Proč si nemůžete věřit

Bertrand Russell řekl: „Celý problém světa spočívá v tom, že blázni a fanatici jsou si tak jistí sami sebou a moudřejší lidé jsou tak plní pochybností.“

V průběhu let jsem zdůrazňoval, že je důležité, abyste se cítili dobře v nejistotě a nejednoznačnosti, abyste zpochybňovali všechna svá nejcennější přesvědčení a sny, abyste praktikovali skepticismus a pochybovali o všem – především o sobě. Ve všech těchto příspěvcích jsem naznačoval, že náš mozek je v podstatě nespolehlivý, že ve skutečnosti nemáme ponětí, o čem mluvíme, i když si myslíme, že ano, a tak dále.

Ale nikdy jsem neuváděl konkrétní příklady nebo vysvětlení. Tak tady jsou. Osm důvodů, proč si nemůžete věřit, jak ukazuje psychologie.

Jste zaujatí a sobečtí, aniž byste si to uvědomovali

V psychologii existuje věc, které se říká Actor-Observer Bias a v podstatě říká, že jsme všichni kreténi.

Příklad když stojíte na křižovatce a někdo jiný jede na červenou, pravděpodobně si budete myslet, že je to sobecký, bezohledný hajzl, který ohrožuje ostatní řidiče jen proto, aby si zkrátil jízdu o pár sekund.

Na druhou stranu, pokud jste to vy, kdo jede na červenou, dojdete k nejrůznějším závěrům o tom, jak je to nevinná chyba, jak vám strom bránil ve výhledu a jak jízda na červenou nikdy nikomu neublížila.

Stejné jednání, ale když to udělá někdo jiný, je to hrozný člověk – když to uděláte vy, je to čestná chyba.

Děláme to všichni. A děláme to zejména v konfliktních situacích. Když lidé mluví o někom, kdo je z toho či onoho důvodu naštval, vždy popisují jednání druhého člověka jako nesmyslné, odsouzeníhodné a motivované zlým úmyslem způsobit utrpení.1

Když však lidé mluví o chvílích, kdy způsobili někomu jinému újmu, mohou, jak asi tušíte, vymyslet nejrůznější důvody, jak bylo jejich jednání rozumné a oprávněné. Vidí to tak, že neměli jinou možnost než udělat to, co udělali. Újmu, kterou druhý člověk zažil, považují za nepatrnou a myslí si, že být obviňován z toho, že ji způsobil, je nespravedlivé a nerozumné.

Oba názory nemohou být správné. Ve skutečnosti jsou oba názory nesprávné. Následné studie psychologů zjistily, že jak pachatelé, tak oběti zkreslují fakta situace tak, aby odpovídala jejich vyprávění.2

Steven Pinker to označuje jako „moralizační propast“.3 Znamená to, že kdykoli dojde ke konfliktu, přeceňujeme své vlastní dobré úmysly a podceňujeme úmysly druhých. To pak vytváří sestupnou spirálu, kdy se domníváme, že ostatní si zaslouží přísnější trest a my méně přísný trest.

To vše je samozřejmě nevědomé. Lidé si při tom myslí, že jsou naprosto rozumní a objektivní. Ale není tomu tak.

Nemáte ponětí o tom, co vás činí šťastnými (nebo nešťastnými)

Harvardský psycholog Daniel Gilbert ve své knize Stumbling on Happiness ukazuje, že jsme na nic, když si pamatujeme, jak jsme se cítili v minulosti, a odhadujeme, jak se budeme cítit v budoucnosti.

Například když váš oblíbený sportovní tým prohraje velký mistrovský zápas, cítíte se hrozně. Ukáže se však, že vaše vzpomínky na to, jak hrozně jste se cítili, neodrážejí přesně to, jak špatně jste se tehdy cítili. Ve skutečnosti máte tendenci pamatovat si špatné věci jako mnohem horší, než ve skutečnosti byly, a dobré věci jako mnohem lepší, než ve skutečnosti byly.

