Pakt s ďáblem (dohoda s ďáblem nebo faustovská smlouva), je dohoda se Zlem v podobě ďábla, často (jako v příběhu o Faustovi) s paradoxním záměrem dosáhnout vyššího Dobra, kterému jinak stojí v cestě. Povaha dohody je riskantním vyrovnáním, takže jádrem námitek proti něčemu takovému jsou otázky – co osoba uzavírající dohodu vyměnila s Ďáblem; může se osoba vyhnout pasti nebo zkažení; posiluje dohoda Ďábla; je vyšší Dobro ohroženo, a přesto nedosažitelné?
Pakt s Ďáblem je nebezpečná věc, protože se říká, že jediné, co Ďábel chce, je duše člověka, a že udělá cokoli, aby ji získal: bude lhát, lstí a podvodem. Jen málokdo se po jednání s Ďáblem dokáže vyhnout tomu, aby se sám stal zkaženým a zlým a zničil tak „Dobro“, které si kdysi předsevzal.
Pakt s Ďáblem je podstatnou složkou legendy o Faustovi. Není většího hazardu a rizika než vlastní duše. Faust se arogantně domnívá, že dokáže ďábla ovládat, ale jak církev dávno dospěla k závěru, lidé jsou náchylní k hříchu a málokdo dokáže odolat tomu, aby ho ďábel nebo jím propůjčená moc zkazili, a ďábel vždy uspěje. Toto je původní legenda o Faustovi jako morální příběh. Tento oblouk vedoucí ke zkáze se často objevuje v diskusích o technologiích a odráží společenskou úzkost z technologií, které nás pohánějí na cestě z ráje do utopie.
I když je člověk úspěšný, Bůh vždy sleduje výsledek takových obchodů a pro neopatrného křesťana může být výsledkem věčné zatracení.
„…božstvo na mnoha místech přikazuje, že čarodějnicím je třeba se nejen vyhýbat, ale mají být i usmrceny, a neukládalo by krajní tresty tohoto druhu, kdyby čarodějnice skutečně a pravdivě neuzavíraly smlouvu s ďábly, aby přivodily skutečné a opravdové škody a ubližování.“ -Malleus Maleficarum, část 1, Q. 1, P. 1. Příručka o honu na čarodějnice z roku 1487.
Na vrcholu úspěchu musí člověk nejen vyhrát dohodu, ale také při ní zvítězit nad ďáblem a zasadit mu mocný úder, čímž si pravděpodobně získá Boží souhlas a inspiruje ostatní v jejich vlastním jednání.
Dohoda s ďáblem neznamená, že dochází k uctívání satana! Dohoda je dohoda mezi protichůdnými stranami. Faust je nezávislý; Faust neuctívá bohy, kdyby něco, mohl by je chtít překonat nebo se jím sám stát.1 Ďábla by neuctíval.
Pakty s ďáblem se podepisují krví, což značí, že dotyčný je nabízeným předmětem a že nejde o obyčejný obchod.
Satanské pakty
Představa dohody s ďáblem vznikla již před Faustem. Není od věci přejít od uzavírání dohod s lidmi k předstírání, že je uzavíráme s jinými bytostmi. Myšlenka dohody s nebezpečným bohem se musela v lidských myslích zformovat krátce po jejím vynalezení, takže těžko říct, čím je faustovský pakt ovlivněn.
WAGNER. Běda, ubohý otroku, podívej se, jak bída žertuje v jeho nahotě! Ten darebák je holý a bez služby a tak hladový, že vím, že by dal duši ďáblu za skopové plecko, i kdyby bylo krvavé.
CLOWN. Jak to, že bych dal duši ďáblu za skopové plecko, i kdyby bylo krvavé! Ne tak, dobrý příteli: proboha, musel bych ho mít dobře upečené a dobrou omáčku k němu, když tak draze platím. -Christopher Marlowe, The Tragedie of Doctor Faustus (1604 A text)
Jedna z prvních historických zmínek o smlouvě je v příběhu kněze Theofila z Adany ze 6. století, který prý podepsal smlouvu s ďáblem vlastní krví a zřekl se Ježíše a Marie, aby ho ďábel jmenoval biskupem.
