Rané dějinyEdit
Archeologické nálezy v Republice srbské i v příhraničních oblastech Bosny a Hercegoviny dokládají výraznou lidskou činnost v paleolitu. Konkrétně v roce 1976 byly poblíž dnešního města Stolac v tehdy relativně pohostinné povodí Neretvy objeveny archeologické artefakty v podobě jeskynních rytin v Badanji a jeleních kostí v této oblasti, které dokládají činnost lovců a sběračů již 14 000-10 000 let př. n. l. V širším regionu Hercegoviny podobné nálezy spojují rané aktivity regionu s Černou Horou a pobřežním Chorvatskem.
S neolitem však přišlo trvalejší osídlení. K tomu přirozeně docházelo podél řek Bosny a Hercegoviny, jak se od jihovýchodu šířilo zemědělství; nejzřetelněji se rozvíjela butmirská kultura poblíž dnešního východního Sarajeva na řece Bosně. Na lokalitě Butmir byly nalezeny různé idoly, většinou ženského charakteru, a také zemnice.
S indoevropskými migracemi v době bronzové se v regionu začaly poprvé používat kovové nástroje. Spolu s tím přišla i výstavba pohřebních mohyl – tumulů neboli kurganů. Pozůstatky těchto mohyl se nacházejí v severozápadní Bosně poblíž Prijedoru, což svědčí nejen o hustším osídlení severního jádra dnešní Republiky srbské, ale také o pozůstatcích doby bronzové.
S přílivem doby železné se u Sokolace ve východní části Republiky srbské rozvíjela kultura Glasinac, která patřila k nejvýznamnějším z dlouholetých indoevropských obyvatel země, Ilyrů. Později byli tito Ilyrové – Autariata – ovlivněni Kelty po invazi Galů na Balkán.
Doba římskáEdit
S koncem ilyrských válek se většina Bosny a Hercegoviny dostala pod římskou kontrolu v rámci provincie Illyricum. V tomto období Římané konsolidovali region výstavbou husté silniční sítě a romanizací místního obyvatelstva. Mezi tyto cesty patřila Via Argentaria neboli „Stříbrná cesta“, po které se dopravovalo stříbro z východních dolů Bosny do římských populačních center. Moderní zeměpisná jména, například řeky Una a Sana na severozápadě, mají latinský původ a znamenají „ta“, respektive „zdravá“. Tato vláda však nebyla nepřerušená; s potlačením kdysi dominantního ilyrského obyvatelstva přišla povstání, jako například Bellum Batonianum. Po roce 20 n. l. však byla celá země dobyta Římany a rozdělena mezi Panonii a Dalmácii. Nejvýznamnějším římským městem v Bosně bylo poměrně malé Servitium poblíž dnešní Gradišky v severní části útvaru.
Křesťanství se v regionu rozšířilo poměrně pozdě, přinejmenším částečně kvůli hornatému charakteru krajiny a nedostatku velkých sídel. Ve 4. století však začala být země masově christianizována. Po rozdělení Západořímské a Východořímské říše v roce 395 spadala dnešní Republika Srbská pod Západořímskou říši. Důkazem její pozdější náboženské polarizace a náboženské polarizace Bosny a Hercegoviny bylo její pozdější dobytí jako hranice Východořímské říše, předzvěst budoucího náboženského rozdělení.
StředověkEdit
S uvolněním římského vlivu na region nastalo období stěhování národů, které vzhledem k poloze Republiky srbské v jihovýchodní Evropě zahrnovalo širokou škálu národů. Mezi prvními to byl vpád germánských národů z východu a severu a v roce 476 se území stalo součástí Ostrogótského království.
V roce 535 území opět připadlo Byzantské říši. V této době se moc říše opět poměrně uvolnila a do okolí vtrhli Slované, včetně Srbů a Chorvatů. Dnešní Republika srbská tak byla rozdělena mezi středověké Chorvatské království a podle spisu De Administrando Imperio středověké srbské županstvo, zahrnující Zachlumí, Travunii a Srbsko, tehdy včetně území ve východní Bosně. Části dnešního Srbska byly místy osídlení původního bělosrbského národa.
Celá Bosna se koncem 11. století stala součástí zemí Uherské koruny. Oblast byla pod uherskou nadvládou známá jako Bosenský banát. Později, za vlády bána Kulina, který je považován za zakladatele Bosny, se však oblast stala de facto nezávislou. V roce 1377 se Banát Bosna stal středověkým Bosenským královstvím pod vládou Tvrtka I. z rodu Kotromanićů. Přestože dnešní Republika srbská byla důležitou součástí království, všechna její hlavní města se nacházela v centru země, zatímco severní periferie země zůstala pod nominální uherskou vládou jako oblast Usora. K architektonickému dědictví z tohoto období patří pevnost Kastel v Banja Luce, stejně jako hrady, kostely a kláštery po celé zemi.