Podobně jako při promítání do budoucnosti přeceňujeme, jak šťastní se budeme cítit při dobrých věcech a jak nešťastní při špatných.4 Ve skutečnosti si často ani neuvědomujeme, jak se vlastně cítíme v přítomném okamžiku.

To je jen další argument pro to, abychom se nesnažili o štěstí kvůli němu samotnému. Všechna data naznačují, že ani nevíme, co to štěstí je,5 ani nejsme schopni kontrolovat, co s ním uděláme, pokud ho skutečně dosáhneme.

Snadno se necháte zmanipulovat k tomu, abyste dělali špatná rozhodnutí

Potkali jste někdy na ulici v centru města lidi, kteří rozdávají „zdarma“ letáky nebo knihy, a jakmile si jednu vezmete, zastaví vás a začnou vás žádat, abyste se přidali k té či oné věci nebo jim dali peníze na jejich věc? Víte, jak se pak cítíte trapně a nepříjemně, protože chcete říct „ne“, ale oni vám právě dali tuhle věc zadarmo a vy nechcete být za blbce?

Jo, to je schválně.

Ukazuje se, že rozhodování lidí lze snadno manipulovat různými způsoby, jedním z nich je dát někomu „dárek“ předtím, než ho požádáte o protislužbu (tím je získání této protislužby mnohem pravděpodobnější).6

Nebo zkuste toto: Až se příště budete chtít někde předběhnout ve frontě, zeptejte se někoho, jestli se můžete předběhnout, a uveďte důvod – jakýkoli důvod – stačí říct: „Spěchám“ nebo „Jsem nemocný“, a podle experimentů se ukáže, že je asi o 80 % pravděpodobnější, že vám bude dovoleno předběhnout ve frontě, než když se jen zeptáte bez udání důvodu. A co je na tom nejúžasnější: vysvětlení ani nemusí dávat smysl.7

Behaviorální ekonomové ukázali, že vás lze snadno „naočkovat“, abyste dali přednost jedné ceně před jinou bez racionálního důvodu. Například:

Na levé straně se zdá rozdíl v ceně velký a nerozumný. Ale přidejte možnost za 50 dolarů a najednou se možnost za 30 dolarů jeví jako rozumná a možná jako dobrá nabídka.

Nebo jiný příklad: Co kdybych vám řekl, že za 2 000 dolarů můžete mít výlet do Paříže se snídaní v ceně, výlet do Říma se snídaní v ceně nebo výlet do Říma bez snídaně v ceně. Ukázalo se, že přidání možnosti „Řím bez snídaně v ceně“ způsobí, že si více lidí vybere Řím než Paříž. Proč? Protože ve srovnání s Římem bez snídaně zní Řím se snídaní jako skvělá nabídka a náš mozek na Paříž prostě úplně zapomene.8

Všeobecně používáte logiku a rozum pouze k podpoře svých již existujících přesvědčení

Výzkumníci zjistili, že někteří lidé s poškozením zrakových částí mozku stále „vidí“ a ani o tom nevědí.9 Tito lidé jsou slepí a řeknou vám, že nevidí vlastní ruku před obličejem. Ale když před nimi zablikáte světlem buď v jejich pravém, nebo levém zorném poli, budou schopni častěji správně odhadnout, na které straně to bylo.

A přesto vám řeknou, že je to absolutní odhad.

Nemají vědomou představu o tom, na které straně je světlo, a už vůbec ne o tom, jakou barvu mají vaše boty, ale v jistém smyslu mají znalost o tom, kde je světlo.

To ilustruje zvláštní zvláštnost lidské mysli: znalost a pocit, že tuto znalost známe, jsou dvě zcela odlišné věci.10

A stejně jako tito slepci, i my všichni můžeme mít poznání bez pocitu poznání. Ale platí to i naopak: můžete mít pocit, že něco víte, i když to ve skutečnosti nevíte.

