Filip a etiopský eunuch
Misionářské příběhy o „náhodných“ setkáních nás fascinují. Na osamělé cestě v africké buši se náhle objeví muž a zeptá se misionářského cestovatele: „Můžeš mi říct, kdo je Ježíš?“. Lukášovo vyprávění o Filipově božsky řízeném setkání s Etiopanem by stejně fascinovalo Římany nebo Řeky prvního století, protože Etiopané podle nich žili doslova na jižním okraji země (Homérova Odyssea 1,23 -eschatoi andron; viz Sk 1,8).
Bůh aktivně naplňuje své záměry pro rozsah misie církve (L 24,47; Sk 1,8). Jestliže se tak brzy po svém začátku dostane k Etiopanovi, může si být Teofil jistý, že evangelium, které má být hlásáno mezi všemi národy, je pravdivé. Je určeno jemu a také nám.
Tato scéna je vhodným vyvrcholením misijního tažení řeckých židovských křesťanů, neboť zde završují geografické aspekty pověření ze Sk 1,8. V této scéně se také dozvídáme o tom, že Enofilius a jeho židovská rodina jsou věrni svému poslání: (6,8-8,3), Judsko a Samařsko (8,4-25) a konec země (8,26-40). Dále je to předzvěst budoucí plnohodnotné pohanské misie (Sk 13–28). evangelista vedený Bohem (8,26-31)
Bůh se prostřednictvím svého anděla ujímá iniciativy a řídí Filipa, aby se vydal na cestu z Jeruzaléma do Gazy. Výraz přeložený na jih (kata mesembrian) lze chápat i časově, „v poledne“ (tak pravidelně v LXX). Tím by byl příkaz ještě neobvyklejší, protože jen málo poutníků by se vydalo na cestu v ostrém poledním slunci. Pouštní cesta by se dala lépe přeložit jako „cesta pouští“. To odpovídá topografii severní cesty z Jeruzaléma do Gazy, která byla dlážděná (vhodná pro povoz), byla přímější a měla dostatek vody v Ein Jael (Rapuano 1990,47; srov. Williams 1985,146).
V bezprostřední poslušnosti, s minimem informací, ale s naprostou důvěrou v Boha, který vede, se Filip vydává na cestu. To, že Bůh povolává Filipa z prosperující služby v Samaří do pouště Judských hor, není iracionální krok. Božím cílem není jen „kvantita“, ale také „kvalita“ ve smyslu etnicky rozmanitého Kristova těla (Zj 5,9). V době, kdy čtyři ze šesti miliard lidí ještě neslyšeli evangelium v rámci svého jazyka a kultury, bychom se neměli divit, že Bůh povolává naše nejúčinnější evangelisty, aby šli do odlehlých míst. A stejně jako Filip by měli okamžitě a bezvýhradně poslechnout.
Filip se setkává s etiopským eunuchem a jeho družinou. Ten je zároveň exotický, mocný a zbožný. Řeky a Římany fascinovali zejména Afričané tmavé pleti (Martin 1989:111; Diodorus Siculus Knihovna dějin 3.8.2-3; Strabón Geografie 17.2.1-3). Ačkoli se slovo Etiopan používalo obecně pro každého, kdo měl tyto fyzické vlastnosti, zde se vztahuje na obyvatele starověkého království Meroe, které se rozkládalo na území dnešního severního Súdánu jižně od Asuánu po Chartúm (viz okrajová poznámka NIV; srovnej Youngblood 1982:193; Crocker 1986). Tento muž je mocný, je hlavním pokladníkem království, které bohatlo díky tavbě železa, těžbě zlata a obchodnímu postavení. Byl kanálem pro zboží ze zbytku kontinentu. Kandace, královna Etiopanů (lépe „královna matka, vládnoucí panovnice Etiopanů“, protože kandace je titul, nikoli vlastní jméno), se starala o státní povinnosti. Král byl považován za boha, „dítě slunce“, příliš posvátného na to, aby se zabýval správou. Kandakem byl v tomto případě Amanitare (25-41 n. l.; Wead 1982:197; Crocker 1986:67).