S rozvojem Osmanské říše se Stefan Tomašević, poslední kotromanićský vládce, vzdal Bosny a Srbska a udělil jim tributární status Osmanské říše. Jako katolík byl mezi pravoslavným obyvatelstvem Bosny i členy bosenské církve neoblíbený. Protože odmítl platit Mehmedovi Dobyvateli tribut, byl král Stefan popraven a velká část Bosny se v roce 1463 dostala pod přímou osmanskou nadvládu jako Ejalet Bosny. Celá země připadla v roce 1482, kdy byl založen sandžak Hercegovina.
16. až 19. stoletíEdit
Osmanská vláda v dnešní Republice srbské zaznamenala další přírůstek do své náboženské struktury – islám. Příslušníci bosenské církve, stejně jako mnoho pravoslavných a katolických Bosňanů, postupně konvertovali k islámu. Tato konverze byla často pokojná, ale někdy i násilná – zatímco mnozí ve městech a hustě osídlených oblastech konvertovali dobrovolně kvůli daním a dalším výhodám, jiní na venkově byli nuceni podílet se na krevní dani – praxi devširme, při níž byly křesťanským rodičům odebírány děti, aby byly vychovávány na osmanských dvorech. Nedostatek pokojných konverzí ve venkovském, periferním prostředí možná dává Republice srbské její dramatickou podobu soustředěnou na periferii a severu země.
Osmanská nadvláda zanechala v Bosně a Hercegovině a v Republice srbské hluboké architektonické dědictví. Nejznámější mešitou z tohoto období je mešita Ferhadija, která se nachází v Banja Luce. Kromě toho je předmětem knihy Iva Andriće Most na Drině most Mehmeda Paši Sokoloviće ve Višegradu, který v roce 1577 postavil Mimar Sinan, nejslavnější osmanský architekt, pro velkovezíra Sokollu Mehmeda pašu. Tentýž velkovezír se o mnoho let dříve narodil v pravoslavné rodině v malém městě v Bosně a jako dítě byl rodičům odebrán na výchovu jako janičář. Jeho most je symbolem náboženských a kulturních rozpětí – a nakonec i konfliktů -, které charakterizují Republiku srbskou a Bosnu a Hercegovinu.
Při osmansko-habsburských konfliktech na konci 17. a v 18. století se části severní Republiky srbské staly na poměrně krátkou dobu součástí habsburské říše. K trvalejšímu ovládnutí došlo po rakousko-uherské invazi v roce 1878. Rakousko-uherskou nadvládu, která se vyznačovala hospodářským a sociálním rozvojem, jenž byl v do té doby zaostalé Osmanské říši nevídaný, mnozí uvítali. Mnoho muslimů však Bosnu opustilo a v celém kondominiu zůstali většinou Srbové.
20. stoletíEdit
Zavražděním rakouského arcivévody Františka Ferdinanda, které provedl bosenský Srb Gavrilo Princip, člen jugoslávské Mladé Bosny, vypukla v roce 1914 první světová válka. Po válce byla dnešní Republika Srbská začleněna do banovin Vrbas, Drina a Zeta Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, přejmenovaného v roce 1929 na Jugoslávii.
Po vypuknutí druhé světové války a napadení Jugoslávie v roce 1941 se Republika Srbská dostala pod vládu nacistického loutkového státu Nezávislý stát Chorvatsko. Odhaduje se, že v důsledku genocidní kampaně ustašovského režimu zahynulo přibližně 300 000 Srbů; během války došlo v Republice srbské k řadě masakrů a k využívání různých koncentračních a vyhlazovacích táborů. V koncentračním táboře Jasenovac, který se nachází v dnešním Chorvatsku, zahynulo přibližně 100 000 lidí, z toho asi 52 000 Srbů. K masakrům došlo také v koncentračním táboře Garavice a Kruščica ve východní části Bosny. Režim systematicky a brutálně masakroval Srby ve vesnicích na venkově za použití nejrůznějších nástrojů. Rozsah násilí znamenal, že přibližně každý šestý Srb žijící v Bosně a Hercegovině se stal obětí masakru a prakticky každý Srb měl člena rodiny, který byl za války zabit, většinou ustašovci. Tato zkušenost měla hluboký dopad na kolektivní paměť Srbů v Chorvatsku a Bosně. Odhaduje se, že během války bylo na území Bosny a Hercegoviny zabito 209 000 Srbů, tj. 16,9 % jejího obyvatelstva. Památníky na počest těchto obětí dnes najdeme po celé Republice srbské a Bosně a Hercegovině.
