„Neuplyne den, abychom v obchodě nedostali nejčastější otázku: „Jsou ty nože s vlnitým vzorem z damaškové oceli? A je damašková ocel lepší?“
Krátká odpověď? „Ne“ s dovětkem „kdyby“, „ano“ s dovětkem „ale“.
Před více než tisíci lety byli ve městě Damašek místní kováři pro svou jedinečnou techniku výroby oceli považováni za nejlepší na světě. Touto metodou prý vznikaly nejkrásnější meče na celém světě. Jejich postup spočíval v mnohonásobném zahřívání a ohýbání oceli, aby byla čepel pevnější a tvárnější. Vedlejším produktem této techniky byl jedinečný vzhled – čepele měly složitý vířivý vzor, ne nepodobný vlnám tříštícím se o pláž při pohledu shora. Nejenže byly mimořádně přitažlivé na pohled, ale jejich výkon byl prý skutečně velkolepý. Kolovaly pověsti, že tyto „damaškové“ meče dokázaly udržet ostré ostří po nepřiměřeně dlouhou dobu a byly mnohem méně náchylné k odštípnutí a poškození.
Tyto historky jsou však z velké části nepodložené. Všechny původní techniky a recepty se ztratily v propadlišti dějin a pro všechny případy se staly předmětem legend. Na těchto legendách je jistě alespoň něco pravdy – zprávy o kvalitě oceli v roce 900 n. l. jsou přinejlepším kusé, ale předpokládá se, že většina výrobků z oceli byla asi tak odolná jako tvrdý plast. Plátová zbroj byla životaschopná až téměř ve 14. století, takže v té době musela být damašská ocel považována za neuvěřitelný pokrok.
Za posledních několik století udělali lidé v oblasti metalurgie pořádné skoky. Typy oceli jako VG-10, SG2, Aogami Super nebo ZDP-189 jsou ve srovnání s nimi zcela nové. Pomineme-li romantické a umělecké kvality, je poměrně obtížné si reálně představit, že by meče z damaškové oceli staré několik století byly schopnější než moderní oceli s vysokým obsahem uhlíku vyráběné v současnosti. V dnešní době se vzhled damaškové oceli snaží napodobit většina kovářů.
Jak možná víte nebo ne, většina špičkových japonských nožů se vyrábí technikou „san-mai“. Stručně řečeno, v jádru je tenká vrstva tvrdé, křehké oceli, která provádí řezání. Ta je laminována mezi dvěma vrstvami měkčí oceli, které fungují jako tlumič nárazů. Představte si sendvič se šunkou visící přes okraj – šunka je jádro, chléb je obložení. Damašková ocel se vždy používá pouze na opláštění, nikoli na jádro. Jaký má tedy smysl používat damascénskou ocel? Zeptejme se mistra kováře Tsukasy Hinora-sana…
„Vzor nemá vliv na to, jak nůž řeže, ale… krásné nože dělají lidem radost z jejich používání a také způsobují, že lidé chtějí nože více používat. Také si myslím, že krásné nože dělají lidem radost!“
A proč by ne? Lidé mají rádi přitažlivě vypadající věci! Trocha marnivosti není nic, za co bychom se měli stydět. Žádný teenager v celé historii teenagerů neměl v pokoji vyvěšený pin-up plakát limetkově zeleného Chrysleru Neon z roku 1993 (pro potomky: Ferrari Dino z roku 1974 bylo jednoznačně nejhezčí auto, jaké kdy bylo vyrobeno. Bojuj se mnou, @knifenerd).
Než jako tradičně vypukne sekce komentářů, objasním jednu věc. Mnozí oceloví puristé poukazují na to, že nepoužíváme přesně termín damašek. Mají pravdu – měli bychom mu říkat „vzorová svařovaná“ ocel. Termín „damašek“ používáme proto, že kováři, s nimiž spolupracujeme, jím označují nože s vrstveným vzhledem. Drtivá většina nožů z „damaškové oceli“ na pultech je vyrobena z mnoha vrstev oceli poskládaných na sebe, svařených dohromady a zmanipulovaných kovářem, aby to vypadalo cool.
Takže jak to dělají? Víte, co se říká: „Různé tahy pro různé lidi“. Existuje mnoho způsobů, jak tohoto efektu dosáhnout, pojďme se na některé z nich podívat blíže.
Mnoho našich kovářů si prostě koupí damaškovou ocel. Vzhledem k tomu, jak obtížná je už tak jejich práce, se jim nedivím! Masakage Kumo kuje Katsushige Anryu-san ručně z předem laminované damaškové oceli. Nákup kvalitní předlaminované oceli ušetří kováři spoustu času, takže můžete získat něco, co vypadá opravdu úchvatně, aniž byste přišli o peníze. Podívejte se!
Poté, co jsou tyto nože téměř hotové, používá Anryu proces zvaný „leptání kyselinou“, aby damaškový povrch opravdu vynikl. Díky ponoření nožů do lázně s kyselinou železitou získá ocel sytě šedý vzhled, zatímco nikl použitý k vytvoření vrstvy oceli zůstane stříbřitě bílý. Když se na ně podíváte zblízka, uvidíte, jak jsou odzbrojujícím způsobem krásné.
Ken Kageura-san, nedávno penzionovaný kovář z ostrova Šikoku, zvolil trochu praktičtější přístup. Koval a řezal sedm kusů oceli z nejméně dvou zdrojů, střídavě je skládal na sebe, svařoval je k sobě teplem a kladivem, tento nový kus vytáhl a roztáhl do delší tyče, dal mu přehyb ve tvaru písmene Z jako brožurku, svařil TENTO kus dohromady, zopakoval tento CELÝ PROCES ještě DVAKRÁT, vzal všechny tři složené tyče, naskládal je na sebe a svařil dohromady. Bum. 63 vrstev damaškové oceli.
Zní to jednoduše, že? No, není. Už jenom sepsat celý ten proces bylo vyčerpávající. Potřebuju si odpočinout.
Jestli jste si mysleli, že už to nemůže být o moc složitější než Kageura-sanův postup, tak jste se mýlili… Tsukasa Hinora-san posouvá věci na další úroveň pomocí další techniky zvané „torze“. Nejprve stejně jako Kageura-san vrství svou vlastní damaškovou ocel. To je ta snadnější část. Poté tento kus damaškové oceli přivaří ke kusu „Mono-Bar“ (nedamaškové) oceli a vloží jej zpět do kovárny. Když je ocel pěkně horká, zkroutí ji. Tvrdě ji zkroutí. Tím získá nůž dvě různé povrchové úpravy na každé straně. „Řeka“ „přeskakuje“ z jedné strany nože na druhou – odtud název „River Jump“!
Šťastné krájení!