Roosevelt měl zájem přivést do amerických odborů co nejvíce voličů a získat jejich vedení, které by využil k vybudování mocné dělnické frakce, jež by mohla ovládat Demokratickou stranu a kterou by on a jeho spojenci mohli kontrolovat díky obrovské moci vlády a obrovským pravomocem dělnických vůdců spolu s obrovskými finančními prostředky, které by tak velké dělnické hnutí mělo. Komunisté měli zájem dostat se na klíčové pozice odborových funkcionářů, statistiků, ekonomů atd. s cílem využít aparát odborů k podpoře věci revoluce. Myslím, že na tomto místě musíme spravedlivě říci, že ani Roosevelt, ani Lewis si neuvědomovali, jakému nebezpečí vystavují odbory i celou zemi. To, čemu se říká revoluční propaganda a činnost, je samo o sobě něco jako umění. V Evropě, kde revoluční skupiny působí již půl století a kde komunistické revoluční skupiny dosáhly v posledních 25 letech takových úspěchů, bylo rozvinuto do vysoké míry. V době, o které píši, byla politickým a dělnickým vůdcům v této zemi prakticky neznámá a stále je neznámá naprosté většině politických vůdců. Přišla doba, kdy Lewis viděl vážnost situace, postavil se k ní otevřeně čelem a okamžitě ji řešil. Jak však uvidíme, Roosevelt se souhrou událostí a vlivů dostával stále hlouběji a hlouběji do vleku různých revolučních operátorů, ne proto, že by ho zajímala revoluce, ale proto, že ho zajímaly hlasy.
Prozatím však silně těžil z činnosti CIO. CIO dala na Rooseveltovu kampaň v roce 1936 půl milionu dolarů a poskytla mu obrovskou skupinu aktivních dělníků, kteří se velkou měrou podíleli na jeho drtivém vítězství ve volbách. Mezi nimi se však nyní nacházelo velké množství komunistů na pozicích s velkou mocí v novém odborovém hnutí, přičemž někteří z nich se skutečně pohybovali blízko centra moci. To byla trhlina ve zdi, kterou pronikli dovnitř. Jejich moc měla růst a vzkvétat.