V rozporu s rozšířeným názorem není láska ani cit, ani instinktivní či hormonální reakce, dokonce ani primárně radost. Ve skutečnosti vás chvilka zamyšlení přesvědčí, že od lásky očekáváme, že přetrvá, protože takové pocity přicházejí a odcházejí. Spíše než cit nebo dočasná přitažlivost je láska neustálou praxí – disciplínou, která vyžaduje učení, rozvoj, závazek a oběť, ale když je dovršena, vede k proměně univerzální lidské zkušenosti pocitu osamělosti a neznáma.“
Dovolte mi dále říci, co láska není. Není to fyzická péče, soucit, idealizace, obdiv, chvála, touha, romantika, zamilovanost, citová péče nebo starost. Není to ani ocenění, společné zájmy, intelektuální angažovanost, vášeň, sex, potěšení, náklonnost, náklonnost, zapletení, finanční podpora nebo morální podpora.
V párovém vztahu, a to i úspěšném, můžete pravidelně vyjadřovat všechny nebo kterýkoli z těchto postojů, emocí nebo druhů podpory, aniž by se druhá osoba cítila milována. Zamyslete se nad tím. Váš rodič nebo dospělý sourozenec vám mohl poskytovat fyzickou a citovou péči, náklonnost, morální podporu a soucit, a přesto se o vás a vaše životní zkušenosti životně nezajímal a nechtěl být jejich svědkem.
Moje matka, kterou jsem respektoval po celý náš dlouhý společný život, jistě nabízela všechny druhy citové a fyzické péče a náklonnosti. Ale jak jsem se vyvíjel v dospělého a samostatného jedince, nikdy nechtěla znát mé myšlenky nebo úhel pohledu – od mého vkusu na oblečení až po mé názory na výchovu dětí nebo myšlenky na náboženství. Její komunikace se mnou se vždy pečlivě vyhýbala mým osobním názorům na malé i velké věci.
V podstatě jsem měl pravidelně dojem, že naše rozhovory vědomě řídí tak, aby se o mně nemusela dozvědět určité věci, které by ji mohly trápit nebo trápit. Nikdy neprojevila zájem o to, z čeho se skládá můj každodenní život, co studuji nebo o co se zajímám. Často říkala: „Mám tě ráda, protože jsi moje dcera,“ a já si tajně představovala, jak se máma drží za nos. Nemyslím si, že by ji nějak zvlášť těšilo, kým jsem byla nebo jak jsem se rozhodovala o životě a bydlení.
Ale ani ti, kteří mají s rodiči otevřenější vztah, nejsou vždy milováni v tom smyslu, jaký mám na mysli já. Jako děti můžeme být velmi zmateni láskou – chválou, idealizací, fyzickou a citovou péčí a obyčejnými starými pouty náklonnosti. Dokud si nevytvoříme jedinečný smysl pro vlastní identitu, považujeme za lásku téměř jakoukoli formu blízkosti, ať už fyzickou nebo citovou. Proto se malé děti nechají tak snadno a často i tragicky zmanipulovat dospělým, který jim nabízí vřelost a blízkost, bez ohledu na to, jak falešná nebo samoúčelná je.
Všichni si brzy v životě vytváříme citové vazby ke svým pečovatelům; potřebujeme je, abychom se ochránili a přežili v prostředí, které ještě neovládáme a kterému nerozumíme. Není tedy divu, že mnoho lidí vyrůstá v rodinách s velmi silnou vazbou, ale nikdy se necítí být nikým z rodiny, rodiči ani sourozenci, skutečně milováni.
Podobně i v dospělosti můžeme mít vášnivý erotický vztah, dokonce i takový, kde máme s partnerem mnoho společných zájmů, a přesto se necítíme milováni. Když po nás někdo fyzicky touží nebo si nás idealizuje, ale zdá se, že jen zastáváme určitou roli nebo vyplňujeme místo v jeho životě, necítíme se milováni. Samotná povaha takových vztahů může způsobit, že se cítíme jako zajatci představy někoho jiného o tom, kdo jsme, i když se k nám chová dobře a naplňuje mnoho našich potřeb.“
Lidé často vyjadřují podporu a náklonnost fyzickými, finančními a intelektuálními způsoby, které se všechny vezou pod názvem „láska“. Tyto druhy chování mohou být účinné a vysoce ceněné těmi, kdo je přijímají. A přesto, když chybí složka spočívající v tom, že nás někdo zná konkrétně jako jednotlivce – má na paměti, přijímá, reflektuje, chápe a odpouští -, něco zásadního chybí.
Je pozoruhodné, že v dospělosti dokážeme docela dobře poznat, zda jsme skutečně milováni. Většina z nás si vytvoří značný radar na rozpoznávání lásky (i když zdaleka ne vždy je v daném okamžiku dokonalý). A má to jen málo společného s tím, zda jsme byli skutečně milováni v našich původních rodinách. Proč tomu tak je? Protože se domnívám, že lidská identita, jakkoli složitá a individuální, se utváří v lázni sdíleného jazyka, emocí, představ a zkušeností. Zdá se, že neustálá snaha vymezit se vůči společným rysům každodenního života, ale také jako jejich sdílená součást, nás činí velmi citlivými na to, abychom byli poznáváni právě jako jednotlivci. A být poznán jako jednotlivec, námi samými i druhými, je to, o čem láska, pravá láska, je.“
Vztahy Základní četba
Mám velkou radost, když vím, že jsme konečnými arbitry lásky, kterou přijímáme. Pokud řeknete, že mě milujete, a já nemám pocit, že mě znáte – zajímáte se o mě, máte mě na paměti nebo se mi věnujete – mohu rozhodnout a říct, zda je vaše láska platná, nebo ne. Neexistuje žádný jiný soudce nebo porota. A pokud mě opravdu milujete a já to jen z nějakého důvodu nevnímám, pak mi musíte svou lásku znovu sdělit. Pokud je opravdová, pak ji pravděpodobně pocítím.
