Život
Marcus Porcius Cato, narozený roku 234 př. n. l., byl významným římským politikem během punských válek a často bývá označován jako Censorinus (Cenzor) nebo Maior (starší), což je pozdější konvence, která ho odlišuje od jeho vnuka Marka Porcia Cata Uticensis (pojmenovaného tak proto, že zemřel v Utice).
Cato se narodil v Tusculu, starém latinském městečku zastrčeném v Albanských vrších zhruba deset mil od Říma, v nastávající plebejské rodině. Ačkoli se Cato sám stal konzulem a dokonce cenzorem, byl novus homo, „nový člověk“, první ze své rodiny, který dosáhl konzulské hodnosti.
Catovo rané dětství je poznamenáno především venkovským prostředím a jeho chudobou ve srovnání s ostatními významnými muži. Nejedná se o krajní chudobu, která s sebou nese bezdomovectví a hlad, ale pouze o nedostatek kupní síly a vlivu dokonce i v místních kruzích. Takové dětství mělo nejspíše hluboký vliv na Katonův pohled na svět, který byl definován tradičními ctnostmi vyjmenovanými v Ciceronově spise Pro Sexto Roscio (25) ve chvále agrárního způsobu života: parsimonia (šetrnost), diligentia (pracovitost), iustitia (spravedlnost, poctivost). Na druhé straně by ho to stavělo do role reakcionáře mezi vrstevníky, kteří díky římské nadvládě v punských, makedonských a ilyrských válkách nově nalezli bohatství, moc a přepych překonávající všechny předchozí doby.
Sám Cato hrál v těchto válkách velkou roli. Během druhé punské války byl na Sicílii jako tribun pod velením M. Claudia Marcella, když byly v roce 212 vypleněny Syrakusy; je možné, že byl přítomen s Q. Fabiem Maximem při obléhání Tarentum v roce 209. Byl také přítomen v roce 207 pod vedením C. Claudia Nerona, když Římané zničili Hasdrubalovu armádu, čímž fakticky zajistili Římanům vítězství ve válce.
V roce 204 byl Cato zvolen kvestorem a sloužil pod P. Corneliem Scipiem, který později dobyl Kartágo a získal cognomen Africanus. Antický autor Plútarchos zaznamenal spor mezi nimi, ale jak poznamenává historik Alan Astin, jiné prameny ho v tomto tvrzení nepodporují a Plútarchovo líčení (podle něhož má Cato odejít zpět do Itálie) nelze uvést do souladu se známými fakty. Vyprávění bylo pravděpodobně vymyšleno na základě pozdějších antipatií, které Cato choval vůči Scipiovi.
Za zmínku stojí i to, že na konci svého kvestorství se Cato údajně vydal na Sardinii, kde se setkal s Quintem Enniem, který měl později obrovský význam pro formování římské literatury.
Stejně jako všichni ostatní významní Římané té doby i Cato vystoupal na cursus honorum, v roce 199 se stal aedilem a v roce 198 praetorem, v němž spravoval provincii Sardinii. Právě v prétorské funkci proslul jako přísný vojevůdce, který se vždy držel litery zákona a žil spíše spartánským způsobem života, přičemž šetřil peníze, jak tvrdí, pro římskou pokladnu, která platila za výdaje svých velitelů.
Kato se nakonec ujal velení vlastních legií v Hispánii (mod. Hispánie), když byl v roce 195 př. n. l. zvolen konzulem. Tam se dostal do konfliktu s různými kmeny Celtiberů, kteří se vzbouřili proti římské nadvládě v regionu.
Ačkoli někteří historikové příliš kritizují Katonovy velitelské schopnosti – používají proti němu jeho vlastní částečně přehnané výpovědi -, není pochyb o tom, že v Římě byl považován za úspěšného a následně se mu dostalo triumfu.
Po skončení svého konzulátu byl Kato stále vojensky aktivní, sloužil M‘. Aciliovi Glabriovi proti Seleukovcům a Aetolům a bojoval v bitvě u Thermopyl v roce 191 (nezaměňovat se slavnou bitvou 300 Sparťanů proti Peršanům).
Od Katonova konzulátu do doby, kdy byl zvolen cenzorem, nejvyšším římským magistrátem, uplynulo celých deset let a právě v této funkci si Cato upevnil své postavení pro potomky. Přísnost a přísnost, jimiž byl znám již dříve, dosáhly vrcholu v jeho cenzorské funkci, kde měl spolu se svým dlouholetým spojencem L. Valeriem Flaccem možnost pokutovat občany a odvolávat senátory z jejich vážených funkcí za přestupky morálního charakteru. Jedním z takových zákroků bylo odstranění L. Quinccia Flaminina, významného občana ve vlastních řadách a také bratra T. Quinccia Flaminina, který v roce 197 porazil Makedonce u Kynescephal; jeho zločin není znám, ale názory na něj se pohybují od pederastie až po popravy zajatců při útocích na galské kmeny.
