Dnes je použití provokace jako právní obhajoby obecně kontroverzní, protože se zdá, že umožňuje obžalovaným mírnější zacházení, protože se nechali vyprovokovat. Posouzení, zda by měl být jednotlivec za své jednání odpovědný, závisí na posouzení jeho zavinění. To se obvykle testuje odkazem na rozumného člověka: tj. univerzálním standardem, který má určit, zda by se běžný člověk nechal vyprovokovat, a pokud ano, udělal by to, co udělal obžalovaný; pokud by podle převažujícího názoru na společenské chování bylo v případě provokace přijatelné reagovat slovně a v případě, že provokace trvá, odejít, stanoví se tím hranice pro obhajobu. Furor brevis neboli „žár vášně“ je termín používaný v trestním právu k popisu emočního stavu mysli po provokaci, kdy se jednání považuje za alespoň částečně způsobené ztrátou sebekontroly, takže se jednání neřídí zcela rozumem nebo se projevuje “ což činí člověka hluchým k hlasu rozumu“. V obecném právu „vášeň obvykle znamená vztek, ale zahrnuje také strach nebo jakoukoli prudkou a intenzivní emoci, která je dostatečná k tomu, aby svrhla rozum“.
Dalším kontroverzním faktorem této obhajoby, zejména v právu Spojeného království, je to, že vyprovokovaný musel provést svůj čin bezprostředně poté, co došlo k provokaci, jinak známé jako „náhlá ztráta sebekontroly“, přičemž se vedou spory ohledně definice „náhlé“. Tento argument na základě času se stále vyskytuje a způsobil, že mnoho obžalovaných, zejména žen, prohrálo své případy na tomto základě, protože často počkají (v případech bití manželky), až manžel usne, jak ukázal případ R v. Ahluwalia 1992. To vedlo k uzákonění nové obhajoby „ztráty kontroly“ (viz Dennis J. Baker, Glanville Williams Textbook of Criminal Law, (London: Sweet & Maxwell, 2012) v kapitole 22). Nová obhajoba odstranila požadavek „náhlosti“, neboť se chtěla vztahovat na týrané ženy, které ztrácejí kontrolu po delší dobu, ale jak upozorňuje Baker tamtéž, tohoto cíle se jí pravděpodobně nepodaří dosáhnout. Nová obrana proti ztrátě kontroly obsažená v čl. 54-55 Coroners and Justice Act 2009 rovněž odstranila sexuální nevěru jako kvalifikovanou formu provokace, ale v nedávném kontroverzním rozhodnutí lorda Judge ve věci R v Clinton 1 Cr App R 26 u odvolacího soudu lord Judge interpretoval nový trestný čin tak, že umožňuje, aby se sexuální nevěra započítávala do třetího bodu nové obrany (viz Baker & Zhao 2012). Věc R v. Clinton 1 Cr App R 26 se setkala s ostrou kritikou akademiků, viz Baker & Zhao, „Contributory Qualifying and Non-Qualifying Triggers in the Loss of Control Defence: A Wrong Turn on Sexual Infidelity,“ Journal of Criminal Law, Vol. 76, str. 254, 2012, dostupné na SSRN: doi:10.2139/ssrn.2061558
Jako částečná obhajoba při vražděEdit
V některých jurisdikcích common law, jako je Spojené království, Kanada a několik australských států, je obhajoba provokace k dispozici pouze proti obvinění z vraždy a působí pouze na snížení odsouzení na zabití. Jedná se o takzvané „dobrovolné zabití“, které je považováno za závažnější než „neúmyslné zabití“ a zahrnuje jak zabití „protiprávním jednáním“, tak zabití z trestné nedbalosti. Ve Spojených státech modelový trestní zákoník nahrazuje širší standard extrémního emocionálního nebo duševního rozrušení relativně užším standardem provokace. Trestní právo ve Spojených státech však většinou spadá do pravomoci jednotlivých států a ne všechny státy přijaly Modelový trestní zákoník. Podle Směrnic Spojených států pro ukládání trestů pro federální soudy „pokud protiprávní jednání oběti významně přispělo k vyprovokování trestného jednání, může soud snížit trest pod směrné rozmezí, aby zohlednil povahu a okolnosti trestného činu.“
Provokace jako částečná obhajoba u vraždy se dostala do centra pozornosti na Novém Zélandu v průběhu roku 2009 po procesu s 33letým univerzitním učitelem Claytonem Weatherstonem, přičemž se volalo po jejím zrušení s výjimkou vynesení rozsudku. Weatherston 9. ledna 2008 ubodal ve svém domě v Dunedinu univerzitní studentku a přítelkyni Sophii Elliottovou. Během soudního procesu použil Weatherston jako obhajobu vraždy provokaci a tvrdil, že šlo o neúmyslné zabití. Byl shledán vinným z vraždy a odsouzen k doživotnímu trestu odnětí svobody s podmínečným odkladem na 17 let. V reakci na to novozélandský parlament předložil návrh novely zákona o trestných činech (zrušení provokace), který zrušil články 169 a 170 zákona o trestných činech z roku 1961, a tím zrušil částečnou obranu pomocí provokace. Návrh zákona prošel třetím čtením v poměru 116:5, přičemž proti návrhu zákona se postavila pouze organizace ACT New Zealand, a vstoupil v platnost 8. prosince 2009. Přestože byla obhajoba zrušena, bylo ji stále možné použít v případech před rokem 2009. V květnu 2010 byl Moliga Tatupu-Tinoa’i odsouzen za vraždu své manželky na čerpací stanici ve Wellingtonu. Obhájce pana Tatupu-Tinoa’i Mike Antunovic se neúspěšně pokusil použít částečnou obhajobu z provokace.
