dá nějakou slevu.“
Hospodářské důsledky nového koronaviru zasáhly téměř všechna významná průmyslová odvětví Spojených států. Více než 3,3 milionu lidí v zemi podalo první žádost o podporu v nezaměstnanosti.
Jestliže však existuje nějaká konstanta ekonomických krizí, pak je to skutečnost, že nejvíce bývají zasaženi lidé s nízkými mzdami – zejména černošští a latinskoameričtí pracovníci. V hierarchii práce v Americe není o mnoho slabšího místa než skromný nádeník, jehož živobytí často závisí na barometru ekonomického optimismu.
Velkou většinu z nich tvoří přistěhovalci žijící v zemi nelegálně nebo pracující bez víz a pracovních povolení. Nemají přístup k placeným dnům nemoci, zdravotnímu pojištění ani k podpoře v nezaměstnanosti.
Reyes se obává, že se nakazí. Nutnost ho však posílá hledat práci. Většina dělníků nemá našetřené peníze a musí platit účty a nájem.
„Nemůžeme si dovolit zůstat doma,“ říká. „Musíme jít ven a hledat si práci.“
Pablo Alvarado, výkonný ředitel organizace National Day Laborer Organizing Network, uvedl, že v daný den pracuje jako nádeníci nebo hledá práci téměř 120 000 mužů a žen na více než 700 nájemních místech v nejméně 22 státech. Mezi tato místa patří úřady práce, obchody s domácími potřebami a čerpací stanice. Nejméně 125 z těchto míst se nachází v Kalifornii, přičemž 70 z nich jsou centra denní práce; 10 z těchto center v okrese Los Angeles bylo uzavřeno kvůli obavám z koronaviru, uvedl Alvarado.
Pandemie představovala neobvyklou výzvu pro neziskovou organizaci, která se v posledních několika týdnech snažila zjistit, zda má některá ze svých center ponechat otevřená. Protože však bylo málo pracovních míst a někteří pracovníci patřili do rizikové věkové skupiny, některá centra zavřela.
„O tom, zda máme centra nechat otevřená, nebo ne, rozhodne počet pracovních míst. Několik pracovních míst ještě zbývá, jen nevím, na jak dlouho,“ řekl Alvarado.
Organizace začala shromažďovat peníze na spuštění záchranného fondu pro přistěhovalecké pracovníky, což je dárcovský program, který bude poskytovat finanční podporu jednodenním dělníkům, zejména těm, kteří jsou starší 60 let. Alvarado uvedl, že se skupině podařilo vybrat asi 30 000 dolarů prostřednictvím drobných darů od veřejnosti.
Jedno nedávné odpoledne seděl více než tucet mužů na židlích a kovových lavicích vedle zeleného zvedáku na olej v Signal Hill. Pod modrými plachtami si povídali. Uvnitř malé boudy spolu seděly tři ženy a hledaly práci v domácnosti. Poblíž měl šedesátiletý Jose Hernandez, koordinátor pracovních nabídek, na sobě oranžovou vestu a vyhlížel potenciální zaměstnavatele. Když vypukla epidemie, stále ještě nějaká pracovní místa přicházela. Byla tu naděje.
Pak se nebe otevřelo.
„Déšť nám zabránil v práci,“ řekl. „Ale po tom, co všechno vyroste, je také více pracovních míst.“
Dnes odpoledne se podařilo získat práci sedmi dělníkům, den předtím šesti. Pandemie koronaviru způsobila zrušení akcí, na kterých je řada pracovníků závislá, pokud jde o práci. Deště byly náročné, ale byl tu i další problém: někteří lidé byli najednou nervózní z toho, že do svých domovů pouštějí další lidi.
Od roku 2011 má Hernandez na základě smlouvy s městem na starosti centrum denních prací, které se nachází poblíž prodejny Home Depot. Jeho působení v centru se však datuje od roku 2007, kdy začal pracovat jako dobrovolník v neziskové organizaci, která ho provozovala. Nedlouho poté zasáhla Spojené státy velká recese. Lidé přišli o živobytí a pracovní místa pro námezdní dělníky vyschla.
„Tehdy to nebylo tak skvělé,“ řekl Hernandez.