To je v podstatě základ pro nejrůznější předsudky a logické omyly. Motivované uvažování a konfirmační zkreslení řádí, když si nepřipouštíme rozdíl mezi tím, co skutečně víme, a tím, co máme jen pocit, že víme.

Vaše emoce mění vaše vnímání mnohem více, než si uvědomujete

Jste-li jako většina lidí, pak máte tendenci dělat hrozná rozhodnutí na základě svých emocí. Váš spolupracovník si dělá legraci z vašich bot, vy se strašně naštvete, protože ty boty vám darovala umírající babička, a tak se rozhodnete, že „na ty lidi kašlete“, a dáte v práci výpověď, abyste mohli žít ze sociálních dávek. To není zrovna racionální rozhodnutí.

Ale počkejte, je to ještě horší.

Ukazuje se, že jen vyhýbat se důležitým rozhodnutím, když jste v emocích, nestačí. Ukazuje se, že emoce ovlivňují vaše rozhodování o několik dní, týdnů nebo dokonce měsíců později, a to i poté, co jste vychladli a situaci dále „analyzovali“. Ještě překvapivější a protichůdnější je, že i relativně mírné a krátkodobé emoce v jednom okamžiku mohou mít dlouhodobý dopad na vaše rozhodování v dalším období.11

Řekněme, že se váš přítel chce sejít na skleničku. Z nějakého důvodu se však vaše ostražitost zvýší a začnete se zajišťovat. Nechcete se hned zavázat, přestože se vám tento přítel líbí a chcete si s ním vyjít. Jsi opatrný v tom, abys s ním něco pevně naplánoval, ale nejsi si jistý proč.“

Zapomínáš na to, že jsi měl kdysi dávno jiného kamaráda, se kterým to bylo horko-těžko. Nic zásadního, prostě někdo, kdo byl párkrát z nějakého důvodu trochu vachrlatý. Jdeš dál svým životem a úplně na to zapomeneš a tvé přátelství s tímto kamarádem se nakonec normalizuje.

A přesto tě to vlastně trochu naštvalo a trochu ranilo. Nebyl jsi vyloženě naštvaný, ale na chvíli tě to naštvalo a ty jsi tu emoci podvědomě založil. Teď tě ale tvoje nejasná a většinou nevědomá vzpomínka na tvého vločkového kamaráda nutí k tomu, aby sis dal pozor na nového kamaráda, přestože jde o úplně jiného člověka a jinou situaci.

V podstatě často používáš vzpomínky na emoce, které jsi měl v určitém okamžiku, jako základ pro rozhodnutí, která děláš v jiném okamžiku, možná o měsíce nebo roky později. Jde o to, že to děláte neustále a děláte to nevědomě. Emoce, které si ani nepamatujete, že jste měli před třemi lety, mohou mít vliv na to, zda dnes večer zůstanete doma a budete se dívat na televizi nebo půjdete ven s přáteli – nebo se přidáte k nějaké sektě.

Když už jsme u těch vzpomínek…

Vaše paměť nestojí za nic

Elizabeth Loftusová je jednou z nejvýznamnějších světových badatelek v oblasti paměti a jako první vám řekne, že vaše paměť nestojí za nic.

V podstatě zjistila, že naše vzpomínky na minulé události jsou snadno pozměněny jinými minulými zážitky a/nebo novými, nesprávnými informacemi.12 Právě díky ní si všichni uvědomili, že výpovědi očitých svědků ve skutečnosti nejsou takovým zlatým standardem, jak si lidé v soudních síních mysleli.13

Loftusová a další vědci zjistili, že:

• Nejenže naše vzpomínky na události s časem blednou, ale s postupem času jsou také náchylnější k nepravdivým informacím.14
• Upozornění lidí, že jejich vzpomínky mohou obsahovat falešné informace, ne vždy pomůže falešné informace odstranit.15
• Čím více jste empatičtí, tím je pravděpodobnější, že do svých vzpomínek zahrnete falešné informace.16
• Nejenže je možné vzpomínky pozměnit falešnými informacemi, ale je možné podstrčit celé vzpomínky.17 Obzvláště náchylní jsme k tomu, když nám vzpomínky podstrkují členové rodiny nebo jiní lidé, kterým důvěřujeme.