Součástí jeho přísnosti, která vyvolala mnoho diskusí, jsou jeho pocity vůči Řekům. Starověcí i moderní historikové mají tendenci vidět v Katonovi bojovníka proti vtírajícímu se řeckému způsobu života. To je však možná přílišné zjednodušení a i další helenofilové (jako Lucilius) obsahují zákazy proti přílišnému řectví. Navíc Katonova antipatie k řeckým lékařům, v níž tvrdil, že všichni řečtí lékaři chtějí zabíjet římské občany, byla spíše namířena proti novým lékařům jako takovým, než že by byli obzvláště řečtí. Jiné případy, jako například Katonovo brojení proti učení se řečtině, byly vyvráceny výroky, že svého syna naučil řeckému písmu, a skutečností, že již na počátku svého života uměl plynně řecky a znal i řeckou literaturu.
Kato také zřejmě cítil osobní nepřátelství vůči Scipiu Africanovi, o němž se mnozí domnívají, že byl Filhelén. Katonovo stíhání Scipiona u soudů však ztroskotalo, protože římský lid nemohl nebo nechtěl odsoudit vojevůdce, který zachránil Řím před Hannibalem.
Pokud se na Katonovo jednání podíváme v širším kontextu, není tak ostré, jak se zdá. Cato pocházel z venkovského Arpina a podobně jako později Cicero stál na okraji římské elity. Vítězství Marcella nad Syrakusami v roce 212, Fabia Maxima nad Tarentem v roce 209 a výboje Tita Flaminina v Řecku v roce 197 vedly k obohacení těchto již tak bohatých a elitních velitelů z dobrých šlechtických rodin a k hojnosti řeckého umění v Římě. Cato, který se narodil z nízkého rodu, se jako první ve svém rodu stal konzulem (titul zvaný novus homo). To by odpovídalo jeho osobnosti, jak ji zaznamenali Plútarchos i Livius, kteří tvrdili, že Cato vždy chodil „vychloubačný“.
Jeho reakční postoj pravděpodobně vychází z této marginalizace a přinejmenším zčásti je to čin. Kdykoli mluví o morální dobrotě být rolníkem, je třeba připomenout, že v jeho příručce o zemědělství je onen „rolník“ spíše manažerem než oráčem. Prokletí řeckého umění je spíše prokletím luxusu – což je v té době aktuální spor -, který by si elity, proti nimž brojil, mohly dovolit více než on.
Ačkoli to neznamená, že není alespoň zčásti pravdivý.
V posledních letech svého života se stal plodným autorem, významným státníkem a potomkům je dobře známý tím, že vždy prohlašoval, že „Kartágo musí být zničeno“ (Carthago delenda est, jak je dnes známo, i když o jeho skutečných slovech lze diskutovat). Zemřel v roce 149 před koncem třetí punské války.
Díla
Za svého života i po něm byl Cato známý svými řečnickými projevy. Od Cata se jako od senátora očekávalo, že pronese několik projevů k nejrůznějším politickým událostem, a jeho mimořádná kariéra novus homo a cenzora mu k tomu poskytla dostatek příležitostí. V kombinaci s jeho vášnivou a emotivní povahou,
jediným uceleným Katonovým dílem, které se k nám dostalo prostřednictvím rukopisné tradice, je jeho De Agri Cultura („O obdělávání polí“), jakýsi traktát o zemědělství a chovatelství. Nejenže jde o nejstarší latinsky psaný zemědělský traktát, ale také o nejstarší latinskou prózu, která se k nám dostala v úplnosti.
Sama povaha tohoto spisu je předmětem mnoha diskusí. Někteří dokonce zpochybňují, zda byl vůbec určen k vydání. Na jedné straně je velmi zmatený, s opakováním a nedostatkem pevného uspořádání. Na druhé straně je opatřen předmluvou, která přinejmenším naznačuje, že byl určen k vydání; neuspořádanost pravděpodobně pramení z toho, že Cato je vůbec prvním latinsky píšícím prozaikem, a proto od něj nemůžeme očekávat vyzrálejší skladbu.
Součástí díla je i encomium na zelí.
Další kompletní Katonova díla se nedochovala, i když značná část jeho Origines a několik řečí se dochovalo v částečných citacích.
Původy („Origins“) jsou dějiny Říma v sedmi knihách. První tři knihy jsou řádně origins, nejprve Říma a pak různých italských měst. Poslední čtyři knihy jsou kronikou vzestupu Říma především prostřednictvím příběhů o počátcích a dobývání. Římský historik Cornelius Nepos zaznamenal, že:
„čtvrtá se týká první kartaginské (tj. první punské) války; v páté druhé; a všechna tato témata jsou zpracována souhrnně. Ostatní války vylíčil podobným způsobem, a to až po prétorství Lucia Galby.“
Nepos však asi neměl text před sebou, protože o Cannae vyprávěl ve čtvrté knize a jeho řeč Pro Rhodiensibus byla zařazena do páté. Události také pokračují dolů po celý Katonův život, který zemřel pravděpodobně v době, kdy na nich dále pracoval.
