Není žádným tajemstvím, že se komedie někdy bere až příliš vážně. Posedlí komedií milují nejen vtipy, ale i mechaniku a emoce komediálního světa. Existuje celá řada komediálních dokumentů, které zkoumají komedii a komiky, ale mají skutečně co podstatného přidat do diskuse? V tomto seriálu se podíváme na komediální dokumenty a na to, zda jsou zajímavé, zasvěcené a možná i… zábavné?“
Dokument o jednom vtipu je riskantní nápad. Připusťme, že jde o vtip, o kterém se objeví George Carlin, Eric Idle, Robin Williams a Billy Connolly; o vtip, ze kterého Phyllis Dillerová omdlela. „Ze všech vtipů, o kterých se dá natočit dokument, jste si vybrali tenhle?“ ptá se Dana Gouldová na začátku filmu Aristokraté, který se zabývá jedním z nejtrvalejších (a nejsprostších) vtipů všech dob.
Podstata vtipu znamená, že ho zde mohu vyprávět, aniž bych cokoli prozradil. Chlapík přijde do kanceláře talentového agenta. Popíše ten nejodpornější a nejnechutnější rodinný akt, jaký si jen dokážete představit. „To je ale pekelný čin,“ řekne agent. „Jak tomu říkáte?“ „Aristokraté.“
Pokud se nesmějete, nedělejte si starosti. Nikdo ve skutečnosti nevěří, že vtip je opravdu vtipný, i když vás rozesměje. Dokonce i obhájci vtipu připouštějí, že premisa je chybná a pointa příliš slabá.
Klíčem k vtipu totiž není pointa, ani kulisa, dokonce ani popisovaný nechutný čin. Důležité je, že je to ta nejhorší věc, jakou si dokážeš představit. Je to příležitost pro nejnechutnější část komikova mozku, aby se vyřádila.
V tomto smyslu je to ideální vtip pro komediální dokument. Je sondou do nejtemnějších a nejzvrácenějších míst komikovy mysli. „Když slyšíte někoho vyprávět Aristokraty,“ poznamenává Penn Jillette, „zcela jasně je to zpěvák, ne píseň.“
Zřejmým problémem při soustředění se na jakýkoli jeden gag po dobu 90 minut je, že vtip zestárne. Existují obraty, které ho trochu oživí (mou oblíbenou verzí je karetní trik Erica Meada, ale na konci filmu vás tento vtip rozhodně omrzí.
Film také trpí nedostatkem organizace. Některá témata jsou nejasně shrnuta do jednoho celku, ale skáče se v nich tak často, že než se v daném tématu zorientujete, přeskočíte na další. A frustrující je i absence chronologie – ve filmu vystupuje více než 100 osob, z nichž žádná není identifikována až do závěrečných titulků. (Připravte se na hru „ohhhhh, tenhle chlápek, ten je z… té věci.“)
Film končí vyprávěním o nejslavnějším vyprávění vtipu, verzi Gilberta Gottfrieda při pečení Hugha Hefnera. Jen několik týdnů po 11. září bylo jeho vyprávění vtipu jednak sjednocujícím momentem pro komiky, jednak tím, že mnozí nekomici poprvé slyšeli starý standard.
Protože vtip existoval tak dlouho jen mezi komiky – je popisován jako „tajné podání ruky“ a „přítel všech komiků na světě“ -, je mi skoro líto, že je teď tak slavný a přístupný nerdům, jako jsem já. Ale tvůrci filmu (Jillette a Paul Provenza) to cítí jinak a v závěru dokumentu vyzývají diváky, aby „to udrželi při životě, šířili to dál“. Takže chlapík jde do kanceláře talentového agenta…
A tak na závěr…
Je to zajímavé? Celkově ano. Ignoruje argument, že humor by se neměl pitvat, a rozebírá vtip téměř slovo od slova. A je to přitažlivý vtip k nahlédnutí. „Zděšený, ale přesto k němu přitahovaný,“ tak popisuje své pocity Jon Stewart. „Jako pes se třemi nohami. Nechcete se dívat, ale…“
Co to má říct o komedii? Naprosto obrovské množství – ukazuje jedny z největších komediálních mozků všech dob, které analyzují jedno malé sousto komedie. Například tento vtip pochází z vaudevillových dob, kdy komici nesměli být na jevišti vůbec sprostí. Přesto dokáže být riskantní i v moderních podmínkách, což vede k diskusi o stále se měnících tabu v komedii.
Je to vtipné? Ano! Tohle je ten vzácný komediální dokument, který po svých představitelích požaduje, aby byli vtipní.
Můžu si ho pustit na Netflixu? Ne, ale je na DVD.
Je nějaký komediální dokument, o kterém byste chtěli diskutovat? Dejte mi vědět.
Elise Czajkowski je novinářka na volné noze v New Yorku. V životě neřekla žádný sprostý vtip.