V roce 2015 Kanada reformovala obhajobu z provokace a omezila její použití. V čl. 232 odst. 2 trestního zákoníku se uvádí, že provokace je: „Jednání oběti, které by podle tohoto zákona představovalo trestný čin, za nějž lze uložit trest odnětí svobody na pět nebo více let, a které je takové povahy, že postačuje k tomu, aby běžného člověka zbavilo schopnosti sebeovládání, je provokací pro účely tohoto oddílu, pokud obviněný jednal náhle a dříve, než byl čas na to, aby jeho vášeň vychladla“. Před touto novelou zákon vyžadoval pouze to, aby provokativní čin byl „protiprávním činem nebo urážkou“, nikoliv závažným obžalovatelným trestným činem.
V Austrálii se Tasmánie stala prvním státem, který zrušil částečnou obranu proti provokaci v případě vraždy, která působila tak, že to, co by jinak bylo vraždou, přeměnila na zabití. Dalším státem, který ji zrušil, byla v roce 2005 Viktorie, kde však byla nahrazena novým zákonem o obraně při zabití. Zákon o obranném zabití z roku 2005 byl následně v roce 2014 zrušen. Západní Austrálie zrušila částečnou obranu proti provokaci v roce 2008. ACT a Severní teritorium změnily zákon v roce 2004, resp. 2006 tak, že vyloučily nenásilný sexuální útok jako dostatečný důvod pro obranu proti provokaci sám o sobě; takové jednání musí být zohledněno spolu s dalším jednáním zemřelého, aby bylo možné určit, zda byla obrana prokázána. Naproti tomu v Novém Jižním Walesu byl zákon o provokaci změněn v roce 2014 tak, aby tvrdil, že nenásilný sexuální návrh obviněnému nepředstavuje extrémní provokaci. Ve změnách bylo rovněž upřesněno, že chování zemřelého může představovat krajní provokaci, i když k němu nedošlo bezprostředně před činem, který způsobil smrt. To bylo provedeno s cílem poskytnout ochranu obětem dlouhodobého zneužívání nebo situací „pomalého hoření“. V Queenslandu byla v roce 2011 změněna částečná obrana proti provokaci v § 304 odst. 1 trestního zákoníku s cílem „omezit rozsah obrany, která je k dispozici těm, kteří zabíjejí ze sexuální posedlosti nebo žárlivosti“. V roce 2014 byl zákon o provokaci v Novém Jižním Walesu změněn na obranu proti extrémní provokaci; provokující jednání zemřelého muselo rovněž představovat závažný trestný čin a test ztráty sebekontroly musí být poměřován objektivním testem „běžného člověka“.
V případech napadení a ublížení na zdravíEdit
V USA je provokace zřídkakdy uznávána jako úplná obhajoba, ale státní soudy rozhodly, že je stále polehčující okolností ve věcech napadení a/nebo ublížení na zdraví, kdy může být trest snížen nebo trestný čin snížen na mírnější obvinění. ve velmi vzácných případech vedla přiměřená provokace k tomu, že obžalovaný nebyl nikdy obviněn z trestného činu. V jednom známém příkladu státní zástupci v Kalifornii odmítli obvinit astronauta Buzze Aldrina z napadení poté, co udeřil pěstí do obličeje konspiračního teoretika Barta Sibrela za to, že se s ním agresivně střetl a nazval ho „zbabělcem, lhářem a zlodějem“.
V Anglii a Walesu je provokace podobně považována za částečnou obranu a pouze snižuje trest. Ironií osudu je, že anglické právo považuje úmyslné vyprovokování jiné osoby za trestný čin sám o sobě v rámci obvinění ze strachu nebo provokace k násilí
.