Stůl pro jednoho je rubrika vedoucího redaktora Erica Kima, který rád pije sám a snaží se oslavovat krásu samoty v mnoha jejích podobách.
Jednou jsem vešel do baru během šťastné hodinky, zamířil rovnou k osamělému volnému místu a chystal se posadit – když vtom chlapík po mé pravici popadl stoličku a přitáhl si ji blíž k sobě.
„Tohle je obsazené.“
„Aha, dobře,“ řekla jsem, opřela se o bar vedle prázdného místa a jen tak na oko se o něj otřela stehnem, usrkávala Vesper s malíčkem namířeným směrem k němu.
Tu sedačku zabíral celou hodinu, čekal na své rande, třásly se mu nohy, odemykal telefon na nula zpráv a zase ho zamykal a každých pět minut se otočil o celých 90 stupňů, aby zkontroloval dveře.
„Nikdy nepřijde,“ chtělo se mi zašeptat.
Už jen z toho, že jsem vedle něj stála, se mi dělalo špatně. Tolik pohybu. Myslela jsem, že dostane infarkt, jako by být sám v tom baru byla ta nejhorší věc na světě.
Já to chápu. Často jsem si trochu víc vědom sám sebe, dokonce se stydím, kdykoli jdu do baru sám. Proto se snažím mít telefon v kapse, abych nevypadal jako pan Skrblík.
Naopak, rád jsem přítomen, rád si užívám čas, který jsem si sám pro sebe vytvořil tím, že jsem se rozhodl sedět v tom baru bez nikoho jiného. Možná budu mít s sebou knihu, kterou si budu číst, zatímco budu popíjet sklenku vína; v létě chardonnay, na podzim cabernet.
Nebo když budu mít práci (i když nejsem hrdý na to, že to přiznávám), budu na notebooku psát mezi doušky něčeho silnějšího, například kouřové skotské, čisté s kapkou vody. Vždycky mám u sebe zápisník a tužku pro případ, že by v baru bylo plno. Nikdo nechce být tím chlápkem na notebooku v přeplněném baru.
Anonymita je příjemná. Když jdeš do baru sám, nikdo tam o tobě nic neví, jsi jen člověk v baru. Můžeš být tím, kým chceš na noc být.
Daleko od klidného bezpečí své domácí rutiny se můžu zastavit a vnímat nové prostředí. Můj mozek pracuje jinými způsoby a psaní vychází svěžejší, méně zabržděné. Jsem otevřenější.
Tato otevřenost mě ještě nikdy nezklamala.
Je tu samozřejmě i téma samotného nápoje. S velkým potěšením piji o samotě. Pro introverta neexistuje lepší způsob, jak se po práci odreagovat, než dobrý honsul (portmanteau korejských slov pro „sám“, honja, a „alkoholický nápoj“, sul), což je jen jeden z mnoha samotářských trendů, které teď ovládly Koreu.
Tolik jsem se toho naučil o pivu, víně, lihovinách a koktejlech, protože chodím do barů sám a povídám si s barmany. Rád ochutnávám něco nového a přidávám si to do svého mentálního repertoáru budoucích objednávek nápojů.
Mám jeden bar, který mám nejraději. Je to „můj bar“ a vedoucí tamního baru je „můj člověk“.
R, který si odhrnuje vlasy dozadu, i když mu vždycky padají do obličeje, je bezstarostný a působí dojmem pohodového táty, nejspíš proto, že je pohodový táta a má tu nejroztomilejší dceru na světě. Pořád o ní mluví, takovým tím tichým způsobem, jakým tátové mluví o dcerách, na které jsou nesmírně pyšní.
Nejdůležitější je, že je náhodou neuvěřitelný mixolog a naučil mě hodně o světě pití.
Poprvé, když jsem vešel do mého baru, objednal jsem si „Dirty Martini“ z jídelního lístku, protože „Dirty“ tady bylo sherry, ne olivový nálev. Jak kreativní, pomyslel jsem si. Chutnalo báječně a díky němu jsem si uvědomil, že sherry už pije málo lidí, i když s ním určitě zase začíná vařit čím dál víc lidí. Myslím, že je čas na návrat.
