„Proč islám zakazuje úroky?“ Tuto otázku jsme si položili všichni nebo nám byla položena někdy v životě. Obvykle vede k bolesti hlavy, zjištění, že blízký přítel je ve skutečnosti tajně zuřivý kapitalista/socialista (vyměňte podle svých politických sklonů), a – což je znepokojivé – k pochybnostem o vlastním náboženství a morálním kodexu.
Dobrou zprávou je, že na tuto otázku existuje několik rozumných a jasných odpovědí.
Špatnou zprávou je, že existují některé (téměř stejně) rozumné, jasné odpovědi na odpovědi.
Naproti tomu opravdu dobrou zprávou je, že mě během nedávného výzkumu, který jsem prováděl pro článek o povaze peněz (vedeme tu vysokooktanový život), napadl nový přístup. Tímto přístupem je jednoduchý, logický argument, který nevyžaduje podrobnou znalost Koránu a hadísů na toto téma.
Ale abych se k argumentu dostal (v článku navazujícím na tento), musím položit základy analýzou obvyklých odpovědí, které můžeme uvést.
Argument 1
Standardně se proti úroku argumentuje tím, že je vykořisťovatelský. Bohatý člověk je ten, kdo má hodně peněz a může půjčovat. Chudý člověk má málo peněz a je v situaci, kdy potřebuje peníze půjčit. Pokud si vezme úročenou půjčku, dojde k čistému přesunu prostředků od chudého k bohatému, což je v rozporu s intuicí a je to vykořisťovatelské podle všech, kromě opravdu tvrdé analýzy.
A co případ lékaře, který vydělává 100 000 liber ročně, který si chce vzít hypotéku a platit 1000 liber měsíčně po dobu 25 let a na konci této doby vlastnit svůj dům, než 1000 liber měsíčně v nájmu po dobu 25 let a na konci této doby nevlastnit nic? Banka na tom vydělá a lékař na tom vydělá – to mi nepřipadá jako vykořisťování, že?“
Co se dělá v takových případech, kdy to (na první pohled) není vykořisťování? No, pak se učiní krok, že obecně je vykořisťující.
A co když v našem moderním kontextu úrok pravděpodobně není ani obecně vykořisťující? Někteří lidé říkají, že úročená půjčka může vést k velkému růstu podniku nebo může (jak nastiňuje výše uvedený příklad) umožnit člověku dostat se na žebříček bydlení a platit méně peněz, než kdyby platil nájem.
Tito lidé podle mého názoru nemají pravdu (a Argument 1 je v zásadě velmi dobrý argument, zejména pro ekonomický model bankovnictví s frakčními rezervami (který možná bude vyžadovat další článek, abychom jej plně rozvedli)), ale je zřejmé, že pokud budeme tvrdit „úrok je vykořisťující“, vyzýváme k protiútokům, které říkají „zde je příklad, kdy úrok není vykořisťující“. Nemám tedy pocit, že by to byl argument bez protiargumentu.
Argument 2
Další věta, která se pokouší takové protiútoky utnout, zní: Peníze jsou pouze prostředkem směny a jako takové islám nepřipouští, aby věc, která sama o sobě nemá žádnou hodnotu (a není cílem transakce), byla „pronajímána“. Pointa, na kterou se zde poukazuje, spočívá jednoduše v tom, že nikdy nechodíme do obchodu, abychom si koupili bankovky v hodnotě 5 liber, které bychom použili jako zásoby na vaření, nebo mince v hodnotě 50 pencí, které bychom použili jako pilník na nehty. Peníze máme rádi, protože si za ně kupujeme pěkné věci, ne proto, že by ten kus papíru byl sám o sobě skutečně užitečný.
Takže zde se stávají jakékoliv argumenty typu „úrok není vykořisťování“ irelevantními – protože v první řadě netvrdíme, že úrok je či není vykořisťování.
Někdo by mohl tvrdit, že úrok je prostě kompenzací za používání peněz během doby trvání půjčky. Půjčím vám 100 liber na dva měsíce; v důsledku toho nemám po dobu dvou měsíců přístup ke svým 100 librám a měl bych dostat náhradu za tuto ztrátu příležitosti.
Zastánce Argumentu 2 by však namítl, že islám prostě neumožňuje, aby se něco jako peníze pronajímalo. Pak však vyvstává související otázka: Umožňuje islám, aby časová hodnota věci (příležitost užívat x věcí) byla v každém případě zpoplatněna?“
Odpověď na tuto otázku zní ano. Člověk samozřejmě může věci pronajímat (například svůj byt). Lze také účtovat jinou cenu za odloženou platbu zboží.
Takže smíme „pronajímat“ věci, jen ne peníze (a jakýkoli předmět, který se používá jako alternativa k penězům, například zlaté mince v dávných dobách).
Ale proč tomu tak je? No, abychom to pochopili, podívejme se, co si „pronajímáme“, když si pronajímáme peníze. Peníze jsou uchovatelem hodnoty. To je klíčová vlastnost peněz. Kdybychom si pronajímali zlatou minci (řekněme, že by se nějak vrátila do módy jako platidlo), nechtěli bychom zlatou minci pro ni samotnou, ale pro to, jaké pěkné věci si za ni můžeme koupit.
Na druhou stranu by odvážný učenec mohl tvrdit, že zlatý drát vyrobený ze stejného množství zlata pro použití v určitém obvodu je hodnotný sám o sobě. Pronájem takového předmětu by pak byl povolen, protože pronajímanou věcí je užívání výtvoru, k jehož vytvoření bylo zapotřebí mnoho technických dovedností a know-how, nikoliv pouze surového zlatého materiálu.
Toto je mnohem pádnější argument a leží v jádru islámského zákazu úroku. Nejde o to, že by nám islám zakazoval vydělávat peníze, ale o to, že Alláh zakázal vydělávat peníze z věcí, které jsou ve své podstatě zbytečné.
Nový argument
Jaký je tedy problém s pronájmem zásoby hodnoty? Nuže, co je to ta hodnota, kterou uchováváme? Hodnota v bankovce v hodnotě 10 liber je ta, kterou jsme ochotni jí dát. Pokud naše důvěra v přijatelnost 10 liber oslabí, pak se naše důvěra v 10 liber rozpadne. To, co dává 10 librám hodnotu, je jejich všeobecná přijatelnost a naše vědomí, že si za tento ve své podstatě bezcenný kousek papíru můžeme koupit věci, které jsou ve své podstatě cenné.
Takže si pronajímáme „důvěru mnoha dalších lidí ve společnosti“. To se mi nelíbí – a to je, myslím, nakonec důvod, proč je úrok harám. Ve druhé části tohoto článku o tom, proč je úrok haram, se budu touto linií zabývat podrobněji.
Ale jako vždy budu rád, když mi sdělíte své názory na výše uvedené, jakékoliv alternativní argumenty, které vám přišly užitečné, a čím asi budu argumentovat ve svém dalším článku!