Rusko

Vztahy mezi EU a Ruskem jsou od roku 2014 napjaté kvůli nezákonné anexi Krymu, podpoře povstaleckých skupin na východě Ukrajiny, politice v sousedství, dezinformačním kampaním a negativnímu vnitřnímu vývoji. Napětí vzrostlo také kvůli ruským intervencím v Sýrii, Libyi a subsaharské Africe. EU od roku 2014 pravidelně obnovuje sankce vůči Rusku. EU a Rusko jsou i nadále úzce vzájemně závislé a EU uplatňuje přístup „selektivní angažovanosti“.

Právní základ

• Hlava V Smlouvy o Evropské unii (SEU): „vnější činnost“;
• Články 206-207 (obchod) a články 216-219 (mezinárodní dohody) Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU);
• Dohoda o partnerství a spolupráci (PCA) (dvoustranné vztahy).

Vztahy mezi EU a Ruskem

Do vypuknutí krize na Ukrajině budovaly EU a Rusko strategické partnerství, které se týkalo mimo jiné obchodu, hospodářství, energetiky, změny klimatu, výzkumu, vzdělávání, kultury a bezpečnosti, včetně boje proti terorismu, nešíření jaderných zbraní a řešení konfliktů na Blízkém východě. EU důsledně podporovala vstup Ruska do WTO (dokončený v roce 2012). V posledních letech se však otázka společného sousedství stala hlavním třecím bodem. Nezákonná anexe Krymu Ruskem v březnu 2014 a důkazy o tom, že Rusko podporuje povstalecké bojovníky na východě Ukrajiny, vyvolaly mezinárodní krizi. EU revidovala své dvoustranné vztahy s Ruskem, přestala pořádat pravidelné summity a pozastavila dialog o vízových otázkách a rozhovory o nové dvoustranné dohodě, která by nahradila dohodu o partnerství a spolupráci. EU nyní uplatňuje dvojí přístup, který kombinuje postupné sankce s pokusy o diplomatické řešení konfliktu na východě Ukrajiny. Účast Ruska na úsilí skupiny zemí E3+3, která v roce 2015 uzavřela jadernou dohodu s Íránem, vzbudila naději na větší spolupráci na globální scéně. Nicméně intervence Ruska v syrské válce od roku 2015 a později v Libyi a v několika subsaharských konfliktech, stejně jako jeho dezinformační kampaně a snahy o ovlivňování volebních kampaní, vyvolaly další napětí.

Volby v roce 2018 přinesly Vladimiru Putinovi čtvrté prezidentské období. Putinem vedené ústavní změny přijaté v roce 2020 mu umožňují zůstat u moci i po skončení stávajícího mandátu v roce 2024. Mezi další znepokojivé ústavní změny patří nadřazenost ruského práva nad mezinárodními dohodami ratifikovanými Ruskem a nad rozhodnutími mezinárodních soudů.

Ruská legislativa přijímaná od roku 2012 je zaměřena proti opozici a občanské společnosti. Stovky nevládních organizací byly označeny za „zahraniční agenty“ a/nebo „nežádoucí organizace“ a úřady zpřísnily kontrolu médií a používání internetu. EU je znepokojena právním státem – včetně korupce. Nejvyšší soud zakázal opozičnímu aktivistovi Alexeji Navalnému kandidovat kvůli spornému odsouzení v minulosti. Parlamentní volby v roce 2016 (a poslední) se konaly v restriktivním politickém a mediálním prostředí a jejich výsledkem bylo velké vítězství Putinovy strany Jednotné Rusko. Příští parlamentní volby jsou naplánovány na září 2021.

Ačkoli se ruská ekonomika zotavila z mezinárodní recese v roce 2008 a turbulencí v bankovním sektoru v roce 2014 a těžila z rostoucích příjmů z vývozu ropy a komodit, investiční prostředí v zemi zůstalo nejisté a její ekonomická výkonnost závislá na cenách ropy a plynu. Hospodářský systém je soustředěn do několika málo odvětví; chybí v něm transformační investice, zatímco trhu dominují velké firmy blízké státu. Výrazná zdravotní a hospodářská krize, kterou Rusko zažívá v důsledku pandemie COVID-19, může mít dlouhodobé důsledky a Kreml se velmi obává sociálních a politických dopadů.

