V nejjednodušší podobě je pončo v podstatě jeden velký kus látky s otvorem uprostřed pro hlavu a často má další kus látky sloužící jako kapuce. Ponča odolná proti dešti jsou obvykle vybavena uzávěry, které uzavírají boky, jakmile je pončo přetaženo přes tělo, s otvory pro ruce; mnoho z nich má připojené kapuce, které chrání před větrem a deštěm.
Alternativní ponča jsou nyní navržena jako módní doplňky. Mají stejný tvar, ale jsou z jiného materiálu. Jsou navržena tak, aby vypadala módně a poskytovala teplo a zároveň byla prodyšná a pohodlná, spíše než aby chránila před větrem a deštěm. Často jsou vyrobeny z vlny nebo příze, pletené nebo háčkované. Ponča se slavnostními vzory nebo barvami se mohou nosit i při zvláštních událostech.
Tradiční pončaUpravit
Pončo bylo jedním z typických oděvů mnoha jihoamerických kultur. Ačkoli výzkumy dospěly k závěru, že původ ponča by mohl být v Ekvádoru nebo Peru, není známo, kde bylo vyrobeno první pončo. V současné době je pončo běžně spojováno s Amerikou. Jako tradiční oděv má tyto místní názvy a varianty:
- Ruana, v chladných oblastech Kolumbie a Venezuely.
- Poncho, ve většině španělsky mluvících zemí a po celém světě.
- Pala nebo Poncho, v portugalsky mluvící Brazílii (hlavně na jihu).
- Chamanto, pouze ve středním Chile, pončo na severu a jihu.
- Jorongo, obvykle větší nebo celorozepínací a často používané při zvláštních příležitostech nebo při jízdě na koni.
- Gabán, typické v Michoacánu v Mexiku.
- Poncho chilote, těžké vlněné pončo ze souostroví Chiloé.
Vojenské pončoUpravit
Pončo bylo poprvé pravidelně používáno v 50. letech 19. století pro nepravidelné americké vojenské jednotky operující na západních pláních USA. Tato první vojenská ponča byla vyrobena z gutaperčového mušelínu, latexem potažené nepromokavé tkaniny. Ponča z gutaperčového mušelínu nebo z látky potažené indickým kaučukem byla oficiálně přijata během americké občanské války, a to jako oblečení do deště i jako podlážka na spaní. Původně byly určeny pro jezdectvo, ale hojně je používala i pěchota; vojáci Unie generála Shermana, lehce vybavení a žijící z poptávky po zásobování od místního obyvatelstva, nosili ponča za deštivého počasí, které je potkalo během pochodu přes konfederační Georgii k moři.
Po skončení občanské války americká armáda opět vydávala ponča z nepromokavého pogumovaného plátna pro své jednotky během španělsko-americké války v roce 1898. O dva roky později během filipínsko-americké války v roce 1900 byly armáda i námořní pěchota nuceny vydávat nepromokavá ponča z pogumovaného plátna s vysokým límcem u krku. Se vstupem Spojených států do první světové války nosili ponča jak pěšáci, tak mariňáci ve Francii; byla upřednostňována před pláštěnkou pro svou schopnost udržet nositele i jeho batoh v suchu a zároveň sloužila jako střecha provizorního přístřešku.
Těsně před druhou světovou válkou byla ponča výrazně zdokonalena při testování v džungli v džungli v Panamě v rámci experimentální čety americké armády, kdy byly použity nové, lehčí materiály a kapuce se stahovací šňůrkou, kterou bylo možné uzavřít a vytvořit tak pláštěnku nebo plachtu. Ponča byla hojně využívána ozbrojenými silami Spojených států během druhé světové války; dokonce i lehce vybavené pěší jednotky, jako byli Merrillovi Marauders, které byly nuceny odhodit stan a veškeré další nepotřebné vybavení, si ponechaly deku a pončo. V 50. letech 20. století byly pro vojenská ponča vyvinuty nové lehké potahované nylonové a jiné syntetické materiály. Od té doby zůstalo pončo ve službě jako standardní součást polního vybavení americké armády. Dnes ozbrojené síly Spojených států vydávají ponča, která lze použít jako polní účelový úkryt. Tyto oděvy používají také lovci, táborníci a záchranáři.
Během druhé světové války vydávala německá armáda (Wehrmacht) ponča Zeltbahn (viz polovina přístřešku), která se dala kombinovat do stanů. Typický stan pro čtyři osoby používal čtyři Zeltbahnen.
.