Zdroje
Strany a stranický konflikt. Je snadné zjednodušit příchod občanské války jako sérii neustále se stupňujících střetů v otázkách otroctví. Soustředíme-li se pouze na epizody střetů, ztrácíme ze zřetele skutečnost, že americká politika poskytovala mechanismus řešení konfliktů – včetně ostrých střetů o otázky otroctví – po mnoho let. Krize padesátých let 19. století byla výbušnější nikoliv proto, že by země čelila mnohem palčivějším problémům než dříve, ale proto, že se na počátku desetiletí zhroutil systém whigovsko-demokratických stran. Spory ohledně otroctví byly jen částí příčiny tohoto vývoje. Sociální a ekonomická transformace země do padesátých let 19. století podkopala základy whigovsko-demokratického soupeření takovým způsobem, že americká politika byla připravena na reorganizaci podle stranických linií.
Ztrácející se národní problémy. Souhlas s kompromisem z roku 1850, jakkoli byl v mnoha případech bez nadšení, symbolizoval obtížnou situaci národních stran. Whigové a demokraté se těšili pozoruhodné loajalitě voličů, protože spolu energicky soupeřili v důležitých otázkách. Kompromis z roku 1850 byl jednou z takových otázek. Na Severu se whigové obecně stavěli proti kompromisu a demokraté jej podporovali; na horním Jihu whigové kompromis podporovali a demokraté se stavěli proti němu. Soupeření v tomto duchu ještě nějakou dobu pokračovalo, zejména v otázce zavedení zákona o uprchlých otrocích, ale v roce 1852 národní platformy obou stran podpořily kompromis jako konečné řešení konfliktu mezi jednotlivými stranami. Kompromis jako ohnisko soupeření nenahradily ani žádné jiné celostátní otázky. Teritoriální expanze, která byla důležitým zdrojem sporů ve 40. letech 19. století, byla z velké části řízena výkonnou mocí a whigové takovým iniciativám nebyli nakloněni. Když Charles Sumner z Massachusetts přišel v roce 1851 do Senátu, Thomas Hart Benton mu řekl, že „přišel do Senátu příliš pozdě. Všechny velké problémy a všichni velcí muži byli pryč.“
Místní ekonomické otázky. Neutralizace celostátních otázek nebyla nutně osudná pro systém whigovsko-demokratických stran, který vděčil za svou životaschopnost především soupeření o ekonomické problémy, které byly pro voliče nejpalčivější. Měnící se struktura ekonomiky však způsobila, že tradiční argumenty stran byly stále méně relevantní. Ačkoli se specifika v jednotlivých státech lišila, whigovská strana obecně vděčila za velkou část své identity politice, jejímž cílem bylo stimulovat hospodářský růst navzdory omezené dostupnosti investičního kapitálu. Tento předpoklad, formulovaný v době hospodářské recese, která následovala po panice v roce 1819, se projevil v konkrétní politice v oblasti cel, bankovnictví, firemních statutů a dotací podnikatelům. Logika whigů se stala méně přesvědčivou v době konjunktury, která následovala po kalifornské zlaté horečce a přesměrování evropských investic
do Ameriky v důsledku kontinentálních povstání v roce 1848. Například dostupnost specie na krytí papírových bankovek vydávaných bankami zpochybnila dlouholeté debaty, které se vedly téměř ve všech státech o vhodných povinných rezervách. Demokraté mezitím změnili svůj tradiční odpor k zakládání nových bank. Podobně i otázka cel ztratila ve vyspělé ekonomice značnou část svého ohlasu, protože tradiční podpora vysokých cel ze strany whigů již nebyla přitažlivá pro textilní výrobce, kteří chtěli ochranu před novými domácími konkurenty i zahraničními firmami. Nejdůležitější ekonomická otázka počátku 50. let 19. století – podpora výstavby železnic – nenahradila staré lakmusové papírky stranické loajality. Všeobecné nadšení pro nové železnice se promítlo spíše do soupeření mezi jednotlivými lokalitami či regiony než mezi oběma stranami.
Státní ústavní otázky. Některé formy stranických konfliktů zmizely v důsledku státních ústav přijatých v letech 1848-1852 v New Hampshire, Marylandu, Virginii, Ohiu, Indianě, Michiganu, Wisconsinu, Kentucky a Louisianě. Whigové a demokraté se ve většině států dlouho přeli o to, zda tyto ústavní konventy uspořádat, a o konkrétní otázky, které byly nyní definitivně vyřešeny. Například rostoucí tendence ústav omezovat nebo zakazovat vládní investice do zlepšovacích projektů odstranila stálý zdroj stranických neshod, stejně jako běžné přijetí demokratické preference zákonů o svobodných inkorporacích namísto vázání zvláštních výsad na charty společností vydávané zákonodárnými sbory. Další oblíbená ustanovení oslabovala stranickou mašinérii bez ohledu na specifika té které otázky. Tím, že stanovily přímou lidovou volbu soudců, šerifů a dalších místních úředníků, omezily státní ústavy možnosti upevňování stranické loajality prostřednictvím rozdělování protekce. Zákonodárná zasedání se běžně konala jednou za dva roky místo jednou za rok, což omezilo schopnost politického systému přijímat zákony a schopnost stran vytvářet loajalitu.
