Nespolehlivost smyslového vnímání
Descartes nevěřil, že informace, které přijímáme smysly, jsou nutně přesné. Po zjevení, které zažil 10. listopadu 1619, podnikl Descartes vlastníintelektuální přerod. Jeho prvním krokem bylo zavrhnout vše, o čem si myslel, že ví, a odmítl věřit i těm nejzákladnějším předpokladům dříve, než si je sám uspokojivě prokáže. Při tomto aktu demolice a rekonstrukce Descartes cítil, že by bylo ztrátou času rozebírat každou myšlenku zvlášť. Místo toho napadl to, co považoval za samotný základ: myšlenku, že smyslové vnímání zprostředkovává přesné informace. Pro ilustraci tohoto bodu vypracoval několik argumentů.
V argumentu o snu Descartes tvrdí, že se mu často zdají věci, které mu připadají skutečné, když spí. V jednom snu sedí u ohně ve svém pokoji a zdá se mu, že cítí teplo ohně, stejně jako ho cítí v bdělém životě, i když tam žádný oheň není. Skutečnost, že cítí oheň, mu však neumožňuje rozlišit, kdy je vzhůru a kdy sní.
Navíc pokud mu jeho smysly mohou zprostředkovat teplo ohně, i když ho ve skutečnosti necítí, nemůže věřit, že oheň existuje, když ho cítí v bdělém životě.
Podobně v argumentech o klamajícím Bohu a zlém démonovi Descartes naznačuje, že podle toho, co ví, může být pod kontrolou všemocné bytosti, která ho chce oklamat. V takovém případě vůbec nemá tělo, ale je pouze mozkem, který všemocná bytost zásobuje informacemi a iluzemi. (Fanoušci filmů Matrix mohou tento koncept poznat.) Descartes nemá v úmyslu brát tyto argumenty doslovně. Jde mu o to ukázat, že smysly mohou být oklamány. Pokud nemůžeme důvěřovat našim smyslům, že nám zprostředkovávají pravdivé informace o světě kolem nás, pak nemůžeme důvěřovat ani závěrům, které jsme učinili na základě smyslového vnímání.
V době, kdy Descartes zpochybnil spolehlivost smyslového vnímání, šlo o radikální postoj. Navrhoval, že vědecké pozorování musí být interpretačním aktem vyžadujícím pečlivé sledování. ProtiDescartovým myšlenkám vystupovali zejména zastánci britského empirického hnutí. Věřili, že veškeré poznání k nám přichází prostřednictvím smyslů. Descartes a jeho stoupenci tvrdili opak, že pravé poznání přichází pouze aplikací čistého rozumu.
Věda založená na rozumu
Ačkoli Descartes nedůvěřoval informacím získanýmsmysly, věřil, že určité poznání lzezískat jinými prostředky, a tvrdil, že přísná aplikacerozumu na všechny problémy je jediným způsobem, jak dosáhnout jistoty ve vědě.V Pravidlech pro řízení mysli Descartes tvrdí, že všechny problémy by měly být rozděleny na nejjednodušší části a že problémy lze vyjádřit jako abstraktní rovnice.Descartes doufal, že ve vědách minimalizuje nebo odstraní roli nespolehlivého smyslového vnímání. Pokud se všechny problémy zredukují na jejich nejméně smyslově závislé a nejvíce abstraktní prvky, pak lze k řešení problému použít objektivní rozum.
Descartova práce kombinující algebru a geometrii je aplikací tohoto principu. Vytvořením dvourozměrného grafu, do kterého bylo možné zakreslit problémy, vytvořil vizuální slovník pro aritmetické a algebraické myšlenky. Jinými slovy, umožnil vyjádřit matematiku a algebru geometrickou formou. Vyvinul také metodu k pochopení vlastností objektů v reálném světě tím, že jejich tvary redukoval na vzorce a přistupoval k nim spíše prostřednictvím rozumu než smyslového vnímání.
Rozum jako podstata lidství
Descartův nejslavnější výrok je Cogito ergosum, „Myslím, tedy existuji“. Tímto argumentem Descartes navrhuje, že samotný akt myšlení nabízí důkaz individuální lidské existence. Protože myšlenky musí mít zdroj, musí existovat „já“, které myšlení provádí. V argumentech, které z této premisy vyplývají, Descartes poukazuje na to, že ačkoli si nemůže být jistý ničím jiným o své existenci – nemůže nade vší pochybnost dokázat, že má ruce, vlasy nebo tělo -, je si jistý, že má myšlenky a schopnost používat rozum. Descartes tvrdí, že tyto skutečnosti k němu přicházejí jako „jasné a zřetelné vjemy“. tvrdí, že vše, co lze pozorovat prostřednictvím jasných a zřetelných vjemů, je součástí podstaty pozorovaného. Myšlení a rozum, protože jsou jasně vnímatelné, musí být podstatou lidství. V důsledku toho Descartes tvrdí, že člověk by byl stále člověkem bez rukou, vlasů nebo tváře. Tvrdí také, že jiné věci, které nejsou lidské, mohou mít vlasy, ruce nebo obličej, ale člověk by nebyl člověkem bez rozumu a pouze člověk má schopnost uvažovat.
Dosažitelnost poznání
Descartes pevně věřil, že rozum je přirozeným darem člověka a že pravé poznání lze získat přímo nikoli z knih, ale pouze metodickým použitím rozumu. Výslovným cílem mnoha jeho knih bylo podat složité vědecké a filozofické záležitosti takovým způsobem, aby jim porozuměli i ti nejméně zkušení čtenáři. Protože Descartes věřil, že každý člověk disponuje „přirozeným světlem“ rozumu, domníval se, že pokud všechny své argumenty předloží jako logické myšlenkové pochody, pak jim porozumí každý a nikdo se jimi nenechá zviklat. v původním vydání Pojednání o metodě ostatně Descartes deklaruje svůj cíl podtitulem „V němž autor… vysvětluje ta nejobtížnější témata, která si mohl vybrat, a činí tak takovým způsobem, aby jim porozuměly i osoby, které nikdy nestudovaly.“. Ve snaze oslovit širší publikum Descartes občas psal francouzsky, jazykem svých krajanů, a ne latinsky, jazykem učenců, aby mu rozuměli i lidé bez formálního vzdělání.
.