Naše vzpomínky proto nejsou zdaleka tak spolehlivé, jak bychom si mohli myslet – dokonce ani ty, o kterých si myslíme, že jsou správné, o kterých víme, že jsou pravdivé.

Ve skutečnosti dokáží neurovědci předpovědět, zda si nějakou událost zapamatujete špatně, na základě vzorce mozkové aktivity, když ji prožíváte.18 Zdá se, že vaše špatná paměť je v některých případech zabudována přímo do softwaru vašeho mozku. Ale proč?“

Na první pohled by se mohlo zdát, že to matka příroda, pokud jde o lidskou paměť, zvorala. Přece byste nepoužívali počítač, který důsledně ztrácí nebo mění vaše soubory poté, co jste na nich přestali pracovat.19

Ale váš mozek neukládá tabulky, textové soubory a kočičí GIFy. Ano, naše vzpomínky nám pomáhají poučit se z minulých událostí, což nám teoreticky pomáhá činit lepší rozhodnutí v budoucnosti. Ale paměť má ve skutečnosti ještě jednu funkci, o které málokdy přemýšlíme, a je to mnohem důležitější a mnohem složitější funkce než pouhé ukládání informací.

Jako lidé potřebujeme identitu, pocit „kdo“ jsme, abychom se mohli orientovat ve složitých sociálních situacích a vlastně i proto, abychom většinu času dělali věci. Naše vzpomínky nám pomáhají vytvářet naši identitu tím, že nám poskytují příběh naší minulosti.

V tomto směru vlastně nezáleží na tom, jak přesné jsou naše vzpomínky. Záleží jen na tom, že máme v hlavě příběh o své minulosti, který vytváří tu část pocitu, kdo jsme, pocit našeho já. A místo toho, abychom k tomu používali stoprocentně přesné verze našich vzpomínek, je ve skutečnosti jednodušší používat mlhavé vzpomínky a za pochodu si doplňovat detaily tak či onak, aby odpovídaly verzi našeho „já“, kterou jsme si vytvořili a přijali.

Možná si pamatujete, že si vás váš bratr a jeho kamarádi často dobírali a někdy to opravdu bolelo. Pro tebe to vysvětluje, proč jsi trochu neurotický, úzkostný a nesebevědomý. Ale možná tě to nebolelo tak moc, jak si myslíš. Možná, že když si vzpomeneš, jak si tě bratr kdysi dobíral, přebíráš emoce, které cítíš teď, a vršíš je na tyto vzpomínky – emoce, které jsou neurotické a úzkostné a sebevědomé – i když tyto emoce nemusí mít s tím, že si tě bratr dobíral, vůbec nic společného.

Jenže teď tato vzpomínka na to, jak je tvůj bratr zlý a jak se kvůli němu neustále cítíš špatně, ať už je pravdivá, nebo ne, zapadá do tvé identity lehce neurotického, úzkostného člověka, což ti zase brání dělat věci, které by ti mohly způsobit rozpaky a další bolest v životě. V podstatě to ospravedlňuje strategie, které používáte, abyste přežili den.

A tak se možná ptáte: „No, Marku, chceš říct, že to, ‚kdo si myslím, že jsem‘, je jen snůška vymyšlených představ mezi mýma ušima?“

Ano. Ano, jsem.

