Sadomasochismus lze definovat jako přijímání potěšení, často sexuální povahy, ze způsobování nebo utrpení bolesti, strádání nebo ponížení. Může se vyskytovat jako doplněk sexuálního styku nebo, méně často, jako jeho náhražka či podmínka sine qua non. Způsobování bolesti atd. vede k sexuálnímu potěšení, zatímco simulace násilí může sloužit k vyjádření a upevnění náklonnosti. Sadomasochistické aktivity jsou totiž často iniciovány na žádost a ve prospěch masochisty, který aktivity řídí jemnými náznaky.
Souhlasný sadomasochismus by se neměl zaměňovat s akty sexuální agrese. Zatímco sadomasochisté vyhledávají bolest apod. v souvislosti s láskou a sexem, v jiných situacích tak nečiní a nezaviněná agrese nebo zneužívání se jim hnusí stejně jako jinému člověku. Obecně řečeno, sadomasochisté nejsou psychopati a často je tomu právě naopak.
Sadomasochistické praktiky jsou velmi rozmanité. Jedna studie identifikovala čtyři samostatné skupiny: hypermasochismus, způsobování a přijímání bolesti, fyzické omezování a psychické ponižování. Zajímavé je, že studie zjistila, že homosexuální muži tíhnou spíše k hypermaskulinitě, zatímco heterosexuální muži spíše k ponižování.
Původ
„Sadomasochismus“ je portmanteau ze slov „sadismus“ a „masochismus“, což jsou termíny vytvořené v devatenáctém století psychiatrem Richardem von Krafft-Ebingem, který hovořil o základních, přirozených sklonech k sadismu u mužů a k masochismu u žen. Novější průzkumy naznačují, že sadistické fantazie jsou u žen stejně rozšířené jako u mužů, i když je pravda, že u mužů se sadistické sklony objevují spíše v mladším věku.
Krafft-Ebing pojmenoval sadismus podle markýze de Sade z 18. století, autora knihy Justýna aneb Neštěstí ctnosti (1791) a dalších erotických knih.
Sadovými slovy:
Jak rozkošné jsou rozkoše fantazie! V těchto slastných chvílích je celý svět náš; ani jediný tvor nám neodolá, devastujeme svět, znovu ho zalidňujeme novými předměty, které na oplátku znehodnocujeme. Prostředky ke každému zločinu jsou naše a my je všechny využíváme, stonásobně rozmnožujeme hrůzu.“
Masochismus, Krafft-Ebing pojmenovaný podle Leopolda von Sacher-Masocha, autora Venuše v kožichu (1870):
Muž je ten, kdo touží, žena ta, která je žádoucí. To je celá, ale rozhodující výhoda ženy. Prostřednictvím mužských vášní dala příroda muže do rukou ženy, a žena, která neví, jak z něj udělat svého poddaného, svého otroka, svou hračku a jak ho nakonec s úsměvem zradit, není moudrá.
Přestože pojmy „sadismus“ a „masochismus“ pocházejí z devatenáctého století, skutečnosti, kterým odpovídají, jsou mnohem starší. Filozof Jean-Jacques Rousseau ve svých Vyznáních (1782) hovoří o sexuálním potěšení, které mu přinášelo bití v dětství, a dodává, že „poté, co jsem se odvážil říci tolik, nemohu před ničím ustoupit“.
Jistě se necenzuroval:
Padnout k nohám panovačné milenky, poslouchat její příkazy nebo prosit o odpuštění, to pro mě byly ty nejvybranější požitky…
Kámasútra, která pochází z druhého století v Indii, obsahuje celou kapitolu věnovanou „ranám a výkřikům“. ‚Sexuální vztahy‘ lze podle hinduistického textu ‚chápat jako druh boje… Pro úspěšný styk je nezbytný projev krutosti.“
Rané teorie
První teorii masochismu představil lékař Johann Heinrich Meibom ve svém Pojednání o použití bičování v lékařství a venerologii . Podle Meiboma bičování zad muže zahřívá semeno v ledvinách, což vede k sexuálnímu vzrušení, když zahřáté semeno stéká do varlat. Jiné teorie masochismu se soustředily na zahřívání krve nebo na využití sexuálního vzrušení ke zmírnění fyzické bolesti.
