Poslouchal jsem absurdní sluchátka Sennheiser Orpheus za 55 000 dolarů

Jsem jedním z prvních lidí na světě, kteří si poslechli nový sluchátkový systém Sennheiser Orpheus za 55 000 dolarů. Na novém hardwaru se pracovalo 20 let. Opravdová, opravdu vážná věc. Usilovně se snažím soustředit na hudbu – snažím se věnovat téhle šílené věci přísnou pozornost, kterou si podle mě zaslouží. Ale pořád se směju, až se za břicho popadám.

Nový Orpheus mi představuje Axel Grell, špičkový inženýr společnosti Sennheiser a člověk, díky kterému nový Orpheus vůbec vznikl. Když Grell před 24 lety nastoupil do společnosti Sennheiser, připravovala se firma na uvedení původních sluchátek Orpheus, ačkoli nebyl jejich konstruktérem. První elektrostatický sluchátkový systém Orpheus, vyráběný několik let na počátku 90. let, je všeobecně považován za nejlépe znějící soupravu, která kdy byla vyrobena.

Pro neznalé: Elektrostatická sluchátka se liší od běžných dynamických sluchátek, která máte položená na stole. Dynamická sluchátka fungují tak, že přenášejí zvukové napětí na cívku, která je připojena k magnetu, který je zase připojen k membráně. Magnet se pohybuje, což způsobuje vibrace membrány a vytváří zvuk, který slyšíte.

Elektrostatická sluchátka jsou mnohem sofistikovanější. Ty vytvářejí zvuk prostřednictvím velmi tenké fólie, která je umístěna mezi dvěma velkými kovovými pláty ve sluchátkách. V nových sluchátkách Orpheus je tato fólie silná pouhých 2,4 mikronu a ve skutečnosti je vlastně lehčí než vzduch kolem ní. Když se na destičky přenáší zvukové napětí, film vibruje, aniž by se ho sluchátka přímo dotýkala. Navíc je fólie tak lehká, že nemá téměř žádnou vlastní rezonanci. To má za následek – alespoň teoreticky – jasnost tónů, kterou z dynamického systému prostě nezískáte. (Pokud se chcete o elektrostatických sluchátkách dozvědět víc, je tento vysvětlující článek vynikající.)

Nesnesitelné detaily konstrukce Orpheus jsme popsali při jejich oznámení, ale pojďme si je trochu zrekapitulovat. Sennheiser na sluchátkách vůbec nešetřil. Nejsou to sluchátka, ve skutečnosti jsou to sluchátka s připojeným obrovským integrovaným zesilovačem. Zesilovač využívá osm vakuových elektronek, které byly vybrány pro jejich lepší zpracování impulzů ve srovnání s polovodičovým systémem. Potíž je v tom, že elektronky jsou náchylné na hluk šířený vzduchem, který u polovodičových systémů nehrozí, takže aby to Sennheiser kompenzoval, volně zavěsil elektronky do bloku carrarského mramoru.

Sennheiser nevyhodil jen spoustu peněz za materiály, ale inovoval i některé jemnější prvky elektrostatické konstrukce. Jedním z problémů elektrostatických sluchátek je například to, že pro svou funkci vyžadují neuvěřitelně vysoké napětí. V případě původních sluchátek přichází veškeré toto napětí přímo z hlavního výkonového zesilovače a dvě třetiny se ztratí na cestě k filmu. Nová sluchátka Orpheus to řeší zavedením zesilovacího stupně přímo v samotných sluchátkách.

Grell mi řekl, že poprvé začal uvažovat o tom, že by mohl restartovat klasická sluchátka Orpheus asi před 10 lety. Přemýšlel, co by se vlastně dalo udělat, aby byl originál lepší. V roce 2009 předvedl rodině Sennheiser (Ano, společnost je stále rodinná a řízená.) něco, co nazývá důkazem konceptu. Od té doby trvalo dalších šest let, než se produkt skutečně dostal na trh. Pojem trh používám samozřejmě volně: výroba každé soupravy Orpheus trvá něco kolem 400 hodin. Společnost jich plánuje vyrobit asi 250 ročně a při ceně 55 000 dolarů budou stát tolik jako opravdu rychlé, opravdu luxusní auto. Takže je neuvidíte v BestBuy nebo dokonce ve speciálních prodejnách.

Od samého začátku je používání sluchátek Orpheus luxusním zážitkem. Stiskněte tlačítko napájení a celá se probudí k životu jako nějaký přenosný jaderný reaktor. Tlačítka vyskakují:

Také elektronky…

Podle Grella jsou trubice připraveny k provozu asi po 20 sekundách, ale na optimální výkon budou fungovat asi po 30 minutách.

Víko přiložené krabice se otevře a odhalí vaše plechovky.

Integrovaná konstrukce celé věci je zajímavé rozhodnutí, i když, předpokládám, že pokud budete mít luxusní sluchátka, která potřebují prachotěsnou krabičku a speciální zesilovací systém, může to být celé integrované.

Když si sednete před taková sluchátka, nemůžete si pomoct, ale cítíte sílu historie a intenzitu designu. Tohle je sakra věc. Nasadil jsem si sluchátka.

Což mě přivádí k tomu, proč se směju. Není to proto, že by tato sluchátka byla absurdní a absurdní, ale proto, že znějí tak zatraceně dobře.

Po celá léta jsem slýchával designéry produktů a audiofily popisovat, že je krása zvuku přemohla natolik, že plakali. Vždycky jsem si myslel, že je to blbost. Když slyším hudbu, která mě dojímá, nechci plakat, chci se smát. Je to kurevsky vtipné, člověče! Hudba!“

Abych byl trochu konkrétnější, sluchátka jsou při reprodukci překvapivě čistá. Sennheiser mě předem požádal, abych uvedl několik skladeb, které mám rád, aby mohli zástupci vytáhnout dobrý soubor. Dal jsem jim Bowieho „Space Oddity“ a „Age of Consent“ od New Order. Tyhle skladby znám dost dobře a poslouchal jsem je s tolika různými sluchátky, že už jsem překročil hranici, kdy bych v nich slyšel něco nového.

„Space Oddity“ je velmi dobře známá díky své binaurální nahrávce. Bowieho hlavní melodie a harmonie jsou posunuty doleva a doprava a jednotlivé části jsou nahrány tak, že při dobré reprodukci vznikne velmi realistický prostorový obraz. Orpheus reprodukoval snad nejvýraznější obraz, jaký jsem kdy u této skladby slyšel. Každý kousek kapely je na svém místě, a zejména když slyšíte gumový ploužák nádherné basové linky zcela samostatně, povzdechnete si.“

„Age of Consent“ není zdaleka tak pečlivá nahrávka, ale je to pravděpodobně moje nejoblíbenější skladba všech dob. To, co je tu k poslouchání, jsou superrychlé hi-hatové shimmy bubeníka Stephena Morrise. Na horší reprodukci vám začnou splývat ve stěnu zářícího činelu. Na Orpheu je každý úder slyšet zřetelně, s jedinečným zvoněním.

Při poslechu těchto hi-hitů na „Age of Consent“ jsem si uvědomil, že zírám do prostoru, nemrkám a sotva dýchám. Podvědomě jsem se snažil nehýbat v domnění, že bych mohl narušit dokonalost zvuku. Za něco málo přes pět minut mě zvuková stránka pohltila natolik, že v podstatě všechno ostatní přestalo existovat. A tak ano, smál jsem se. Protože no tak, zvuk za 55 tisíc dolarů, člověče – to je směšné.

Fotografie Michael Hession

.