Od března 2014 EU, stejně jako USA, Kanada, Austrálie a další západní země, postupně zavádí restriktivní opatření vůči Rusku v reakci na nezákonnou anexi Krymu a destabilizaci Ukrajiny. Po sestřelení letu MH17 v červnu 2015 nad územím kontrolovaným Ruskem podporovanými povstalci na východě Ukrajiny EU své vlastní sankce výrazně rozšířila. Sankce jsou pravidelně aktualizovány a prodlužovány. Navzdory sankcím zůstává EU největším obchodním partnerem Ruska a Rusko je čtvrtým největším obchodním partnerem EU. Obchodní a hospodářské vztahy jsou však poznamenány řadou faktorů, jako je ruské embargo na některé zemědělsko-potravinářské výrobky z EU, spory v rámci WTO a vážná omezení možností účasti společností z EU na ruských veřejných zakázkách.

Omezující opatření EU mají různé podoby. Diplomatická opatření spočívají ve vyloučení Ruska ze skupiny G8, zastavení procesu přistoupení Ruska k OECD a Mezinárodní energetické agentuře a pozastavení pravidelných dvoustranných summitů EU-Rusko.

Hospodářské sankce se zaměřují na výměny v konkrétních odvětvích. Omezují přístup některých ruských bank a společností na primární a sekundární kapitálové trhy EU. Zavádějí zákaz vývozu a dovozu v oblasti obchodu se zbraněmi a zákaz vývozu zboží dvojího užití pro vojenské účely. Omezují rovněž ruský přístup k některým citlivým technologiím, které lze využít při těžbě a průzkumu ropy. Na hospodářské vztahy s Krymem a Sevastopolem se vztahují zvláštní omezení, včetně zákazu dovozu zboží z poloostrova, zákazu vývozu určitého zboží a technologií, omezení investic a zákazu poskytování služeb cestovního ruchu. Opatření týkající se hospodářské spolupráce pozastavují veškeré nové finanční operace Evropské investiční banky a Evropské banky pro obnovu a rozvoj v Rusku.

Od prosince 2020 se individuální omezující opatření EU vztahují na 177 osob a 48 subjektů, na které se vztahuje zmrazení majetku a zákaz cestování, protože svým jednáním narušily územní celistvost, svrchovanost a nezávislost Ukrajiny. V říjnu 2020 byly na seznam přidány dvě osoby a čtyři subjekty zapojené do výstavby Kerčského mostu, který spojuje Krym s Ruskem.

Také v říjnu 2020, ale na základě jiného právního základu EU – režimu sankcí proti chemickým zbraním – bylo na příslušný seznam se zákazem cestování a zmrazením majetku přidáno šest ruských osob a jeden subjekt v důsledku pokusu o atentát na Alexeje Navalného v srpnu 2020 za použití vojenské toxické nervové látky. Jedná se o stejný právní nástroj, který byl použit k uvalení sankcí na osoby odpovědné za případ Skripal v Salisbury (Spojené království) v březnu 2018.

Globální bezpečnostní strategie EU z roku 2016 definuje vztahy s Ruskem jako „klíčovou strategickou výzvu“. V březnu 2016 Rada EU stanovila pět hlavních zásad, které se mají uplatňovat ve vztazích EU s Ruskem: (1) provádění minských dohod o konfliktu na východní Ukrajině jako klíčové podmínky pro jakoukoli podstatnou změnu postoje EU vůči Rusku; (2) posílení vztahů s východními partnery EU a dalšími sousedy, včetně střední Asie; (3) posílení odolnosti EU (např. energetická bezpečnost, hybridní hrozby nebo strategická komunikace); (4) selektivní angažovanost ve vztazích s Ruskem v otázkách, které jsou v zájmu EU; (5) potřeba zapojit se do mezilidských kontaktů a podpořit ruskou občanskou společnost.

Rusko od srpna 2014 podniká odvetná opatření proti sankcím EU, a to uvalením protisankcí na zemědělské zboží, suroviny a potraviny, přičemž tvrdí, že porušuje normy potravinové bezpečnosti. To posílilo ruskou politiku nahrazování dovozu v zemědělském odvětví. Rusko rovněž uplatňuje „stoplist“ vůči státním příslušníkům EU a USA, kteří kritizovali jeho kroky, a odpírá jim právo vstupu na ruské území. Tento seznam není oficiálně zveřejňován, což vylučuje možnost právního odvolání, na rozdíl od zákazu cestování v EU. Několik poslanců Evropského parlamentu kvůli tomu nemohlo vstoupit na území Ruska.

Platné dohody

Právním základem vztahů mezi EU a Ruskem je dohoda o partnerství a spolupráci z června 1994. Původně platila 10 let a každý rok byla automaticky obnovována. Stanoví hlavní společné cíle a vytváří institucionální rámec pro dvoustranné kontakty – včetně pravidelných konzultací o lidských právech a půlročních prezidentských summitů – které jsou v současné době zmrazeny.

