Když lidé navštívili náš sbor, mnozí se mě jako manželky pastora ptali: „Máte na starosti ženskou službu?“ nebo „Vedete ženské biblické studium?“. Získala jsem větší jistotu, že mohu odpovědět: „Ne, ve skutečnosti to neřídím!“
Nyní jsem pevně odhodlaná disciplinovat ženy a toužím vyučovat Boží slovo. S manželem jsme však cítili, že největší potřebou v těchto prvních letech „přesazování“ našeho sboru bylo, abych se soustředila na přechod naší rodiny a abych milovala náš sbor a sloužila mu, aniž bych na sebe brala odpovědnost za vedení formální ženské služby.
To vyvolává otázku: Je formální ženská služba nezbytná k účinné službě ženám?“
V naší situaci naše starší vedlo sbor k tomu, aby upřednostňoval naše nedělní ranní shromáždění před jakýmikoli jinými programovými akcemi. Právě v neděli ráno se ženy, stejně jako muži, účastní společné bohoslužby a modlitby a přijímají vyučování Božího slova.
Když mluvíme o programech sboru, často používáme pojmy „mříž a vinný kmen“. Vynakládáme čas a prostředky na budování mříže – programů, akcí, výborů atd. a přitom vlastně není moc vinné révy, po které by se dalo šplhat? Nebo jsme odhodláni kultivovat tělo s cílem vidět růst evangelia a rozmnožovat ovoce? Chceme, aby vinný kmen byl tak živý a kvetoucí, že pak musíme moudře zvážit, jaké mříže ho nejlépe podpoří. Když uvažujeme o „ženské službě“, pomáhá nám toto smýšlení.
PROGRAMY, NEBO LIDÉ?
Měly by všechny sbory začít formalizované ženské biblické studium, protože to dělají všechny „dobré“ sbory? Samozřejmě že ne. Budou některé ženy hledat jinde, protože nemáme ženské rekolekce? Možná. Ale pokud je někdo ochoten opustit církev kvůli jejímu řídkému kalendáři akcí, pak je pravděpodobné, že by mu naše církev stejně nevyhovovala.
To je škoda, protože nespočet lidí komentovalo bohaté společenství, které v naší církvi roste a prospívá v životě mnoha lidí, zejména žen. Jak jsme tedy my – a jak byste mohli vy – vypěstovat takovouto zdravou církevní kulturu, aniž bychom měli kalendář plný formálních ženských akcí?“
Napadá mě několik věcí.
1. Jak se nám podařilo vypěstovat takovouto zdravou církevní kulturu? Bible je dostačující.
V posledních několika letech jsme uspořádali několik akcí, i když jsme se rozhodli nemít formální ženskou službu, pravidelné ženské studium Bible ani rekolekce. A přesto naše ženy nebyly nijak zanedbávány. Ptáte se jak?“
Prostřednictvím kázání a vyučování Božího slova
Jestliže věříme, že nám Bůh dal vše, co potřebujeme k životu a zbožnosti (2 Pt 1,3), a že jeho slovo je užitečné k vyučování, povzbuzování, kárání a výchově ke spravedlnosti (2 Tim 3,16), pak musíme věřit, že Boží slovo je dostatečné k vyučování a růstu žen. Jinými slovy, celé Boží slovo bylo napsáno pro muže a ženy, což znamená, že kázání kázané každý týden je přímým slovem milosti promlouvajícím ke každé ženě ve shromáždění. Nezavírejme si uši před bohatými pravdami, které pro nás Bůh každou neděli má!“
Kázáním
A to, co jste ode mne slyšeli v přítomnosti mnoha svědků, svěřte spolehlivým mužům (a ženám), kteří budou také způsobilí učit ostatní. (2. Timoteovi 2,2)
Také starší ženy uč, aby byly uctivé ve způsobu života… aby učily, co je dobré. Pak mohou vychovávat mladší ženy.“ (Titovi 2,3-4)
Jako ženy, které milují a znají Boží slovo, jsme povolány k tomu, abychom to předávaly dalším ženám. Máme jedinečnou výsadu sedět naproti sestře v Kristu a pomáhat jí růst na její duchovní cestě. Stejně tak musíme být pokorně ochotné učit se od druhých a uznat, kdy se samy potřebujeme učit. Disciplinující vztahy mají mnohem větší věčný dopad než jakákoli událost. S kým byste se mohli tento týden setkat, abyste studovali Písmo, společně se modlili a sdíleli své zápasy a radosti?“
Pohostinnost
Měli jsme vás tak rádi, že jsme se s vámi rádi podělili nejen o Boží evangelium, ale i o své životy, protože jste se nám stali tak milými. (1. Tesalonickým 2,8)
Jedním z největších způsobů, jak Bůh v našem sboru vidí růst naše ženy i celý sbor, je pohostinnost. Jak si ženy navzájem otevíraly své domovy a svá srdce, rostla naše jednota jako těla. Tyto zdánlivě malé okamžiky společného prožívání života u jídla nebo v parku nám všem pomohly uctívat Boha každodenním životem a vyzvaly nás, abychom byly ženami rostoucími v milosti.
