Preemptivní síla, vojenská doktrína, podle níž si stát nárokuje právo zahájit ofenzivu proti potenciálnímu nepříteli dříve, než měl tento nepřítel možnost provést útok.
Výhoda preemptivního úderu spočívá v tom, že tím, že stát začne rozhodně jednat jako první, znemožní nepříteli uskutečnit agresivní záměry. Tato strategie má také několik nevýhod. Za prvé, ohrožený stát se může mýlit ve svém odhadu hrozby a zahájit neoprávněný ničivý útok. Za druhé, použití preemptivní síly jedním státem by mohlo vytvořit precedens, který by vedl k rozsáhlému zneužívání preemptivní možnosti.
Vědci a politici se ostře rozcházejí v názoru na konečnou legitimitu použití preemptivní síly. Většinou se však shodují na několika základních předpokladech pro to, aby byl preventivní úder chápán jako potenciálně ospravedlnitelný. Útok musí být reakcí na vnímanou hrozbu, která je naprosto věrohodná a bezprostřední. Stát, který na hrozbu reaguje, musí zdůvodnit, že preventivní útok je jediným účinným způsobem obrany. Preventivní akce musí být svým rozsahem a měřítkem přiměřená vnímané hrozbě. Zcela subjektivní povaha těchto úsudků však klade břemeno ospravedlnění svého jednání před mezinárodním společenstvím pevně na útočící stát.
Propagátoři preemptivní síly se odvolávají na článek 51 Charty OSN, neboť ten výslovně chrání „přirozené právo na individuální nebo kolektivní sebeobranu, dojde-li k ozbrojenému útoku proti členu Organizace spojených národů“. Odpůrci strategie preempce argumentují, že článek jasně podmiňuje obrannou akci předchozím výskytem útoku, nikoliv vnímáním možnosti útoku.
.