Přeji si, abych měl nějaké úžasné, elegantní fotky malého domu, o které bych se s vámi podělil. O malém bydlení jsem začala snít asi před třemi lety, když jsem se na podzim 2013 stěhovala do Londýna.
S cenami nemovitostí v mém rodném státě, které rostly a rostly a rostly jako nějaký překynutý koláč, mi už připadalo nedosažitelné, že budeme mít takový dům, v jakém jsem vyrůstala. V Denveru vzrostly ceny domů od roku 2011 o 48 % (a nájmy za stejnou dobu o 50 %). Jinak řečeno, je to 10% nárůst každý rok.
Předměstí je také místo, které jsem od střední školy tvrdě bojoval opustit a kam se nemohu vrátit, protože mě za těch deset let změnilo cestování. Moje životní situace jsou netradiční od ukončení vysoké školy v roce 2010, kdy jsem začal žít z kufrů a na více kontinentech na plný úvazek.
- V Chile jsem bydlel v hostelu/hostitelské rodině se spoustou strávníků. Bydlelo tam až 60 lidí a já jsem pomáhal s roznášením jídla, ručním mytím veškerého nádobí a zároveň s povídáním (přetlak španělských dovedností!) a udržováním pěkných pokojů.
- V Londýně jsme sdíleli viktoriánský řadový dům v East Endu s dalšími šesti až osmi pracujícími dospělými. Sdíleli jsme jeden záchod a jednu sprchu. Byl to dlouhý rok, i když jsem naši čtvrť miloval.
- V Číně jsme bydleli v něčem, co dnes vypadá jako obrovský byt s obývacím pokojem a balkonem. Bydleli jsme nad našimi domácími, šanghajským párem sedmdesátníků.
- Na Islandu jsme šťastně žili s partou poradců a/nebo dobrovolníků v téměř komunitní atmosféře. Chybí mi společný prostor, jakkoli intenzivní může být život v takové malé komunitě.
Náš nový korejský byt v Pusanu: asi 200 metrů čtverečních. Zvládli jsme to! Jsme v malém domku!“
Kromě toho, že není celý dřevěný a ručně vyrobený, a je naskládaný v budově plné dalších. Přesto, protože toužíme po tom, abychom jednou bydleli ve vlastním malém domku, je to skvělá praxe. Život ve dvou stech metrech čtverečních už teď mění naše návyky. Tady je několik věcí, které jsem se za poslední měsíc naučila o malém bydlení (z reálné zkušenosti!):
Udržovat dům v čistotě je snazší i těžší zároveň
Je menší, takže je méně co uklízet. Každý pátek po pracovním týdnu uklízím asi hodinu. Ale je menší, takže nepořádek zabírá celkově větší procento obytné plochy. Stačí jedno špatně umístěné špinavé nádobí a vypadá to, že máme špinavou kuchyň. Nedávno jsem přišla na to, že mohu koně na prádlo vklínit do rohu o kousek dál pod kotel, čímž se kuchyně otevře asi o metr. To je v našem malém prostoru ohromné!“
Moje sestra a její přítel vytvořili pro svůj dům plán s názvem „Ozubená kola“. Každý den je v něm malý úklidový/údržbářský úkol a název připomíná, že pokud jedno z ‚ozubených koleček‘ nefunguje, celý dům se začne zadrhávat nebo zastavovat. V malém domě/bytě se údržba musí provádět denně. Musíte držet krok s nepořádkem, jinak vás pohltí.
Sluchátka vás (pomohou) udržet při smyslech, pokud potřebujete „Me Time“
Jsme dva lidé žijící na 200 metrech čtverečních. Jsme také dva obří lidé (oba měří přes metr osmdesát). Sdílíme jeden pokoj a dvě ne-tak-velké-skříně. Oba jsme introverti.