Jugoslávští roajalističtí četníci, partyzánské jednotky, které téměř po celou dobu války takticky nebo selektivně spolupracovaly s okupačními silami, prováděli genocidu Chorvatů a Bosňáků, v jejímž rámci byly na území dnešní Republiky srbské zabity tisíce chorvatských a muslimských civilistů. Četníci zabili odhadem 50 000 až 68 000 Muslimů a Chorvatů. Bylo zničeno asi 300 vesnic a malých měst a velké množství mešit a katolických kostelů.
Po celou dobu druhé světové války v Jugoslávii tvořili 64,1 % všech bosenských partyzánů Srbové.
Po druhé světové válce nastalo období relativního míru a hospodářského rozvoje. Republika srbská byla začleněna do Socialistické republiky Bosna a Hercegovina. Důl Ljubija a společnosti jako Agrokomerc hrály zásadní roli ve velké části hospodářského rozvoje Republiky srbské. Výrazně se zvýšila gramotnost a v roce 1975 byla založena univerzita v Banja Luce.
Bosenská válkaEdit
Představitelé hlavních politických stran a některých dalších národních organizací a institucí Srbů v Bosně a Hercegovině se sešli 13. října 1990 v Banja Luce a vytvořili „Srbskou národní radu Bosny a Hercegoviny“ jako srbský politický orgán. Na zasedání ve dnech 14. a 15. října 1991 schválilo Lidové shromáždění Bosny a Hercegoviny, která byla v té době součástí Socialistické federativní republiky Jugoslávie, „Memorandum o svrchovanosti“ jako způsob vyhlášení nezávislosti na zbytku Jugoslávie, jak to již učinilo Slovinsko a Chorvatsko. Memorandum bylo přijato navzdory odporu 83 srbských poslanců patřících k Srbské demokratické straně (většina srbských parlamentních zástupců) a také Srbského hnutí obnovy a Svazu reformních sil, kteří tento krok považovali za nezákonný.
Dne 24. října 1991 srbští poslanci vytvořili Shromáždění srbského lidu v Bosně a Hercegovině (Skupština srpskog naroda u Bosni i Hercegovini), které se mělo stát nejvyšším zastupitelským a zákonodárným orgánem bosenskosrbského obyvatelstva, čímž trojkoalice skončila.
Svaz reformních sil brzy zanikl, ale jeho členové zůstali ve shromáždění jako uskupení nezávislých poslanců. Shromáždění se zavázalo zabývat se dosažením rovnosti mezi Srby a ostatními národy a ochranou zájmů Srbů, které byly podle nich ohroženy rozhodnutími bosenského parlamentu. Dne 9. ledna 1992 shromáždění vyhlásilo Republiku srbského národa Bosny a Hercegoviny (Republika srpskoga naroda Bosne i Hercegovine) a prohlásilo ji za součást Jugoslávie.
Dne 28. února 1992 shromáždění přijalo Ústavu Republiky srbské Bosny a Hercegoviny (název přijatý místo předchozího Republika srpskog naroda Bosne i Hercegovine), která měla zahrnovat okresy, obce a kraje, kde Srbové tvořili většinu, a také ty, kde se údajně stali menšinou kvůli pronásledování během druhé světové války. Republika byla součástí Jugoslávie a mohla vstoupit do svazku s politickými orgány zastupujícími ostatní národy Bosny a Hercegoviny.
Bosenský parlament bez srbských poslanců uspořádal 29. února a 1. března 1992 referendum o nezávislosti Bosny a Hercegoviny, které však většina Srbů bojkotovala, neboť předtím (9.-10. listopadu 1991) shromáždění uspořádalo plebiscit v srbských regionech. 96 % z nich se vyslovilo pro členství v jugoslávské federaci tvořené Srbskem a Černou Horou. referenda se zúčastnilo 64 % voličů a 92,7 % nebo 99 % (podle různých zdrojů) hlasovalo pro nezávislost. Dne 6. března vyhlásil bosenský parlament výsledky referenda a vyhlásil nezávislost republiky na Jugoslávii. Nezávislost republiky uznalo Evropské společenství 6. dubna 1992 a Spojené státy 7. dubna. Téhož dne shromáždění Srbů na zasedání v Banja Luce vyhlásilo přerušení vládních vztahů s Bosnou a Hercegovinou. Název Republika srbská byl přijat 12. srpna 1992.
Politický spor přerostl v bosenskou válku, která měla trvat až do podzimu 1995.
