Maria Sagheddu se narodila v Dorgali na Sardinii v rodině pastýře. Svědkové z období jejího dětství a dospívání o ní hovoří jako o dívce s tvrdohlavou, kritickou, protestující a vzpurnou povahou, ale paradoxně se silným smyslem pro povinnost, věrnost a poslušnost: Říkalo se o ní, že „poslouchala reptavě, ale byla poddajná“. „Říkala: ‚Ne‘, ale úkol splnila hned.“
Všichni si všimli změny, která na ni dolehla, když jí bylo 18 let. Postupně se stávala mírnou. Její výbuchy vzteku zmizely. Stala se zamyšlenější a přísnější: něžnější a zdrženlivější. Rostl v ní duch modlitební lásky spolu s novou citlivostí, pokud jde o církev a potřeby apoštolátu. Zapsala se do „Katolické akce“, hnutí mládeže podporovaného církví.
Zrodila se v ní také nová hloubka vnímavosti, která se zcela odevzdává do Boží vůle. V 21 letech se rozhodla zasvětit se Bohu. Pod vedením svého duchovního otce vstoupila do cisterciáckého kláštera Grottaferrata, ekonomicky chudé a kulturně málo rozvinuté komunity, kterou v té době spravovala matka Maria Pia Gullini.
Její život v klášteře zřejmě ovládalo několik základních principů:
- Prvním a nejzjevnějším z nich byla vděčnost za milost, kterou na ni Bůh vylil a povolal ji, aby mu zcela patřila. Ráda se přirovnávala k marnotratnému synovi a dokázala říci jen: „Děkuji!“ za mnišské povolání, za svůj klášter, za představené, za sestry, za všechno. „Jak je Pán dobrý!“ byl její neustálý výkřik a tato vděčnost pronikne vším, i posledními okamžiky její nemoci a agónie.
- Druhou zásadou jejího života je touha odpovědět na Boží milost ze všech sil, aby to, co v ní Pán začal, bylo dokončeno a Boží vůle se v ní naplnila, protože v tom spočíval její pravý pokoj.
V noviciátu se bála, že bude poslána pryč, ale po profesi tuto úzkost překonala a na její místo nastoupilo pokojné, důvěřivé sebeodevzdání, které vyvolalo hluboké vnitřní puzení k úplnému sebeobětování: „Teď si se mnou dělej, co chceš!“ říkala prostě. Její krátký život v klášteře – jako řeholnice žila jen tři a půl roku – se podobně jako eucharistie jednoduše strávil každodenním odevzdáním se obrácení, aby mohla lépe následovat Krista v jeho poslušnosti Otci až k smrti. Gabriela se vnímala jako definovaná posláním sebeobětování: úplným odevzdáním sebe sama Pánu.
Vzpomínky, které na ni sestry mají, jsou prosté a smysluplné: její pohotovost v uznání svých chyb a prosba o odpuštění od druhých, aniž by se ospravedlňovala; její prostá, upřímná pokora; její radostná ochota dělat jakoukoli práci, i tu nejúnavnější, aniž by si z toho dělala těžkou hlavu. Po mnišské profesi v ní rostla zkušenost její malosti: „Můj život nemá žádnou cenu… Mohu ho v klidu obětovat.“
Její abatyše, matka Maria Pia Gullini, měla předčasné ekumenické vědomí a touhu pracovat pro jednotu křesťanů. Tuto touhu sdělila komunitě, takže když sestrám vysvětlila žádost církve o modlitbu a oběť za velkou věc jednoty křesťanů, cítila se sestra Maria Gabriella okamžitě zapojena a vnitřně nucena obětovat svůj mladý život. „Cítím, že mě Pán volá,“ svěřila se své abatyši, „cítím naléhání, i když na to nechci myslet.“
Rychlou a přímou cestou houževnatého odhodlání k poslušnosti dosáhla Gabriela vnitřní svobody, aby se připodobnila Ježíši, který „miloval své, kteří byli na světě, a miloval je až do konce“. Jako protiváha lazebnictví Těla Kristova si uvědomila naléhavost obětování sebe sama a věrné důsledné uskutečňování této oběti až do jejího konečného dovršení. Byla si vědoma své křehkosti, ale její srdce a vůle měly jedinou touhu: „Boží vůle! Boží sláva!“ Právě v den její oběti se v jejím mladém těle, které bylo do té doby mimořádně zdravé, objevila tuberkulóza. Ta ji po patnácti měsících utrpení zavalila smrtí.
Ve večerních hodinách 23. dubna 1939 ukončila Gabriela své dlouhé utrpení, zcela odevzdaná do vůle Boží, zatímco zvony na konci nešpor na neděli Dobrého pastýře zvonily plným tónem. Evangelium toho dne hlásalo: „
Ještě před dovršením její oběti bylo její sebeobětování pro jednotu křesťanů sděleno anglikánským bratřím a bylo jimi přijato. Vyvolal také hlubokou odezvu v srdcích věřících jiných křesťanských vyznání. Nejkonkrétnějším darem sestry Gabriely pro její vlastní komunitu byl příliv povolání, která v následujících letech přicházela v hojném počtu.
Její tělo, nalezené neporušené při příležitosti jejího uznání v roce 1957, nyní odpočívá v kapli přiléhající ke klášteru Vitorchiano, kam komunita z Grottaferraty přešla. Jan Pavel II. ji blahořečil 25. ledna 1983 v bazilice svatého Pavla za hradbami. Bylo to 44 let po její smrti, na svátek Obrácení svatého Pavla a poslední den týdne modliteb za jednotu křesťanů.
.