V Psychopathia Sexualis (1886), sborníku sexuálních kazuistik a sexuálních zločinů, Krafft-Ebing sadismus a masochismus nespojoval, chápal je jako pramenící z různých sexuálních a erotických logik. V knize Three Papers on Sexual Theory (1905) však Freud poznamenal, že sadismus a masochismus se často vyskytují u téhož jedince, a proto tyto pojmy spojil. Sadismus chápal jako narušení agresivní složky mužského sexuálního pudu a masochismus jako formu sadismu namířenou proti sobě samému – a jako závažnější „úchylku“ než prostý sadismus.
Freud poznamenal, že tendence působit a přijímat bolest při pohlavním styku je „nejběžnější a nejdůležitější ze všech perverzí“, a přisoudil ji (stejně jako mnoho dalších) zastavenému nebo narušenému psychosexuálnímu vývoji. Sadomasochismu u žen nevěnoval příliš pozornosti, ať už proto, že se domníval, že se sadismus vyskytuje převážně u mužů, nebo proto, že masochismus považoval za normální a přirozený sklon žen.
Lékař Havelock Ellis ve Studiích z psychologie pohlaví (1895) tvrdil, že mezi aspekty sadismu a masochismu neexistuje jasné rozdělení. Navíc sadomasochismus omezil na oblast erotiky, čímž přerušil historickou souvislost se zneužíváním a krutostí.
Filosof Gilles Deleuze si vyprosil odlišný názor než Freud a Havelock Ellis. Ve svém eseji Chlad a krutost (1967) tvrdil, že sadomasochismus je umělý termín a že sadismus a masochismus jsou ve skutečnosti samostatné a odlišné jevy. Poskytl čerstvé popisy sadismu a masochismu, ale bohužel se mi zdá, že to, co napsal, nedává smysl.
Vysvětlení
To samé lze říci o sadomasochismu obecně. Sadomasochismus je těžko pochopitelný, možná je to jedna z těch velkých záhad lidského bytí. Zde navrhuji několik výkladů. Každá z nich může v některých případech platit a v jiných ne, ale žádná se vzájemně nevylučuje. Mnohé z našich nejsilnějších emocí totiž mohou být vyvolány nebo spoluvyvolány více než jedním typem podnětu.
Nejzřejmější je, že sadista může mít potěšení z pocitu moci, autority a kontroly a z „utrpení“ masochista.
Sadista může také chovat vědomou nebo nevědomou touhu potrestat objekt sexuální přitažlivosti (nebo náhradníka objektu sexuální přitažlivosti, nebo původní objekt sexuální přitažlivosti) za to, že vzbudil jeho touhu a tím si ho podmanil, nebo naopak za to, že zmařil jeho touhu nebo vzbudil jeho žárlivost.
Sadismus může být také obrannou strategií. Tím, že sadisté objektivizují svého partnera, který se tak stává pod- či ne-lidským, nemusí řešit partnerovu emocionální zátěž a mohou si namluvit, že sex nemá až takový význam: jde o pouhý akt chtíče, nikoli o intimní a pregnantní akt lásky. Jejich partner se stává trofejí, pouhou hračkou, a přestože člověk může hračku vlastnit a tlouct s ní, nemůže se do ní zamilovat ani jí být zraněn či zrazen.
Sadismus může také představovat druh vytěsňovací činnosti nebo obětního beránka, při níž se nepříjemné pocity, jako je hněv a vina, vybíjejí na jiné osobě. Obětní beránek je prastarý a hluboce zakořeněný impuls. Podle knihy Leviticus Bůh nařídil Mojžíšovi a Áronovi, aby každý rok obětovali dva kozly. První kozel měl být zabit a jeho krví měla být pokropena Archa úmluvy. Velekněz pak měl vložit ruce na hlavu druhého kozla a vyznat hříchy lidu. Druhý kozel měl být místo zabití vypuštěn na poušť i se svým břemenem hříchu – proto se mu začalo říkat obětní kozel. Oltář, který stojí ve svatyni každého kostela, je symbolickým pozůstatkem a připomínkou tohoto rituálu, přičemž konečným předmětem oběti je samozřejmě sám Ježíš.