Další slavnou údajnou smlouvou je smlouva otce Urbaina Grandiera z počátku sedmnáctého století – asi padesát let po době vzniku prvních Faustových příběhů (několik desetiletí po Marlowově hře), kdy ve Francii vrcholil hon na čarodějnice. Jeho smlouva je reprodukována níže, ale pravděpodobně jde o podvrh, který vytvořili jeho žalobci – případ inkviziční vraždy.
Ubohý ďábel
„Vždycky ho někdo napálí a uchyluje se k nejpodlejším trikům, aby ho podvedl. Zatímco tedy Ďábel, který těží ze zkušeností, vždy trvá na tom, aby si svá práva pojistil jednoznačnou listinou (která se v pozdějších staletích podepisuje krví); jemu se zase neohroženě věří, že svůj slib dodrží, a to je skutečnost, kterou je třeba zmínit k jeho cti, neboť ačkoli se o něm říká, že je od počátku lhář, není ve všech ďábelských pověstech znám jediný případ, kdy by se Ďábel pokusil své stipulanty podvést. Tak se jeví jako nejnespravedlivěji očerňovaná osoba a jako mučedník prostomyslné poctivosti.“ Historie ďábla, Paul Carus, 1900, na sacred-texts.com.
Přibližně v době prvních Faustů, tedy v šestnáctém století, mělo mnoho lidí z ďábla doslova strach, založený přinejmenším na nejistotě, a bylo snadné si představit, že jiný člověk se zvláštními schopnostmi mohl své schopnosti získat díky dohodě s ďáblem. Ještě podezřelejší byli ti, kteří si osvojili nějaké dovednosti v rozvíjejících se vědách dávno předtím, než racionalismus v 18. století odhalil, že takoví lidé jsou normální, dokonce nutně pedantičtí a nudní.
Goethův Faust neuzavírá smlouvu s ďáblem, ale sázku.
„Jen ve Faustovi: První část (1808) se Goethe dopouští svého druhého velkého odklonu od tradiční pohádky: jeho Faust nyní neuzavírá smlouvu s ďáblem, ale sázku. Faust se vsadí, že ať už mu ďábel ukáže cokoli z lidského života, nic z toho ho neuspokojí – a pokud se mýlí (tj. pokud ho uspokojí), je ochoten vzdát se života úplně. Faust se nyní jeví jako mimořádně moderní postava, která se předhání v uspokojeních, ale je odsouzena svým vlastním rozhodnutím všechna je zavrhnout. Jeho tragédie (od roku 1808 se toto slovo objevuje v podtitulu hry) spočívá v tom, že nedokáže prožívat život tak, jak ho prožívá například Gretchen: ne jako potenciální zdroj uspokojení, ale jako záležitost lásky nebo povinnosti. Toto téma je společné první i druhé části hry.“ Johann Wolfgang von Goethe. (2010). In Encyclopædia Britannica. Převzato 11. března 2010 z Encyclopædia Britannica Online: https://www.britannica.com/biography/Johann-Wolfgang-von-Goethe.
Jak jinak si vysvětlit, že Gutenberg v patnáctém století dokázal vydávat knihu za knihou, každou stránku s písmeny tvořenými knihu od knihy stejným způsobem, každou (nepaginovanou) stranu 50 přesně jako každou jinou stranu 50, aniž by si najal nějaké písaře, ale že si najal ďábla, který to všechno udělal za jednu noc?
I kdyby člověk nebyl nakloněn víře v ďábla, nemohl by si být jistý – pokud existoval Ježíš, proč by nemohl existovat i ďábel? Věda ještě nevystoupila, aby vysvětlila přírodní jevy svým suchým, opatrným způsobem, nastínila všechny kroky od A do Z a všechny ujistila, že svět je hmotný; nebylo třeba žádné mistrovské ruky a nebylo třeba odhalit žádnou démonickou jiskru.
Z Faustovy knihy: Doktora Fausta Instrumentum aneb Ďábelský a bezbožný spis
JÁ, JOHANN FAUSTUS, dr,
Veřejně prohlašuji vlastní rukou ve smlouvě & z moci těchto darů:
Když jsem své vlastní duchovní schopnosti vyčerpávajícím způsobem prozkoumal (včetně darů shůry udělených a mně milostivě propůjčených), přesto je nemohu pochopit;
a protože si přeji do věci dále proniknout, navrhuji spekulovat o Elementech;
A vzhledem k tomu, že lidstvo takovým věcem neučí;
proto jsem nyní povolal ducha, který si říká Mefostofil, služebníka pekelného knížete v Orientu, pověřeného, aby mě informoval a poučil, a zavázal se proti slibu, který mu byl tímto předán, že mi bude ve všem podřízen a poslušný.