Na summitu v Petrohradě v roce 2003 EU a Rusko posílily svou spolupráci vytvořením čtyř „společných prostorů“: hospodářského prostoru; prostoru svobody, bezpečnosti a práva; prostoru vnější bezpečnosti a prostoru výzkumu, vzdělávání a kultury. Na regionální úrovni vytvořily EU a Rusko spolu s Norskem a Islandem v roce 2007 novou politiku Severní dimenze, která se zaměřuje na přeshraniční spolupráci v Baltském a Barentsově regionu. V červenci 2008 byla zahájena jednání o nové dohodě mezi EU a Ruskem, která má zahrnovat „právně závazné závazky“ v oblastech, jako je politický dialog, spravedlnost, svoboda, bezpečnost, hospodářská spolupráce, výzkum, vzdělávání, kultura, obchod, investice a energetika. V roce 2010 bylo zahájeno „partnerství pro modernizaci“. V roce 2011 byla uzavřena jednání o dohodě o zjednodušení vízového režimu. Zásah Ruska na Krymu však vedl k pozastavení všech těchto jednání a procesů. V roce 2014 Evropská rada zmrazila spolupráci s Ruskem (s výjimkou přeshraniční spolupráce a mezilidských kontaktů), jakož i nové financování EU ve prospěch země prostřednictvím mezinárodních finančních institucí.

Úloha Evropského parlamentu

Evropský parlament schválil dohodu o partnerství a spolupráci v roce 1997 v rámci „postupu souhlasu“.

Parlament přijal řadu usnesení o Ukrajině, která odsuzují nezákonnou anexi Krymu Ruskem a jeho roli v destabilizaci východní Ukrajiny. V červnu 2015 a březnu 2019 přijal Parlament usnesení o stavu vztahů mezi EU a Ruskem, v nichž podpořil sankce EU a zdůraznil potřebu poskytnout ambicióznější finanční pomoc EU ruské občanské společnosti a podpořit mezilidské kontakty navzdory složitým vztahům. Usnesení z roku 2019 vyjadřuje velké znepokojení nad mezinárodním chováním Ruska, zejména v zemích Východního partnerství. Usnesení rovněž kritizuje zhoršování stavu lidských práv a základních svobod v Rusku a navrhuje, aby Rusko již nebylo považováno za „strategického partnera“ EU. Výbor AFET připraví v roce 2021 novou zprávu o vztazích mezi EU a Ruskem.

Před rokem 2014 se Parlament vyslovil pro novou komplexní dohodu s Ruskem založenou na společných hodnotách a zájmech. Parlament však opakovaně vyjadřoval silné obavy ohledně dodržování lidských práv, právního státu a stavu demokracie v Rusku, například pokud jde o zákony proti „propagandě“ LGTBQ, dekriminalizaci nezaviněného domácího násilí, zásahy proti nezávislým nevládním organizacím nebo těm, které dostávají finanční prostředky ze zahraničí, atd. Parlament odsoudil zejména bezprecedentní míru porušování lidských práv obyvatel Krymu, zejména Tatarů. V roce 2018 požadoval propuštění ukrajinského režiséra Olega Sencova, který se postavil proti nezákonné anexi Krymu, a udělil mu Sacharovovu cenu. Sencov byl propuštěn v roce 2019 v rámci výměny vězňů mezi Ruskem a Ukrajinou. Parlament důrazně odsoudil pokus o atentát na Alexeje Navalného v roce 2020.

Vztahy s ruskými zákonodárci se rozvíjely především v rámci Výboru pro parlamentní spolupráci, meziparlamentního fóra zřízeného Dohodou o partnerství a spolupráci mezi EU a Ruskem. V letech 1997-2014 sloužil PCC jako stabilní platforma pro rozvoj spolupráce a dialogu mezi delegacemi Parlamentu a Ruského federálního shromáždění. Od března 2014 však Parlament v souladu s restriktivními opatřeními EU přijatými v reakci na ukrajinskou krizi tato meziparlamentní setkání ukončil. Delegace Parlamentu při Politickém a bezpečnostním výboru EU-Rusko se nicméně nadále schází a projednává otázky týkající se vztahů mezi EU a Ruskem samostatně. Vyměňuje si rovněž názory s akademiky, zástupci ruské občanské společnosti, nevládních organizací a médií.

Rusko nepozvalo Parlament k pozorování voleb od roku 1999.