Origines jsou dost pravděpodobně první dějiny v próze napsané latinsky. Katonovi bezprostřední předchůdci psali řecky, i když byl znám latinský překlad jednoho díla Fabia Pictora; jak brzy byl překlad pořízen, není známo.
Dílo bylo na svou dobu neobvyklé. Ostatní latinská historická díla byla vesměs poezií, psanou jako epos. Další latinská prozaická díla měla podobu kronik, které vedli pontifikové, kněží města Říma v čele s nejvyšším knězem, Pontifexem Maximusem. Cato z díla vyňal náboženské a přírodovědné záležitosti a místo toho se zaměřil na vojenskou historii, což by pro vojáka, jako byl on, bylo přirozené.
Dílo bylo velmi neobvyklé také tím, že Cato z velké části vynechal jména velitelů. Místo „Scipio“, „Fabius Maximus“ a „Hannibal“ byla jejich jména nahrazena jejich funkcí, tedy „konzul“, „generál“ a „nepřátelský generál“. Odůvodnil to tím, že chtěl oslavit římský lid a stát, nikoliv jednotlivce. Zařadil však i dlouhý popis vlastních úspěchů v Hispánii, a tak někteří vidí za zákazem jmen zištný motiv.
Nakonec se zdá, že jednota Říma a zbytku Itálie v prvních třech knihách naznačuje, že i v tak raném období byly dějiny Říma a celé Itálie v římské představivosti provázány. Jednalo by se o přechod od vnímání Říma jako města s mocí nad ostatními národy k vnímání Říma jako hlavního města Itálie s mocí nad neitalskými národy.
Zachovalo se také mnoho zlomků Katonových řečí, z celkového počtu asi 150; dnes se dochovalo asi 80 titulů. Rozsáhlé kusy řeči Pro Rhodiensibus („Za Rhodiany“), v níž Katon přesvědčoval senát, aby neválčil s Rhodem, ačkoli se nepřipojil k Římanům ve válce proti Perseovi, citoval Aulus Gellius, který sám komentoval komentář k této řeči od Tira, Ciceronova tajemníka a svobodného pána.
Některé z nich měly být vloženy do jiných děl, např.např. spis Pro Rhodiensibus byl zařazen do páté knihy Origines.
Další nám známé tituly jsou De Re Militari („O vojenských záležitostech“), Praecepta ad Filium („Poučení jeho synovi“, i když pochybné), Carmen de Moribus („Píseň o mravech“) a Dicta („Výroky“).
Legacy
Cato měl obrovský vliv na římskou společnost. Jeho přísnost obdivovalo mnoho pozdějších generací a jeho vnuk, který se rovněž jmenoval M. Porcius Cato, ho v tom marně následoval. Na jeho účet bylo Kartágo zcela zničeno, nikoli pouze poraženo. Díky svým spisům je v našem chápání Římanů před 1. stoletím př. n. l.
Ještě důležitější pro latinskou literaturu je, že Cato byl zřejmě původcem latinské prózy. Bude trvat ještě několik desetiletí, než se prozaická díla vyrovnají jeho originálním počinům v této oblasti nebo je překonají. Pokud by skutečně přivedl do Říma Ennia, měl by prsty i v poezii. Ještě Cicero a pozdější generace ho četly pro jeho řečnické umění, které by bylo překonáno až v Sulanově době, kdy vybroušenější rétoriku přinesl Q. Hortensius Hortalus.
Jeho přísnost také vedla k tomu, že byl považován za jakousi uctívanou postavu a jeho Praecepta a Dicta byla plagiována a interpolována, přičemž díla jako Katonovy Distichy, výroky ve dvou řádcích, byla vydávána za jeho.
Citace
- Carthago delenda est! „Kartágo musí být zničeno!“ Údajně proneseno po každém projevu vedoucím ke třetí punské válce.
Online texty
Latinsky: PHI Latinské texty
Anglicky: Cato the Censor
Sekundární četba
- Alan E. Astin, Cato the Censor. Oxford, 1978.
- T. J. Cornell, „Cato the Elder and the Origins of Roman Autobiography“ s. 15-40, in: Smith & Powell (eds.), The Lost Memoirs of Augustus and the Development of Roman Autobiography. Swansea, 2009.
- T. J. Cornell, ed. Fragmenty římských historiků ve 3 svazcích. Oxford, 2010.
- Andrew Feldherr, vyd. The Cambridge Companion to the Roman Historians. Cambridge, 2009.
.