Na oplátku mu slibuji, že až se plně nasytím toho, co od něho chci, a dvacet čtyři let také uplyne, skončí a vyprší, může v takovém čase a jakýmkoli způsobem nebo moudrostí, jak se mu zlíbí, nařídit, vládnout, řídit a vlastnit vše, co mi může patřit: tělo, majetek, tělo, krev atd, tímto řádně zavázán na věčnost a odevzdán smlouvou v mé vlastní ruce z moci a autority těchto listin, jakož i mé mysli, mozku, úmyslu, krve a vůle.
Nyní se vzpírám všem živým bytostem, všem nebeským zástupům a celému lidstvu, a to se musí stát.
Na stvrzení a smlouvu, kde jsem místo pečeti vytáhl na potvrzení svou vlastní krev.
Doktor Faustus, Adept v elementech a v církevním učení.
(Z Wolfenbüttelského rukopisu. „Historie a příběh doktora Johannese Fausta“. )
Z Tragédie o doktoru Faustovi
Faustus:Tak tedy, Mefistofile, přijmi tento svitek,
darovací listinu, těla i duše.
Ale ještě pod podmínkou, že splníš
všechny smlouvy a články mezi námi oběma.Mefistofilis:
Fauste, přísahám při pekle a Luciferovi
, že splním všechny sliby mezi námi oběma.Faustus:
Tak poslyš, Mefistofilisi, přečti to,
za těchto následujících podmínek.První, že Faust bude duchem v podobě i podstatě.
Druhé, že Mefistofilis bude jeho služebníkem a bude mu poroučet.
Třetí, že Mefistofilis pro něj udělá a přinese mu cokoli.
Čtvrté, že bude v jeho komnatě nebo domě neviditelný.
Poslední, že se bude řečenému Janu Faustovi zjevovat kdykoli
, v jakékoli podobě a formě se mu zlíbí.
Já, Jan Faust z Wittenbergu, doktor, těmito dary
daruji tělo i duši Luciferovi, knížeti Východu, a
jeho služebníku Mefistofilisovi, a dále jim uděluji
, že uplyne čtyřiadvacet let, a tyto artikuly
sepsané jsou neporušené, plnou moc přivést nebo odnést
tělo a duši, tělo, krev řečeného Jana Fausta do jejich ha-
bití kdekoli.Za mě Jan Faust.
Mefistofilis:
Řekni, Fauste, vydáváš to za svůj čin?“
Faustus:
Ano, vezmi si to, a ďábel ti z toho dobře dá.
Christopher Marlowe, The Tragedie of Doctor Faustus (B text) 2. jednání.
Údajná smlouva Urbaina Grandiera
My, vlivný Lucifer, mladý Satan, Belzebub, Leviatan, Elimi a Astaroth, jsme dnes spolu s ostatními přijali smlouvu Urbaina Grandiera, který je náš. A jemu slibujeme lásku žen, květ panen, úctu panovníků, pocty, chtíče a moc. Tři dny bude chodit za děvkami, kolotoč mu bude drahý. Jednou v roce nám nabídne pečeť krve, pod nohama pošlape svaté věci církve a bude nám klást mnoho otázek; s touto smlouvou bude žít dvacet let šťastně na zemi lidí a později se k nám přidá, aby hřešil proti Bohu. Spoután v pekle, v radě démonů.
Lucifer Belzebub Satan Astaroth Leviathan Elimi
Tyto pečeti položil ďábel, pán, a démoni, knížata páně.
Baalberith, spisovatel.
Text (z Wikipedie) skutečného paktu, který byl použit jako důkaz vedoucí k odsouzení & popravě/vraždě otce Urbaina Grandiera. Navzdory mučení zemřel otec Grandier na hranici a obvinění popřel. Byl pravděpodobně falešně obviněn.
- Pakt s ďáblem:
- Článek na Wikipedii „Pakt s ďáblem“.
Faust a prekurzoři (již není k dispozici).