Když se potřebujete trochu odreagovat u brakových repríz seriálu COPS na Youtube, ale nechcete nutně do svého guilty pleasure zahrnout i svého partnera, potřebujete sluchátka. Trochu to člověka odřízne od světa, ale na pár hodin denně to může být nezbytné. Trávíme spolu obrovské množství času a každý si občas potřebuje trochu odpočinout.“
Tolik toho prostě nepotřebujete
Minimalismus je v roce 2016 velkým tématem, a to i proto, že mnoho mileniálů nově definuje, co to znamená dobře žít. Vzhledem k tomu, jak málo disponibilního příjmu jako generace zřejmě máme, není vždy volbou mít méně věcí. Ale když na naši neschopnost získat tradiční ukazatele ekonomického úspěchu připlácneme módní nálepku, jako je „minimalismus“, cítíme se lépe. Žádné auto? Minimalista! Žádná nemovitost? Minimalismus! Vidíte, vidíte… je to módní volba životního stylu, a ne jen pečlivě maskované zoufalství.
Jako tuláci na plný úvazek nemáme pro začátek moc věcí. Některé věci, které jsme měli v dětství nebo v rané dospělosti, jsou uloženy u našich rodičů (díky!). Do Koreje jsme si přivezli každý jeden kufr a batoh a už teď mám pocit, že máme příliš mnoho věcí. Už teď je tu oblečení, které moc často nenosím, a už teď je otázka, jestli bychom se měli pokusit pořídit další skládací stolek, nebo ne, protože by to mohlo být jen příliš nepřehledné.
Přístup k veřejnému prostoru je základ
V mé kuchyni Tiny-Ass je mnohem víc nepořádku. Nepomáhá ani to, že tento maličký prostor slouží jako naše prádelna. Před sporákem mám asi čtyři metry čtvereční. Pereme dvakrát týdně, a to znamená, že musíme prádlo věšet, aby uschlo.
Pokud nemáme skvělý den jako dnes! Pak můžu dát prádlo ven na společnou šňůru na střeše. Pak uschne za pár hodin místo několika dní a voní lépe, než by se přiblížilo jakémukoli prostěradlu do sušičky.
Veřejné prostory, jako jsou hospody, kavárny, parky a střechy, jsou pro život v tak malém bytě klíčové. Když mě bolí zadek z příliš dlouhého sezení na naší podlaze u jednoho historického dokumentu, můžu si zajít do kavárny a sednout si do něčeho, co připomíná pohodlný obývák. Když je moje malá kuchyňka holá, můžu si zajít do restaurace a dát si levné a obyčejné jídlo. Pokud se mi zvedá žaludek z toho, že se ve městě dotýkám příliš mnoho betonu (mraveniště?), pak je to nahoru do lesa.
Malé doteky dělají velký rozdíl
Tento věnec jsem vyrobila na podzim s mámou a sestrou v Coloradu. Visí na stěně a táhne náš „malý dům“ dohromady. Jednu stěnu u naší postele jsem vyzdobila sny, které jsme už prožili, jako formu cestovního lapače snů. Na skříňky a ledničku (která teď vypadá, jako by její výběr stylu ovlivnil David Bowie v 80. letech) jsem si vzala washi pásku.
Toto je prozatím náš domov. Spousta lidí, kteří v Koreji učí, si nekupuje věci ze strachu, že je později budou muset prodat. Tady nejde o kupování věcí. Moje stěna je z mých cest. Naše svatební fotky jsou z nejlepšího dne našeho života. Makramé závěs je z mých hodin a hodin strávených posloucháním podcastu Casefile v Louisville, kdy jsem se snažila nestresovat se kvůli vízům. Ty dva plakáty visely v našem bytě v Šanghaji na začátku tohoto roku. Věci, které už máme, uspořádávám optimálním způsobem, aby to více připomínalo Náš dům a méně betonovou obytnou kostku.
Najděte si drobné (a pro nomády lehké) věci, které vám dávají pocit, že jste doma, a využijte je ve svůj prospěch.
Aktualizaci tohoto příspěvku provedu za pět měsíců, až budeme v našem „Drobném domě“ žít šest měsíců.