Vztahy mezi rodiči a dětmi hrají i nadále významnou roli ve vývoji dětí v raném dětství. Jak děti dospívají, vztahy mezi rodiči a dětmi se přirozeně mění. Děti předškolního a školního věku jsou schopnější, mají své vlastní preference a někdy odmítají rodičovská očekávání nebo se snaží o kompromis. To může vést k větším konfliktům mezi rodiči a dětmi a to, jak rodiče konflikty zvládají, dále utváří kvalitu vztahů mezi rodiči a dětmi.
Baumrind (1971) identifikoval model výchovy, který se zaměřuje na úroveň kontroly/očekávání, kterou rodiče vůči svým dětem mají, a na to, jak jsou vřelí/odpovědní. Výsledkem tohoto modelu jsou čtyři výchovné styly. Obecně platí, že děti rozvíjejí větší kompetence a sebedůvěru, pokud mají rodiče vysoká, ale přiměřená očekávání ohledně chování dětí, dobře s nimi komunikují, jsou vřelí, milující a reagující a jako preferovanou reakci na špatné chování dětí používají spíše argumentaci než nátlak. Tento druh rodičovského stylu byl popsán jako autoritativní (Baumrind, 2013). Autoritativní rodiče jsou dětem oporou a projevují zájem o jejich aktivity, ale nejsou příliš panovační a umožňují jim dělat konstruktivní chyby. Rodiče umožňují vyjednávání tam, kde je to vhodné, a v důsledku toho je tento typ výchovy považován za demokratičtější.
Autoritativní, je tradiční model výchovy, ve kterém rodiče určují pravidla a od dětí se očekává poslušnost. Baumrind uvádí, že autoritářští rodiče mají tendenci klást na své děti nepřiměřeně vysoké požadavky na zralost a bývají odměření a odtažití. V důsledku toho se takto vychovávané děti mohou svých rodičů spíše bát, než aby je respektovaly, a protože rodiče nepřipouštějí diskusi, mohou si své frustrace vybíjet na bezpečnějších cílech – třeba jako tyrani vůči vrstevníkům.
Permisivní výchova spočívá v tom, že se na děti kladou nižší nároky, než jaké by se od nich daly rozumně očekávat. Dětem je dovoleno vytvářet si vlastní pravidla a určovat si vlastní aktivity. Rodiče jsou vřelí a komunikativní, ale poskytují svým dětem málo struktury. Děti se nenaučí sebekázni a mohou se cítit poněkud nejistě, protože neznají hranice.
Neangažovaní rodiče jsou od svých dětí odtrženi. Nekladou na své děti žádné požadavky a nereagují na ně. Tyto děti mohou trpět ve škole a ve vztazích s vrstevníky (Gecas &Self, 1991).
Mějte na paměti, že většina rodičů se neřídí zcela žádným modelem. Skuteční lidé mají tendenci se pohybovat někde mezi těmito styly. Někdy se rodičovské styly mění od jednoho dítěte k druhému nebo v době, kdy má rodič na výchovu více či méně času a energie. Rodičovské styly mohou být také ovlivněny starostmi, které má rodič v jiných oblastech svého života. Například rodičovské styly bývají autoritativnější, když jsou rodiče unavení, a možná autoritativnější, když mají více energie. Někdy se zdá, že rodiče mění svůj výchovný přístup, když jsou nablízku ostatní, možná proto, že si jsou jako rodiče více vědomi sami sebe nebo mají obavy, aby v ostatních nevzbudili dojem, že jsou „tvrdý“ rodič nebo „pohodový“ rodič. Kromě toho mohou rodičovské styly odrážet typ výchovy, který někdo viděl jako vzor, když vyrůstal. Popisy rodičovských stylů podle Baumrinda najdete v tabulce 4.3.
Tabulka 4.3: Srovnání čtyř výchovných stylů
Kultura: Při zkoumání výchovných stylů nelze ignorovat vliv kultury a třídy. Výše popsaný model výchovy předpokládá, že autoritativní styl je nejlepší, protože tento styl má rodiči pomoci vychovat nezávislé, samostatné a zodpovědné dítě. Tyto vlastnosti jsou upřednostňovány v „individualistických“ kulturách, jako jsou Spojené státy, zejména ve střední třídě. V „kolektivistických“ kulturách, jako je Čína nebo Korea, se však upřednostňuje poslušnost a poddajnost. Autoritativní výchova se používá historicky a odráží kulturní potřebu, aby děti dělaly, co se jim řekne. Afroameričtí, hispánští a asijští rodiče mají tendenci být autoritářštější než běloši, kteří nejsou hispánci. Ve společnostech, kde je pro přežití nezbytná spolupráce členů rodiny, nedává výchova dětí, které jsou nezávislé a snaží se být samostatné, smysl. Ale v ekonomice, která je založena na mobilitě za účelem nalezení zaměstnání a kde je výdělek založen na vzdělání, je výchova dítěte k samostatnosti velmi důležitá.
V klasické studii o sociální třídě a výchovných stylech Kohn (1977) vysvětluje, že rodiče mají při výchově svých dětí tendenci zdůrazňovat vlastnosti, které jsou potřebné pro jejich vlastní přežití. Rodiče z dělnické třídy jsou odměňováni za to, že jsou v zaměstnání poslušní, spolehliví a poctiví. Neplatí za to, že jsou nezávislí nebo že zpochybňují vedení; spíše postupují na vyšší pozice a jsou považováni za dobré zaměstnance, pokud se dostaví včas, dělají svou práci tak, jak se jim řekne, a zaměstnavatel se na ně může spolehnout. Tito rodiče proto u svých dětí oceňují poctivost a poslušnost. Rodiče ze střední třídy, kteří pracují jako profesionálové, jsou odměňováni za iniciativu, samostatnost a asertivitu v práci. Vyžaduje se od nich, aby odvedli práci, aniž by jim někdo přesně řekl, co mají dělat. Žádá se po nich, aby byli inovativní a pracovali samostatně. Tito rodiče podporují tyto vlastnosti i u svých dětí tím, že oceňují nezávislost a samostatnost. Rodičovské styly mohou odrážet mnoho prvků kultury.