Nativismus. Když určující ekonomické a politické otázky jacksonovské éry ztratily na naléhavosti, masové přistěhovalectví do Spojených států na přelomu 40. a 50. let 19. století se stalo středem stranického soupeření. Demokraté tradičně vítali přistěhovalce ve straně, zatímco whigové oslovovali spíše starousedlé Američany, které trápil příliv Němců a zejména katolíků. Politika nativismu se odehrávala na mnoha různých tématech, z nichž nejviditelnější byla konzumace alkoholu. Mainský zákon z roku 1851 poskytl celostátní model prohibičního opatření, které se výrazně lišilo od předchozích kampaní na podporu střídmosti na dobrovolné bázi. Změněná demografická situace postavila whigy před volbu, zda zesílit své dřívější nativistické sklony, nebo soupeřit s demokraty o nově příchozí voliče. V prezidentských volbách v roce 1852 se whigové poprvé rozhodli oslovit katolické přistěhovalce. Tato strategie částečně odrážela kalkulaci, že irští a němečtí přistěhovalci jsou nesporně obrovskou voličskou skupinou, zatímco nativisty je obtížné spočítat a sjednotit; například prohibice se netěšila podpoře všech starousedlých voličů, které nové obyvatelstvo trápilo. Hlavní propagátor nové politiky William Henry Seward dlouho vyzýval whigy, aby se vzdali svých nativistických sklonů, a jako guvernér státu New York podporoval veřejné financování církevních škol. Ačkoli Sewardova reforma strany vycházela jak z pragmatického hodnocení voličů, tak z principiálních úvah, zničila jeden z posledních rysů, jimiž se whigové odlišovali od demokratů.
Kolísání whigů. Volby v roce 1852 ukázaly, že whigové jsou jako významná strana na pokraji zániku. Přestože kandidát demokratů Franklin Pierce byl mladý, nezkušený a málo známý, prohrál v prezidentském klání s kandidátem whigů Winfieldem Scottem, hrdinou mexické války, pouze čtyři státy. Demokraté také získali většinu dva ku jedné v obou komorách Kongresu. Tento nevýrazný výsledek nebyl primárně důsledkem sporu o otroctví, ačkoli prudký pokles hlasů whigů na dolním Jihu odrážel pokračující odcizení se straně po kompromisu z roku 1850. Více zarážející byla neschopnost whigů získat nové hlasy na Severu nebo si dokonce udržet dřívější spolehlivé stoupence. Apel na přistěhovalce přivedl whigy jen k několika málo konvertitům a odcizil jim početné protikatolické křídlo strany. Kromě této konkrétní stížnosti sbližování stran obecně zanechalo voliče rozčarované a bez zájmu. Jeden cincinnatský whig hlásil, že „nejsilnějším kandidátem je zde generál Apatie“. Volební účast byla na poměry poloviny 19. století nízká. Jeden demokrat v Connecticutu poznamenal, že „zdejší whigové se zdají být ochotni nechat volby proběhnout v podstatě standardně“.
ANXIE VĚDĚT NEVĚDĚT
V dopise soudci Johnu McLeanovi z U.S.S. Nejvyššího soudu z 11. ledna 1855 vyjádřil detroitský soudce Ross Wilkins naději, že „tajnému jezuitismu v Americe by mohlo vítězně čelit tajné americké hnutí“:
Víte, že za poslední čtvrtstoletí političtí obchodníci a hazardéři tak vyráběli veřejné mínění, & tak řídili stranickou organizaci, že naše Unie byla ohrožena, & špatní lidé vyzdviženi na místo zmocněnce v rozporu s pravým cítěním lidu. A zdálo se, že pro nás není naděje. Obě strany se ucházely o to, čemu se říkalo hlasy cizinců; Oc nejvyšší aspiranti senátu, aby si zajistili úspěch, usilovali o to, která z nich by mohla vzdát větší hold cizímu knížeti, jehož církevní poddaní, tvořili tak velkou část tohoto Imperium in imperio. Papežská moc v Římě, plně obeznámená s tímto stavem věcí, dala pokyn svému vazalskému kněžstvu, aby využilo své domnělé moci k propagandě fdes, a proto došlo k útoku na naše školské systémy v Cincinnati, New Yorku, Baltimoru a Detroitu. Děkuji Bohu, že zahájili válku v době, kdy tak učinili, a že jejich plán byl prozrazen a zmařen.
Zdroj: Michael F. Holt, The Political Crisis of the 1850s (New York: John Wiley & Sons, 1978), s. 164.
Fragmentace. Současníci si uvědomovali, že po rozpadu Whigovské strany je americká politika zralá na reorganizaci. Nejenže whigové umírali, ale demokraté ztratili stranickou identitu, která vyplývala ze sjednocení proti společné opozici. Téměř okamžitě po Piercově zvolení vypukly mimořádně ostré frakční boje o rozdělování mecenášství. Demokratičtí vůdci toužící po pomstě za zášť sahající až k rozkolu Free Soil v roce 1848 využili situace, aby zmařili naději slabého prezidenta na sjednocení strany. Možnost sjednocení nejlépe vyjádřil Millard Fillmore, poslední whigovský prezident, krátce před prvním zasedáním Kongresu zvoleného v roce 1852. „Jaké nové kombinace z toho vzejdou, je těžké předvídat,“ napsal Fillmore svému příteli, „protože národní strany mohou vzniknout pouze působením všeobecné vlády. Strany se rozpadají v důsledku místních příčin a oné odstředivé síly, která vrhá jednotlivce a masy mimo přitažlivost ústřední moci; ale nové strany národního charakteru může z těchto roztříštěných mlhovin rozpadajících se systémů shromáždit jen magnet nějaké velké národní a dostředivé síly ve Washingtonu.“ Fillmore se zeptal: „Bude
nějaká otázka představovat takový magnet na následujícím zasedání Kongresu?“ Ve skutečnosti by zasedání vytvořilo přesně takovou sílu, jakou předpokládal.