Válku ukončila Všeobecná rámcová dohoda o míru v Bosně a Hercegovině, uzavřená 21. listopadu na letecké základně Wright-Patterson poblíž Daytonu ve státě Ohio a formálně podepsaná 14. prosince 1995 v Paříži. Přílohou 4 dohody je současná ústava Bosny a Hercegoviny, která uznává Republiku srbskou jako jedno ze dvou hlavních politicko-teritoriálních dělení a vymezuje vládní funkce a pravomoci obou entit. Hraniční čáry mezi entitami byly vymezeny v příloze 2 Dohody.
Mezi lety 1992 a 2008 byla Ústava Republiky srbské 121krát změněna. V článku 1 se uvádí, že Republika srbská je územně jednotný, nedělitelný a nezcizitelný ústavní a právní celek, který vykonává své ústavní, zákonodárné, výkonné a soudní funkce nezávisle.
Dopad válkyUpravit
Válka v Bosně a Hercegovině měla za následek velké změny v zemi, z nichž některé byly vyčísleny ve zprávě UNESCO z roku 1998. Přibližně dva miliony lidí, tedy asi polovina obyvatel země, byly vysídleny. V roce 1996 bylo v Republice srbské asi 435 346 etnických srbských uprchlíků z federace, dalších 197 925 odešlo do Srbska. V roce 1991 bylo v Bosně bez práce 27 % nezemědělské pracovní síly a tento počet se v důsledku války ještě zvýšil. V roce 2009 se míra nezaměstnanosti v Bosně a Hercegovině odhadovala na 29 %, jak uvádí CIA The World Factbook. Počet Srbů v Republice srbské se zvýšil o 547 741 v důsledku přílivu etnických srbských uprchlíků z Federace Bosny a Hercegoviny a bývalého neuznaného státu Republika Srbská Krajina v nové Chorvatské republice.
Ve východní Bosně obléhali bosenští Srbové mimo jiné město Srebrenica. Srebrenica byla v roce 1993 prohlášena OSN za „bezpečnou oblast“ a v posledních letech bosenské války sloužila jako enkláva pro muslimské uprchlíky. V polovině července 1995 bylo ve městě Srebrenica a jeho okolí zabito více než 8 000 muslimských Bosňáků, převážně mužů a chlapců, v rámci tzv. srebrenického masakru, který byl následně Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii a Mezinárodním soudním dvorem označen za akt genocidy.
Akty etnických čistek proti nesrbskému obyvatelstvu snížily počty ostatních skupin. Srbská policie, vojáci a neregulérní jednotky napadali Muslimy a Chorvaty, vypalovali a rabovali jejich domovy. Některé zabili na místě, jiné shromáždili a zabili jinde nebo je donutili k útěku. Počet Chorvatů se snížil o 135 386 (většinu předválečného obyvatelstva) a počet Bosňáků přibližně o 434 144 osob. Z přibližně 496 000 bosňáckých uprchlíků, kteří byli nuceni opustit území dnešní Republiky srbské, se jich domů vrátilo asi 136 000.
V roce 2008 bylo 40 % Bosňáků a 8 % Bosňaček.5 % Chorvatů se vrátilo do Republiky srbské, zatímco 14 % Srbů, kteří opustili své domovy na územích ovládaných Bosňáky nebo Chorvaty, se rovněž vrátilo do svých předválečných komunit.
Na počátku roku 2000 byla nevládními organizacemi a Helsinskou komisí namítána diskriminace nesrbského obyvatelstva. Mezinárodní krizová skupina v roce 2002 uvedla, že v některých částech Republiky srbské je desetkrát pravděpodobnější, že se nesrbský navrátilec stane obětí násilného trestného činu, než místní Srb. Helsinská komise ve svém prohlášení o „toleranci a nediskriminaci“ z roku 2001 poukázala na násilí vůči nesrbům a uvedla, že ve městech Banja Luka a Trebinje dav napadl lidi, kteří se snažili položit základy pro nové mešity.
Nesrbové hlásí přetrvávající potíže při návratu do svých původních domovů a shromáždění má špatné výsledky ve spolupráci při zadržování osob obviněných z válečných zločinů, zločinů proti lidskosti a genocidy.
Organizace jako Společnost pro ohrožené národy, která v roce 2008 podala zprávu Radě OSN pro lidská práva, uvedla tvrzení o diskriminaci nesrbských uprchlíků v Republice srbské, zejména v oblastech s vysokou nezaměstnaností v údolí Driny, jako jsou Srebrenica, Bratunac, Višegrad a Foča.
Podle Ministerstva pro lidská práva a uprchlíky Bosny a Hercegoviny, Policejní mise Evropské unie, Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky a dalších mezinárodních organizací je bezpečnost v Republice srbské i ve Federaci Bosny a Hercegoviny v současné době uspokojivá, i když některé drobné hrozby, skutečné či domnělé, mohou stále ovlivňovat rozhodování jednotlivců, zda se vrátí na své předválečné adresy, či nikoliv.