Nikdy jsem neměla štěstí v lásce. Což je upřímně řečeno ironie vzhledem k tomu, že moje jméno „Amanda“ znamená „hodná lásky“. I když jsem byla do lidí zamilovaná, málokdy to bylo jednoduché. Moje první láska, Timothy, byla relativně snadná. Ale spousta věcí je snadná, když je vám jednadvacet. Tehdy jsem se nejvíc snažila dostat na hodinu psychologie v devět ráno včas, což se mi nikdy nepodařilo. Timothy a já jsme byli jen dva lidé, kteří se vydali každý jiným směrem, jak už to tak bývá, když se vaše první láska objeví tak brzy.
Moje druhá láska, Christoffer, nebyla snadná. Byla to jedna z těch obávaných „neopětovaných“ lásek. Byla jsem do něj zamilovaná, ale on nebyl zamilovaný do mě. I přes tyto protichůdné pocity v této věci jsme byli čtyři roky nerozluční, cestovali jsme spolu, trávili prázdniny v domě mých rodičů, a dokonce jsme spolu i spali. Každý den těch čtyř let jsem doufala, že si zázračně uvědomí, že mě miluje. Ale nikdy se to nestalo. Když potkal někoho jiného, do koho byl zamilovaný, všechno skončilo. Miloval mě a vždycky mě milovat bude, jak mi říkal, ale nikdy do mě nebude zamilovaný. Tento vztah jsem označila za „největší zkázu svého života“, protože si myslím, že jsem ho možná milovala nejvíc.
Vdala jsem se za svou třetí lásku, Oliviera. Milovala jsem ho velmi a vším, co jsem měla, ale po Christofferovi už nebylo moc lásky na rozdávání. Věděla jsem, že Olivier mě miluje víc než já jeho. Nenáviděla jsem tuto skutečnost; pohrdala jsem sama sebou za to, že je to pravda. Ale protože jsem ho milovala všemi svými částmi, které přežily Christoffera, myslela jsem si, že to stačí. Jako u většiny věcí v životě však platí, že kde je nerovnost, tam je problém. Nikdy bych neřekla, že jsem Oliviera dohnala k tomu, aby mě podvedl, ale když se ohlédnu zpátky, beru na sebe určitou zodpovědnost za to, co se mezi námi stalo. Chtěl, nebo spíš potřeboval něco, co jsem mu nakonec nemohla dát. Proto to našel u někoho jiného. Původně jsem to označila za „největší ponížení svého života“. Ale když Olivier loni v červenci zemřel, dostalo to novou nálepku: „největší, nejkrásnější katastrofa, která nebyla tak docela chybou, ale rozhodně to byla lekce, kterou jsem se nejspíš musela naučit“.
V měsících, které následovaly po krachu mého vztahu s Olivierem, jsem si přísahala, že už nikdy nebudu milovat. Hodlala jsem k věcem přistupovat jako Morrissey, žít život, který přesahuje lidskou potřebu být milován. Chtěla jsem se povznést nad „všechny ty nesmysly“, jak jsem říkala každému, kdo mě poslouchal, a dokázat, že jsem nadřazená takovým vznešeným, rozmarným a základním nesmyslům, jako je láska a vztahy. Je úžasné, jaké geniální plány může člověk vymyslet, když tráví týdny v posteli, srdce roztrhané na desítky kousků, a předstírá, že oslavuje svou „svobodu“, s lahví Veuve Clicquot neustále po boku.
Nejvíc ze všeho jsem byla odhodlaná. Amanda Chatelová se už nikdy nezamiluje.“
Když jsem se konečně vytáhla z té postele, neměla jsem v tom vůbec jasno. Víc než cokoli jiného jsem byl odhodlaný. Amanda Chatelová se už nikdy nezamiluje.
Tak jsem to neudělal. Držel jsem se toho po zbytek roku 2015, celý rok 2016, celý rok 2017 i v roce 2018. Nebylo to těžké. Když se záměrně uzavřete před světem a postavíte kolem sebe zeď, zeď fyzického i emocionálního odstupu, je to vlastně docela snadné. Dokonce i když jsem ležela v posteli vedle svého chlapa, se kterým jsem neměla vztah, a on mi řekl, že mě miluje, přetočila jsem se na bok čelem k němu, řekla jsem mu, že miluju pizzu, a pak jsem mu navrhla, abychom si ji dali. Kdybych byla politik, říkalo by se tomu obrat.