Lukáš neoznačuje eunucha ani jako proselytu, tedy pohana obráceného k judaismu, ani jako bohabojného, tedy pohana vyznávajícího židovský monoteismus, etiku a zbožnost (srov. Sk 2,11; 6,5; 10,2; 13,26.43; Levinská 1990). Představuje ho pouze jako zbožného podle židovské víry. Eunuch se vrací do Meroe po pouti do Jeruzaléma na jeden ze svátků a sedí ve svém voze a čte Písmo. Vůz je pravděpodobně čtyřkolové kryté vozidlo, podobné volskému vozu, dostatečně velké, aby se do něj vešli eunuch, jeho kočí, Filip a možná ještě jeden služebník (který by četl rukopis nahlas, pokud by tak nečinil sám úředník). Vůz se pohybuje dostatečně pomalu, aby umožnil čtení a aby se k němu Filip mohl přiblížit pěšky. Hlasité čtení bylo ve starověku běžnou praxí a bylo nutné zejména tehdy, když byla slova na rukopisu řazena za sebou bez mezer a interpunkce (Bruce 1990:226).
Pod vedením Ducha (srov. 10,19; 11,12; 13,2.4; 16,6-7) Filip poslušně překonává jakoukoli společenskou zdrženlivost, přistupuje k vozu, jde svižně vedle něj a zapojuje eunucha do rozhovoru o jeho čtení. Lukáš nám důsledně říká, že čtení a porozumění Písmu není totéž, zejména pro ty, kdo nemají hermeneutický klíč (13,27; srov. Lk 6,3; 10,26). Správné duchovní porozumění je dar (8,10; 10,22). Eunuch přiznává svou potřebu. Jeho pokorný, učenlivý postoj je prvním nezbytným krokem k dosažení poznání spásy (srov. Sk 17,11).
Bůh ve své milosti poskytl nejen text, ale také vykladače, učitele naplněného Duchem. Eunuch naléhavě, ale zdvořile žádá o vedení (13,42; 16,9; srov. Lk 6,39). A tyto dva dary jsou přítomny i dnes. Kde jsou ti, kdo mají učenlivého ducha?“ Ježíš je zvěstován z Písma (8,32-35)
Lukáš uvádí, že eunuch četl Septuagintu Iz 53,7-8 (Sk 8,32-33). Ačkoli se v tomto místě ve formulaci odráží „vážně odchylný překlad“ (Archer a Chirichigno 1983:123), základní záměr Izajáše se zcela neztratil (Williams 1985:147). Lukáš se velmi zajímá o obsah tohoto citátu a uvádí jej frází, která znamená „obsah nebo znění pasáže“ (srov. v. 35; nikoli pasáž Písma jako NIV). Máme v něm popis nevinného, spravedlivého trpícího, objektivní základ zástupného vykoupení. Lukáš už Ježíše v jeho utrpení vylíčil těmito slovy: mlčí před úřady (Lk 23,9), je zbaven spravedlnosti, je odsouzen jako nevinný (Lk 23,4.15.22; 23,47; srov. Sk 2,22-23; 3,14), je mu vzat život (Lk 23,18; 22,2; 23,32; srov. Sk 2,23; 10,39; 13,28).
Eunuch chce vědět, zda prorok mluví o něm nebo o někom jiném. Pro Žida v prvním století byl „někdo jiný“ buď ponížený, ale ospravedlněný „spravedlivý trpitel“ z apokalyptických a moudroslovných tradic (Iz 53,11; 1 Enoch 46.62.63; Moudrost Šalamounova 2,12-5,23; Sirachovec 11,13/Iz 52,15; Decock 1981,114). Nebo, jak uvádí targum, zlé pohanské národy trpí rukou vítězného Mesiáše, který ospravedlňuje svůj lid (Targum Iz 53,7-8; všimněte si, že Izrael trpí v targumu Iz 52,14; 53,2.4.10 a zlé pohanské národy v 53,3.7-9.11). Mesiášský výklad je u Ježíše původní (L 22,37/Iz 53,12; Longenecker 1981,364; Bruce 1988,176).