Dovolte mi, abych vám vyprávěl příběh o opravdové lásce. I když jsem v zájmu zachování důvěrnosti změnil jména a některé události, to podstatné z příběhu je pravdivé a dotýká se pravdy o tom, co potřebujeme vědět o tom, jak se naučit milovat a jak žít s láskou.
Alice, jedna z mých klientek, je 49letá žena, která měla v dospělosti velmi těžký život – ne v tom smyslu, že by se musela obejít bez základních druhů finanční a fyzické podpory, ale v tom smyslu, že se jí nepodařilo naplnit to, co se zdálo být slibnou kariérou v uměleckém studiu, ani touhu mít rodinu. Z tohoto smutného výsledku Alice vždy obviňovala svého otce. Její otec ji nijak zjevně nezneužíval. V dětství se Alice, stejně jako mnoho inteligentních dívek její generace, ve skutečnosti stylizovala do svého otce a snažila se vidět svět z jeho pohledu, obdivovala jeho úspěch vysokoškolského profesora. Matku začala považovat za slabou a hloupou a už v deseti letech se rozhodla, že je spíše jako její otec.
Tato raná identifikace jako „tátova holka“ nakonec vedla k perfekcionismu, k neustálému tlaku na sebe samu, aby dosáhla agresivních ideálů duchovní a fyzické dokonalosti, a nakonec k temné a hrozivé poruše příjmu potravy. V době, kdy jsem se s Alicí setkával v psychoterapii, byla velká část jejího dospělého života zastíněna neúspěšnými pokusy o něco výjimečného a z toho plynoucím odcizením a pocity odmítnutí.
Ačkoli Alice udělala díky programům 12 kroků, společnému poradenství a vlastním profesním úspěchům významné pokroky, nikdy svému otci neodpustila. A v jednu chvíli poté, co jsme poznali, že vytrvalý negativní a náročný hlas v její hlavě je emocionálním pozůstatkem hlasu jejího otce, jsem se jí zeptal, zda by dokázala proniknout hluboko do sebe a najít zájem o to, aby svého otce znovu poznala, když už je mu osmdesát, je křehký a brzy zemře. Protože se chtěla zcela vyléčit ze své nenávisti a trápení, Alice souhlasila, že se o to pokusí, a začala ho každý týden navštěvovat.
Zpočátku Alice říkala, že chce jen „fakta“ o tom, co měl a neměl rád, a že se nechá unášet svými pocity. Postupem času se však dokázala zeptat, co si myslí o různých tématech, a nechala ho volně se pohybovat v jeho vlastním vidění věcí. Postupně Alice začala svého otce přijímat jako člověka, který je jiný než ona sama, a dokonce mu odpustila chyby, kterých se dopustil, když jí radil. Jak se tak dělo, bylo pro ni také snazší nechat „otcův hlas“ ve své hlavě odpadnout. A pak zase odpadnout.
V mém pojetí věci Alice nachází „pravou lásku“ – svůj vlastní opravdový zájem o poznání člověka, který je pro ni citově významný. Stejně jako já si postupem času v psychoterapii začínám vážit lidí, se kterými se setkávám, Alice si začala vážit svého otce, i když její zájem někdy působí jako jednosměrná ulice.
Alicina láska není romantická a pravděpodobně nepovede k tomu, aby ji otec opětoval a miloval ji stejným způsobem, jakým ho nyní miluje ona, ale názorně ilustruje, jak může naladěné svědectví podporovat lásku. Ne že by hluboké poznání druhého člověka vždy znamenalo, že ho začneme milovat, ale když už k němu máme vztah, přitažlivost, potřebu nebo touhu, zdá se, že toto vřele naladěné svědectví přidává podstatnou složku.
Když takto popisuji pravou lásku a zdůrazňuji důležitost našeho poznání milovaného člověka, lidé jsou často zmateni. Mají pocit, že jsem z obrazu vynechal něco, co by právě přirozeně znamenalo útěchu, potěšení a náklonnost. A ano, ty jsou často přítomny, když láska vzkvétá, ale k tomu, aby naše láska byla opravdová, je zapotřebí něco disciplinovanějšího, vážnějšího nebo střízlivějšího.
Lidská láska, jakou popisuji – ať už k dítěti, milenci, rodiči, sourozenci nebo příteli – má velmi specifickou charakteristiku. Je založena na vřele naladěném svědectví a druzích závazků (jako je péče, pomoc, rozhovor, milování atd.), které vyjadřují a zdokonalují svědectví způsobem odpovídajícím konkrétnímu vztahu. Abychom mohli dobře milovat, musíme rozvíjet a kultivovat specifickou dovednost a schopnost: přátelský a angažovaný zájem o druhého člověka, druh životní síly (prány, libida, čchi), která nás spojuje s jinou bytostí, jíž si začínáme vážit stejně jako sebe sama.
Lásku často doprovází libovolný počet vlastností nebo postojů, které nejsou láskou – úcta, uznání, štědrost a podpora, které jsou vedlejšími produkty lásky k druhému. A přesto je láska sama o sobě odlišná, protože žádné množství soucitných nebo ctnostných vlastností nemůže nahradit nejpodmanivější vliv lásky: pozorné, angažované svědectví a přijetí milovaného.