2. Věřte tomu nejlepšímu o svém sboru.
Sama jsem se dříve provinila tím, že jsem si říkala: „Kdo myslí za mě? Co se dělá pro uspokojení mých potřeb a potřeb ostatních žen v mém okolí?“. Místo toho, abyste upadli do této pasti, zamyslete se nad následujícím:
Přemýšlejte o tom, co se již dělá
Vaši pastoři myslí hodně na péči a pastýřství vaší duše. Přejí si, aby ženy vzkvétaly v Kristu. Chvalte Boha za práci, kterou dělají, a modlete se, aby Pán skrze ni žehnal ženám v církvi.
Jinými slovy, nepodléhejte mýtu, že programy musí být „pouze pro ženy“, aby byly pro ženy povzbuzením. Pokud má váš sbor nedělní nebo středeční večerní bohoslužbu nebo celocírkevní biblickou hodinu, povzbuzuji vás, abyste si účast na těchto společných církevních setkáních stanovili jako prioritu. Pokud toužíte po konkrétnějším uplatnění ve svém životě jako žena, povzbuzuji vás, abyste z vlastní iniciativy shromáždila několik žen k diskusi o kázání nebo k modlitbě nad nedávnou pasáží.
Vidět potřebu, uspokojit potřebu
Namísto toho, abyste se zabývala tím, jak by se podle vás mohl sbor zlepšit, zvažte, že byste mohla být odpovědí na modlitby jiné ženy za společenství, zodpovědnost a povzbuzení. I v tom nejzdravějším sboru je nekonečné moře potřeb.
Přemýšlejte například o různých životních obdobích zastoupených ve vašem shromáždění. Je mezi nimi hodně mladých maminek? V našem sboru se mnoho mladých maminek nemohlo zúčastnit středečního večerního biblického studia kvůli brzkému ukládání dětí ke spánku. Aby vyšla vstříc této potřebě, nabídla se jedna žena ve sboru, že pro ně povede denní skupinku – a bylo to pro ně velkým povzbuzením.
Nebo vám povím o milé, 78leté Sáře. Některé starší dámy v našem sboru se nemohly dostavit na naše večerní bohoslužby nebo do skupinek společenství. Sára se tedy nabídla, že tyto ženy shromáždí, aby společně diskutovaly o kázání a modlily se. Jaká to věrná světice, která ve svých 78 letech přemýšlela o způsobech, jak by mohla vést ostatní k lásce a péči o Boží slovo.
Jsou i další příklady: moje vlastní touha poznat ženy v našem sboru a usnadnit mezi nimi disciplinující vztahy vedla ke čtvrtletním společným večeřím, kdy se ženy přihlašují k účasti na večeři pořádané u jiné sestry doma. Od té doby se u nás sešlo až 10 žen, aby si užívaly společenství a diskutovaly o otázkách zaslaných hostitelce. Byl to milý čas mezigeneračního společenství.
Existují i další příklady žen, které uspořádaly sborové brunche, založily knižní klub, naplánovaly vánoční večírek nebo navštívily starší členy.
Jak by tě Bůh mohl žádat, abys investovala do duchovního dobra svých sester v Kristu?“
3. Věř, že Bůh je věrný.
Musíme věřit, že Bůh je věrný, aby dokončil dobré dílo, které v nás začal (Fil 1,6).
Akce a programy nejsou špatné. Ale když na nich závisí veškerá práce při disciplinaci a budování vztahů, měli bychom očekávat, že nakonec selžou.
Protože si přejeme vidět růst evangelia v životech žen, měli bychom se méně starat o kalendář akcí a více o to, aby každá žena v našich sborech pochopila, že celé Boží slovo je pro ni. Měli bychom se starat o to, aby věřily Božímu slovu a v reakci na to hluboce investovaly do životů ostatních žen.
V Boží laskavosti náš „vinný kmen“ roste – a my zvažujeme moudré způsoby, jak pěstovat určité hrazdy, abychom vyhověli potřebám žen v našem sboru. Když se ohlížíme za uplynulými dvěma roky, radujeme se z Boží věrnosti, s níž roste a posiluje ženy v našem sboru.