Ale před pár týdny jsem byla, ze všech míst, ve sloní rezervaci v Chiang Mai. Přestože mám hlubokou lásku (čti: posedlost) ke všem zvířatům, sloni, protože jsou jedním z mála druhů, které mají schopnost truchlit, vždy patřili k mým oblíbencům. Je něco hluboce krásného na tom, že tato nádherná zvířata, když narazí na kosti jednoho z nich, si skutečně najdou chvilku, aby toho slona oplakala. Na druhou stranu naše společnost si dokáže tak málo vážit lidského života.
Když jsem kráčela vedle těchto úžasných tvorů, z nichž většina nesmírně trpěla rukama lidí a měla se z těchto zvěrstev zotavit, uvědomila jsem si, jak je skutečně pozoruhodné, že něco dokáže milovat, truchlit, soucítit, projevovat hněv a prožívat radost. Zpočátku jsem myslel na slony, ale pak, když jsem o tom přemýšlel víc, jsem začal přemýšlet o sobě a svých minulých láskách. Ano, zřejmě jsem ten člověk, který jezdí do sloního útulku přes půl světa, jen abych si mohl zrekapitulovat svůj milostný život, zatímco stojím uprostřed stáda slonů.
Jaká škoda, pomyslela jsem si, být tak schopná lásky, i když v ní nemám štěstí, a vyhýbat se jí. Jak je to naprosto nespravedlivé nejen vůči mně, ale i vůči všem kolem, protože když jsem zamilovaná, jsem mnohem příjemnější člověk. A také, jak je to smutné; jak je smutné zavřít se do klece a odříznout se kvůli zklamání v lásce. Život je plný zklamání, zlomených srdcí a nezdarů. Ale když se nad tím zamyslíte, jsou to dobré věci. Uznávám, že si to uvědomíme až dodatečně – hodně dodatečně -, ale kdybych ty tři lidi nemiloval a neztratil, nebyl bych tím, kým jsem dnes. Kdybych nemilovala a neztratila Oliviera, nestála bych tam v Thajsku a neuvědomovala si to na prvním místě.
Takže jsem se vědomě rozhodla nechat se znovu zamilovat.
Už bych na téma lásky nepřevracela oči v sloup, nestoupala si na piedestal a neříkala všem svým přátelům, že je to „jen zatracená chemická reakce nutná k prodloužení existence druhu“, ani se před ní neschovávala. Rozhodla jsem se, že pokud mi v krku zabublají slova „miluji tě“, nebudu je polykat, ale vyslovím je – i kdyby mi to přišlo divné načasování nebo jsem kvůli tomu působila přehnaně horlivě. Přestala bych se přetřásat ve svých pocitech vůči klukovi, se kterým nemám vztah, a uvědomila bych si, že to možná opravdu je láska, nebo alespoň její určitá verze. Smířila bych se s tím, že znovu milovat, riskovat, má šanci se mi vymstít. A kdyby se to stalo, nechala bych se tím omývat a byla bych na sebe pyšná, že jsem to riziko podstoupila, že jsem skočila po hlavě do bazénu, aniž bych věděla, jestli je v něm vůbec voda.
Toho dne ve sloním útulku jsem si uvědomila, že by byla vrcholná škoda nedovolit si znovu milovat nebo být milována. Byla by to zatracená tragédie.
Přirozeně se všechny tyto věci snáze řeknou, než udělají, ale jak jsem si uvědomil toho dne ve sloním útulku, byla by to nejvyšší škoda nedovolit si znovu milovat nebo být milován. Byla by to zatracená tragédie.
Podle antropoložky a výzkumnice lidského chování Dr. Helen Fisherové je láska „největší cenou života“. Nejen to, ale měla by vámi otřást až do morku kostí a donutit vás pocítit celé spektrum emocí.
Uvědomuji si, že zamilovanost nakonec nemohu ovlivnit. Jakmile nechám ty zdi kolem sebe padnout, jsem opět vydán na milost a nemilost lásce – a životu. Je to děsivá realita. Děsí mě pomyšlení, že se mám obětovat a dovolit si být zranitelná. Ale ještě děsivější je pomyšlení, že bych mohla prožít zbytek života, aniž bych znovu poznala lásku.
Doktorka Fisherová říká, že „z lásky se téměř nikdo nedostane živý“, ale ze života se také nikdo nedostane živý, takže se můžu rovnou znovu vrhnout vlkům, držet si palce a doufat v nejlepší. Představuji si, že to dělají sloni, tak proč ne i já?