Pro masochistu může tentokrát přijetí role podřízenosti a bezmoci nabídnout osvobození od stresu nebo břemene odpovědnosti či viny. Může také vyvolávat infantilní pocity zranitelnosti a závislosti, které mohou sloužit jako náhražka intimity. Masochisté navíc mohou mít potěšení z toho, že si vysloužili souhlas sadisty, že si vynutili jeho plnou pozornost a v jistém smyslu ho ovládali.
Pro dvojici může být sadomasochismus vnímán jako prostředek zintenzivnění běžných sexuálních vztahů (bolest uvolňuje endorfiny a další hormony), zanechání stopy nebo vzpomínky, testování hranic, dávání formy a výrazu psychickým skutečnostem, budování důvěry a intimity nebo prostě hra. Romana Byrne jde ve své knize Æsthetic Sexuality (Estetická sexualita) tak daleko, že tvrdí, že S&M praktiky mohou být vedeny určitými æstetickými cíli spojenými se stylem, potěšením a identitou, a jako takové je lze přirovnat k tvorbě umění.
Et tu?
A co ty, milý čtenáři? Možná si myslíte, že podobné věci se týkají jen malého počtu „deviantů“, ale pravdou je, že sadomasochistické sklony chováme všichni. Například mnoho příležitostného, „normálního“ chování, jako je infantilizace, lechtání a milostné kousání, obsahuje jisté stopy a prvky sadomasochismu. Terencovými slovy: „Jsem člověk a nic lidského mi není cizí“.
Sadomasochismus se může odehrávat i na psychologičtější úrovni. Téměř v každém vztahu je jeden z partnerů více připoután než druhý. Charakteristické je, že více připoutaný partner je „ten, který čeká“.
V Mileneckém rozhovoru: Fragmenty (1977) filozof Roland Barthes píše:
Jsem zamilovaný? -Ano, protože čekám. Ten druhý nikdy nečeká. Někdy si chci hrát na toho, kdo nečeká; snažím se zaměstnat jinde, přijít pozdě; ale v této hře vždycky prohrávám. Ať dělám, co dělám, nacházím se tam, kde nemám co dělat, dochvilný, dokonce s předstihem. Osudovou identitou milence je právě toto:
Pravděpodobným výsledkem této asymetrie je, že méně vázaný partner (A) se stává dominantním, zatímco více vázaný partner (B) se ve snaze zalíbit se, přemlouvat a svádět stává infantilním a submisivním. Dříve nebo později se A bude cítit utlumený a získá odstup, ale pokud se odváží příliš daleko, B může hrozit, že ochladne nebo to vzdá. To zase přiměje A, aby se obrátil a na chvíli se stal tím nadšenějším z obou. Původní dynamika se však brzy znovu obnoví, dokud není opět narušena, a tak dále ad vitam æternam. Dominance a submisivita jsou prvky každého nebo téměř každého vztahu, ale to neznamená, že nejsou nudné, sterilní a, abychom zopakovali Freuda, nezralé.
Spíše než hru na kočku a myš potřebují milenci sebevědomí a odvahu povznést se nad tuto hru, a to nejen tím, že se vezmou. Když se naučí důvěřovat jeden druhému, mohou se odvážit vnímat jeden druhého jako plnohodnotné lidské bytosti, kterými skutečně jsou, jako cíle samy o sobě, a ne jako pouhé prostředky k dosažení cíle.
Pravá láska je o respektu, péči a umožnění, ale kolik lidí má schopnost a zralost pro takový druh lásky?
A samozřejmě na tango nejsou potřeba dva.
Neel Burton je autorem knihy V dobrém i ve zlém a dalších knih.
Vypráví o tom, jak se manželé milují.