„Nejsi tím, kým si myslíš, že jsi

Přemýšlejte chvíli o následujícím: Způsob, jakým se vyjadřujete a prezentujete například na Facebooku, pravděpodobně není úplně stejný jako způsob, jakým se vyjadřujete a prezentujete, když jste „offline“. Způsob, jakým se chováte před svou babičkou, se pravděpodobně dost liší od způsobu, jakým se chováte před svými přáteli. Máte „pracovní já“ a „domácí já“ a „rodinné já“ a „jsem úplně sám“ a mnoho dalších „já“, která používáte k orientaci a přežití ve složitém sociálním světě.

Ale které z nich je to „pravé“ já?

Můžeš si myslet, že jedna z těchto verzí tebe je skutečnější než ostatní, ale opět jen přehráváš převládající příběh „tebe“ ve své hlavě, který, jak jsme právě viděli, je sám vyroben z ne zcela dokonalých informací.

V posledních několika desetiletích začali sociální psychologové odhalovat něco, co je pro mnohé z nás těžké přijmout: že představa „základního já“ – neměnného, stálého „ty“ – je iluze.20 A nové výzkumy začínají odhalovat, jak si mozek může vytvářet pocit sebe sama a jak psychedelické drogy mohou dočasně změnit mozek tak, že se náš pocit sebe sama rozplyne, což ukazuje, jak pomíjivá a iluzorní naše identita ve skutečnosti je.21

Ironií toho všeho však je, že tyto efektní experimenty publikované v efektních knihách a časopisech efektními lidmi s efektními písmeny za jménem – ano, v podstatě říkají to, co mniši ve východních filozofických tradicích říkají už několik tisíciletí a jediné, co museli udělat, bylo sedět pár let v jeskyních a přemýšlet o ničem.22

Na Západě je myšlenka individuálního já tak ústřední pro mnoho našich kulturních institucí – nemluvě o reklamním průmyslu – a my jsme tak zaujati „zjišťováním“, kdo jsme, že se málokdy zastavíme na dost dlouho, abychom se zamysleli nad tím, zda je to vůbec užitečný koncept. Možná nám myšlenka naší „identity“ nebo „nalezení sebe sama“ stejně tak překáží, jako pomáhá. Možná nás více omezuje, než osvobozuje. Samozřejmě je užitečné vědět, co chcete nebo co vás baví, ale za svými sny a cíli můžete jít i bez toho, abyste se spoléhali na tak rigidní pojetí sebe sama.

Nebo, jak kdysi řekl velký filozof Bruce Lee:

Vaše fyzické prožívání světa není ani tak skutečné

Máte neuvěřitelně složitý nervový systém, který neustále vysílá informace do vašeho mozku. Podle některých odhadů vaše smyslové systémy – zrak, hmat, čich, sluch, chuť a rovnováha – posílají do mozku každou sekundu přibližně 11 milionů bitů informací.23

Ale i to je nepochopitelně, nekonečně malý výsek fyzické sféry kolem vás. Světlo, které jsme schopni vidět, je směšně malý pás elektromagnetického spektra. Ptáci a hmyz vidí jeho části, které my nevidíme. Psi slyší a cítí věci, o jejichž existenci nemáme ani tušení. Naše nervová soustava ve skutečnosti není ani tak strojem na sběr dat, jako spíše strojem na jejich filtrování.

K tomu všemu se zdá, že vaše vědomí je schopno zpracovat jen asi 60 bitů informací za sekundu, když se věnujete „inteligentním“ činnostem (čtení, hře na hudební nástroj atd.).).24

V nejlepším případě si tedy vědomě uvědomujete jen asi 0,000005454 % již značně modifikovaných informací, které váš mozek přijímá každou sekundu, kdy jste vzhůru.

Pro představu si představte, že na každé slovo, které jste viděli a četli v tomto článku, připadá 536 303 630 dalších slov, která byla napsána, ale vy je nevidíte.

Tak v podstatě každý z nás prochází životem každý den.

.