Papoušek karolínský (Conuropsis carolinensis) byl jediným druhem papouška pocházejícím z východní části Spojených států. Vyskytoval se od jižního New Yorku a Wisconsinu až po Mexický záliv a žil ve starých lesích podél řek. Je to jediný druh zařazený do rodu Conuropsis. Seminolové mu říkali puzzi la née („žlutá hlava“) nebo pot pot chee a Chickasawové kelinky. Poslední známý divoký exemplář byl zabit v roce 1904 v okrese Okeechobee na Floridě a poslední pták v zajetí uhynul 21. února 1918 v zoologické zahradě v Cincinnati. Jednalo se o samce, zvaného „Incas“, který uhynul do roka po své družce, „Lady Jane“. Shodou okolností Incas uhynul ve stejné voliérové kleci, v níž téměř o čtyři roky dříve uhynul poslední holub stěhovavý, „Martha“. Teprve v roce 1939 však bylo zjištěno, že papoušek karolínský vyhynul. Někteří teoretici se však v této době domnívali, že několik jedinců mohlo být v polovině 20. století propašováno ze země a mohlo se znovu usídlit jinde, i když pravděpodobnost, že by se tak stalo, je velmi malá. Někdy mezi lety 1937 a 1955 byly v bažinách Okefenokee v Georgii spatřeny a nafilmovány tři papoušci podobní tomuto druhu. Americká ornitologická unie však film analyzovala a dospěla k závěru, že pravděpodobně natočili divoké papoušky. Další zprávy o výskytu tohoto ptáka se objevily v okrese Okeechobee na Floridě až koncem 20. let 20. století, ale nejsou podloženy exempláři. Předpokládá se, že papoušek karolínský vyhynul v důsledku řady různých ohrožení. Aby se uvolnilo místo pro další zemědělskou půdu, byly vykáceny rozsáhlé lesní plochy, čímž se zmenšilo jeho životní prostředí. Barevné peří tohoto ptáka (zelené tělo, žlutá hlava a červená barva kolem zobáku) bylo žádané jako ozdoba dámských klobouků. Ptáci byli také chováni jako domácí mazlíčci a mohli být snadno chováni v zajetí. Majitelé však pro zvýšení populace ochočených ptáků dělali jen málo. Nakonec byli ve velkém množství vybíjeni, protože je zemědělci považovali za škůdce, ačkoli mnozí farmáři si jich cenili kvůli potlačování invazivních kokrháčů. Existuje také hypotéza, že k jeho vyhynutí přispěla introdukovaná včela medonosná, která zabrala mnoho hnízdišť tohoto ptáka. Faktorem, který přispěl k jejich vyhynutí, bylo nešťastné hejnové chování, které je vedlo k okamžitému návratu na místo, kde byli někteří ptáci právě zabiti. To vedlo k tomu, že jich lovci zastřelili ještě více, když se shromáždili kolem zraněných a mrtvých členů hejna. Normal 0 false false false false CS-US JA X-NONE /* Definice stylů */ table.MsoNormalTable {mso-style-name: „Table Normal“; mso-tstyle-rowband-size:0; mso-tstyle-colband-size:0; mso-style-noshow:yes; mso-style-priority:99; mso-style-parent:““; mso-padding-alt:0in 5.4pt 0in 5.4pt; mso-para-margin:0in; mso-para-margin-bottom:.0001pt; mso-pagination:widow-orphan; font-size:12.0pt; font-family:Cambria; mso-ascii-font-family:Cambria; mso-ascii-theme-font:minor-latin; mso-hansi-font-family:Cambria; mso-hansi-theme-font:minor-latin;} Tato kombinace faktorů způsobila, že tento druh byl až do počátku 20. století vyhuben z většiny svého areálu. Poslední populace však nebyly příliš loveny pro potravu nebo peří a ani farmáři na floridském venkově je nepovažovali za škůdce, protože přínos ptačí lásky ke kokrháčům zjevně převažoval nad drobnými škodami, které způsobovali na malých zahradních pozemcích. Konečné vyhynutí druhu je poněkud záhadou, ale nejpravděpodobnější příčinou se zdá být to, že ptáci podlehli nemoci drůbeže, jak naznačuje rychlé vymizení posledních, malých, ale zřejmě zdravých a rozmnožujících se hejn těchto vysoce sociálních ptáků. Pokud je to pravda, pak právě skutečnost, že se papoušek karolínský nakonec mohl pohybovat v blízkosti lidských sídel, se mu stala osudnou. Faktem však zůstává, že pronásledování populaci tohoto ptáka v průběhu mnoha desetiletí výrazně snížilo.