Konkurence o práci byla tak tvrdá, že dělníci dělali zběsilé úprky k potenciálním zaměstnavatelům a někdy se dostali do pěstních soubojů. V průběhu let však podle Hernandeze zavládl relativní klid. Pomáhal organizovat dělníky, aby nesouhlasili s přijetím práce za nižší než minimální mzdu. Rvaček ubylo. Hernandez zavedl loterijní systém pomocí klece na bingo a míčků, aby zajistil určitou spravedlnost.
Každé ráno obdrželi nádeníci, kteří vykonávají práce jako demolice, stavební práce nebo zahradnické práce, lístek s číslem. Když přišla nabídka práce, Hernandez použil klec na bingo, aby hodil kuličky a náhodně vybral číslo. Šťastný výherce získal práci. Pracovníci se speciálními dovednostmi, jako jsou elektrikáři a instalatéři, si o práci házeli mincí.
To bylo za normálních časů. Ty dnešní k tomu mají daleko a při tak malém počtu pracovních míst musí Hernandez postupovat jinak.
Každé odpoledne vyndává z klece bingo míčky a vyvolává čísla, aby zkontroloval, kteří pracovníci jsou ještě ve středisku.
Hernandez říká, že se nedá říct, jaké budou další měsíce, ale doufá, že se práce opět začne zvedat. Řekl, že pokles počtu pracovních míst se nedá srovnávat s recesí v roce 2008, kdy měl asi 115 mužů a žen, kteří hledali práci. Ale jen čas ukáže, jak špatné to může být, řekl.
Alvarado řekl, že i během recese byla nějaká pracovní místa. Ale koronavirus způsobil krizi maximálně náhlou – jako náraz do zdi. Lidé se nyní potýkají nejen s ekonomickým poklesem, ale i s pandemií, která může způsobit, že oni nebo jejich blízcí vážně onemocní – nebo je zabije. To vše podle Alvarada činí budoucnost námezdních dělníků nejistější než kdykoli předtím.
„Když jste nádeník, nevíte, jestli ten den dostanete práci. Nevíte, jestli vás najme poctivý nebo bezohledný zaměstnavatel, nevíte, jestli se neobjeví bělošští nadlidé,“ řekl. „To je každý den a nyní koronavirus všechny tyto nejistoty umocňuje na úroveň, kterou jsme nikdy předtím neviděli.“
V roce 2007 Reyes složil zálohu 24 000 dolarů na dům v Artesii. Ten okamžik byl blažený. Měl domov ve Spojených státech a rodinu. Jeho cesta, která začala v mexickém Hidalgu, kde jako teenager žil několik let v prádelně, než se mu podařilo našetřit peníze, se nakonec vyplatila.
„Byl to postupný proces,“ řekl. „Byl jsem velmi šťastný.“
Toto štěstí trvalo rok. Na zemi udeřila recese a svářečské práce, které Reyes vykonával pro dodavatele, vyschly. Přišel o práci i o domov.
„Je to zvláštní věc, v jednu chvíli jste v životě nahoře a druhý den jste dole,“ řekl.
Když se ekonomika zlepšila, zlepšil se i život Reyese a jeho rodiny. Pronajal si dům v Bellfloweru a začal svářet pro jiného dodavatele. Když se léta posunula od recese, bylo vše dobré.
Pak přišel koronavirus. Dodavatel, pro kterého pracoval, opět přestal dostávat práci. Reyes přišel o práci. Znovu.
A tak teď drží ceduli a doufá, že si někdo všimne jeho prosby o práci. Když stál u vchodu do obchodu Home Depot, opět si dělal starosti o svou rodinu. O svůj domov. O to, že ho vystěhují. I když stát vydal zákaz vystěhování, žádný zákon podle Reyese nezabrání tomu, aby se účty a nájemné hromadily.
Řekl, že zaplatí pronajímateli jakoukoli částku, kterou se mu podaří sehnat. Doufá, že se s pronajímatelem domluví.
„Musím být optimista,“ řekl. „Snažím se myslet pozitivně, protože když budu mít deprese, k čemu mi to bude?“
„Snažím se myslet pozitivně.