Většina zemí třetího světa jsou bývalé kolonie. Po získání nezávislosti se mnohé z těchto zemí, zejména ty menší, poprvé potýkaly s výzvami budování státu a institucí na vlastní pěst. Vzhledem k tomuto společnému zázemí byly mnohé z těchto zemí po většinu 20. století „rozvojové“ z ekonomického hlediska a mnohé z nich stále jsou. Tento dnes používaný termín obecně označuje země, které se nerozvinuly na stejnou úroveň jako země OECD, a jsou tedy v procesu rozvoje.
V 80. letech 20. století nabídl ekonom Peter Bauer konkurenční definici pojmu „třetí svět“. Tvrdil, že přiřazení statusu třetího světa určité zemi není založeno na žádných stabilních ekonomických nebo politických kritériích a jedná se většinou o svévolný proces. Velká rozmanitost zemí považovaných za součást třetího světa – od Indonésie po Afghánistán – se pohybovala v širokém rozmezí od ekonomicky primitivních po hospodářsky vyspělé a od politicky nezařazených po země nakloněné Sovětskému svazu nebo Západu. Dalo by se také argumentovat tím, jak se části USA podobají spíše třetímu světu.
Jedinou charakteristikou, kterou Bauer shledal společnou všem zemím třetího světa, bylo to, že jejich vlády „požadují a přijímají západní pomoc“, proti jejímuž poskytování ostře vystupoval. Souhrnný pojem „Třetí svět“ byl tedy již v období studené války zpochybňován jako zavádějící, protože neměl žádnou konzistentní nebo kolektivní identitu mezi zeměmi, které údajně zahrnoval.
Rozvojová pomocUpravit
Během studené války byly nezařazené země třetího světa považovány za potenciální spojence prvního i druhého světa. Proto Spojené státy a Sovětský svaz vynaložily velké úsilí, aby v těchto zemích navázaly spojení nabídkou ekonomické a vojenské podpory a získaly tak strategicky umístěné spojence (např. Spojené státy ve Vietnamu nebo Sovětský svaz na Kubě). Do konce studené války mnoho zemí třetího světa přijalo kapitalistické nebo komunistické ekonomické modely a nadále dostávalo podporu od strany, kterou si zvolily. Po celou dobu studené války i po jejím skončení byly země třetího světa prioritními příjemci západní zahraniční pomoci a středem zájmu ekonomického rozvoje prostřednictvím hlavních teorií, jako je teorie modernizace a teorie závislosti.
Koncem 60. let 20. století začala představa třetího světa představovat země v Africe, Asii a Latinské Americe, které Západ považoval za zaostalé na základě různých charakteristik (nízký ekonomický rozvoj, nízká průměrná délka života, vysoká míra chudoby a nemocí atd.) Tyto země se staly cílem pomoci a podpory ze strany vlád, nevládních organizací i jednotlivců z bohatších zemí. Jeden z populárních modelů, známý jako Rostowovy fáze růstu, tvrdil, že rozvoj probíhá v 5 fázích (tradiční společnost; předpoklady pro rozjezd; snaha o vyspělost; věk vysoké masové spotřeby). W. W. Rostow tvrdil, že kritickou fází, která třetímu světu chybí nebo s níž se potýká, je fáze startu. Proto byla zapotřebí zahraniční pomoc, která by pomohla nastartovat industrializaci a hospodářský růst v těchto zemích.
Vnímaný „konec třetího světa“ Edit
Od roku 1990 byl termín „třetí svět“ v mnoha vyvíjejících se slovnících v několika jazycích nově definován tak, aby označoval země považované za ekonomicky a/nebo sociálně zaostalé. Z hlediska „politické korektnosti“ lze termín „třetí svět“ považovat za zastaralý, jehož pojetí je převážně historickým termínem a nemůže plně postihnout to, co znamenají rozvojové a méně rozvinuté země dnes. Přibližně na počátku 60. let 20. století se objevil termín „zaostalé země“ a Třetí svět slouží jako jeho synonymum, ale poté, co byl oficiálně používán politiky, byl „zaostalé země“ brzy nahrazen termínem „rozvojové“ a „méně rozvinuté země“, protože ten předchozí ukazuje nepřátelství a neúctu, v níž je Třetí svět často charakterizován stereotypy. Celý systém klasifikace „čtyř světů“ byl také označován za hanlivý, protože se norma zaměřovala především na hrubý národní produkt jednotlivých zemí. Zatímco období studené války končí a začíná vznikat mnoho suverénních států, pojem třetí svět se stává méně použitelným. Přesto zůstává ve světě oblíbený, protože se začal používat nejen pro označení nižší úrovně rozvoje, ale také pro něco nekvalitního nebo jinak nedostatečného.
Obecnou definici třetího světa lze vysledovat v historii, kdy byly za země třetího světa považovány národy, které byly během studené války postaveny jako neutrální a nezávislé, a obvykle jsou tyto země definovány vysokou mírou chudoby, nedostatkem zdrojů a nestabilní finanční situací. Na základě rychlého rozvoje modernizace a globalizace však země, které byly dříve považovány za země třetího světa, dosahují velkého hospodářského růstu, například Brazílie, Indie a Indonésie, které dnes již nelze definovat špatným ekonomickým postavením nebo nízkým HNP. Rozdíly mezi národy Třetího světa se v průběhu času neustále zvětšují a bude těžké použít Třetí svět k vymezení a uspořádání skupin národů na základě jejich společného politického uspořádání, protože většina zemí žije v této době pod různými vyznáními, jako například Mexiko, Salvador a Singapur, které mají každý svůj vlastní politický systém. Kategorizace Třetího světa se stává anachronickou, protože jeho politické zařazení a ekonomický systém jsou odlišné, aby je bylo možné aplikovat v dnešní společnosti. Na základě standardů Třetího světa lze jakýkoli region světa zařadit do některého ze čtyř typů vztahů mezi státem a společností a nakonec skončí čtyřmi výsledky: pretoriánstvím, multiautoritou, kvazidemokracií a životaschopnou demokracií. Politická kultura však nikdy nebude omezena pravidly a pojem třetího světa lze ohraničit.
.