Na začátku letošního léta jsem si v baru četl knihu Slunce také vychází. Na prvních stránkách si Jake objedná Pernod a v tu chvíli jsem si uvědomil: „Tuhle pitomou knížku jsem četl snad tisíckrát, ale nikdy jsem si nedal Pernod.“ A pak jsem si řekl: „To je pravda. Tak jsem to řekl R a on mi nalil můj první Pernod. Dívala jsem se, jak se kostka ledu rozpouští a mění absint na zakalenou neonově zelenou barvu. Nazval ho pastisem, což je kategorie aperitivů s příchutí anýzu, a dal mi ochutnat několik dalších. Teď mám doma na poličce láhev téhle věci, protože se mi líbí, jak chutná jako koktejl, ale působí jako kulka (40 procent, 80 proof). Dvě takové a mám na noc vystaráno.“
Před mým sólovým výletem do severní Itálie před několika týdny mě R seznámil se světem amaros. Když teď jdu sama do baru, otevírá se mi úplně nová zeď: Averna, Montenegro, Fernet, Braulio. Méně silné než Pernod, ale stejně lahodné a nenáročné na žaludek. Dobré na trávení, hořké.
Rad chodím po práci do svého baru, a když je za pultem R, požádám ho, aby mi něco udělal . Jednou jsem psala o broskvích a celý týden jsem žila, dýchala a jedla broskve. Tak jsem mu to řekla a on mi udělal báječný sidecar s kapkou broskvového likéru. Byl květinový a aromatický a uklidnil mě večer po stresujícím dni v práci.
Jindy jsem měla kocovinu, ale slíbila jsem jednomu ze svých spisovatelů, že se s ním sejdu na skleničku, a nechtěla jsem to zrušit. Řekl jsem tedy R o své situaci a on mi udělal hořký nealkoholický střik – bylinný, téměř léčivý a životodárně hydratující. Díky němu jsem tu schůzku zvládla a ten večer jsem šla domů s lepším pocitem.
Pak mi jednou zemřela teta. Ten samý týden zemřel jeden z mých nejlepších přátel. O měsíc později zemřel můj strýc. Pokaždé jsem šla do svého baru ne proto, abych o těchto ztrátách mluvila, ale abych byla ve světě a nemusela být doma sama a hroutit se sama do sebe.
Kdykoli mi můj život připadá tak bezútěšný a zdá se, že mi každou chvíli pukne srdce, R mi udělá skleničku. Zeptám se, co v něm je, později si to zapíšu a znovu si ho připravím, až se budu cítit dost dobře na to, abych byla zase sama.
V takový večer mi R udělal cosmopolitan, protože je to podle jeho slov „podceňovaný nápoj.“
Měl pravdu.
Držela jsem ten zakalený růžový koktejl v ruce, napila se a řekla: „No dobře.“
Byl méně sladký, než jsem si vždycky představovala „ten drink ze Sexu ve městě“. Zřejmě si lidé dávají do Cosmosu příliš mnoho brusinkové šťávy, takže má špatnou pověst.
Mám rád věci, které mají špatnou pověst. Protože důvod jejich zániku obvykle není moc dobrý. Konkrétně tahle byla pikantní (R do vodky přimíchal šípky a serrano chiles) a bylo to příjemné, když to šlo dolů. Dalo mi to na pár hodin zapomenout na rodinu, než jsem se musel vydat domů za svým psem a zavolat rodičům, abych vyřídil pohřební záležitosti.
Jít sám do baru je jako vařit si sám pro sebe – vyčleňujete si čas a prostor pro vlastní výživu. Staráš se o sebe.
Jak by to mohlo být špatné?
Hlavním důvodem, proč rád chodím do baru sám, je to, že přesně vím, co mě čeká. Je to konstanta, jedna z mála věcí v mém životě, nad kterou mám alespoň zdánlivou kontrolu. Je 99procentní šance, že budu odcházet s lepším pocitem, než když jsem tam vešla.
Ještě lepší je, když si můžu sednout se svými myšlenkami a cítit, jak se uvolňuje tlak času, a připomínat si při popíjení koktejlu, čtení knihy nebo povídání s R-em, že i když se cítíme nejvíc sami na světě, nikdy nejsme doopravdy sami.
Cosmopolitan
Zobrazit recept
| 1 1/2 | unce vodky |
| 1 | unce brusinkového koktejlu |
| 1/2 | unce triple sec |
| 1/2 | unce limetkové šťávy |
| 1 | limetkové kolečko, na ozdobu |
| 1 1/2 | unce vodky |
| 1 | unce brusinkové šťávy koktejlové |
| 1/2 | unce triple sec |
| 1/2 | unce limetkové šťávy |
| 1 | limetkové kolečko, na ozdobu |