Filip „otevřel ústa“ (NIV tuto frázi vynechává; srov. 10,34) a vycházeje z tohoto úryvku (srov. L 24,27) sděluje eunuchovi dobrou zprávu o Ježíši. Kristus je spásným klíčem ke Starému zákonu. Vyloží Filip prostě Iz 53 a pak ukáže naplnění v Ježíšově životě, zástupné smrti a vítězném vzkříšení/vyvýšení (viz E. F. Harrison 1986, 152)? Pokračuje v navazujícím výkladu přes následující kapitoly Izajáše, zabývající se křtem v Iz 54,9-10 (srov. 1 Pt 3,21) a novým dnem spásy v 55,1 až po 56,4-8, kde se eunuch bez překážek účastní Božího lidu (Porter 1988)? Vychází z Iz 53 přes raně křesťanské svědectví o trpícím služebníku a spravedlivém trpícím, aby Etiopanovi ukázal, jak je Kristus a jeho spása zvěstována v celém Písmu (Iz 42,1-44.5; 49,1-13; 50,4-11; Ž 22.34.69.118; Longenecker 1981,365)?
Ať už je metoda jakákoli, Filip jednak odpovídá na eunuchovu otázku, jednak poukazuje na Ježíšův spásný význam. Podobně jako posel, který se čerstvě vrátil z bitevního pole, „zvěstoval“ občanům zprávu o vítězství jejich armády (2 Sam 18,19-20.26.31), zvěstuje Filip Etiopanovi, že Ježíš, spravedlivý trpitel, ukřižovaný a vzkříšený, zvítězil nad hříchem a smrtí a v jeho jménu je nyní možné činit pokání a odpouštět hříchy (srov. Lk 4,18/Iz 61,1; Sk 13,38-39).
Chceš porozumět Starému zákonu? Postav se k prázdnému hrobu, do stínu prázdného kříže, do doslechu Ježíšova učení a kázání apoštolů a čti!“
Když vůz dorazí k nějaké vodě, eunuch zvolá: „Hle, voda! Co mi brání, abych se nechal pokřtít?“ „Voda! (NIV Proč bych nemohl být pokřtěn?). Jednou z velkých Lukášových starostí je, aby překážky typu věku (L 18,16), náboženské tradice, staré či nové (L 9,49-50; 11,52), rasy či etnického původu (Sk 10,47; 11,17) nebo fyzického stavu (8,36, pokud byl eunuch fyzicky jedním z nich) nebránily lidem slyšet a aplikovat na sebe evangelium o spasení. Jeho ideál se nachází v závěrečné větě, ba v závěrečném slově Skutků: „Směle a bez překážek hlásal Boží království a učil o Pánu Ježíši Kristu“ (28,31).
Eunuch je pokřtěn, když s ním Filip stojí ve vodě. Je to ponořením (Williams 1985,148) nebo politím (Stott 1990,162)? Vyprávění se přizpůsobí oběma chápáním. Teologickým významem tohoto aktu je očištění od hříchu a začlenění do společenství těch, kdo zakusili Kristovo spásné požehnání (L 24,47/Sk 2,38-39; 10,47-48; 16,31-33).
Přestože je Filip náhle odveden, eunuch jde radostně dál. Pro Lukáše i pro nás je radost projevem spasení člověka (8,8; Lk 6,23; 10,20), zvláště přijetí Ducha svatého (Sk 13,52).
Epizoda končí tak, jak začala, božsky vedeným a zmocněným oslovením. Filip je zázračně přenesen přes třicet mil do přímořského města Azotu (starozákonní Ašdod) a pokračuje ve svém svědectví na nežidovské půdě až do Cesareje (srov. 21,8).
Obrácení etiopského eunucha názorně ukazuje inkluzivitu evangelia. Žádná zdánlivá překážka – ať už fyzická vada, rasa nebo zeměpisná odlehlost – nemůže člověka postavit mimo spásné volání dobré zprávy. Atanáš ve svém komentáři k Žalmu 68,31 žasne, že „slovem ´Kušité´ Bůh označuje konec země. . . . Vždyť to, jak Kúšité běželi za kázáním, je možné vidět na věřícím Etiopanovi. Bůh ukazuje, že i všechny ostatní národy se svými králi věří v Krista“ (citováno v Martin 1989, 116). Pro osoby černého afrického původu znamená eunuchovo obrácení „začlenění černých Afričanů mezi zakládající členy víry… to vše od počátku symbolizuje africké zapojení do nové víry, která se rozšířila po celém světě“ (C. E. Lincoln 1984:24).