DISKUSE
Předložený klinický audit má hluboká vědecká omezení, neboť se jedná pouze o hrubou observační studii. Posmrtný stav otevřených očí může mít významné negativní důsledky pro paměť a pověst zemřelého. Společenský, kulturní a osobní význam tohoto jednoduchého klinického znaku je pro někoho nedozírný, a proto se jedná o jev, který si zaslouží další studium.
Přímé/nepřímé postižení centrálního nervového systému, např. mozkové metastázy nebo jaterní encefalopatie, se zdá být hlavním faktorem ovlivňujícím polohu víček při smrti. Zdá se, že náboženská příslušnost, terminální neklid, medikace, doba úmrtí a známé (a pozorované) psychologické a behaviorální faktory pacienta a rodiny spolu jednoznačně nesouvisí.
Zjištění, že pouze 63 % hospicových pacientů zemřelo s plně zavřenýma očima, může být překvapivé, ale možná pouze z důvodu nedostatku literatury. To, že se ztratilo lékařské umění „pozorování víček“, může být důvodem.
Úplné zavření očí při smrti naznačuje klid, odpočinek a pohodlné „uzavření života“. Většina lidí ve spánku má na rozdíl od některých zvířat, např. skotu, zavřená víčka. Spánek je obtížné zahájit, pokud nedojde k oboustranné ptóze víček, která zasahuje do oblasti zornic. Ta uzavře zrakovou dráhu a zastaví přísun aktivačních smyslových informací. S nástupem spánku a ospalosti se snižuje tonus levátorů. Rotace oka nahoru při poklesu víček dále omezuje přítok zrakových signálů a zlepšuje vyhlídky na navození spánku. Oční víčka kontrolují vstupní bránu do hlavního smyslového orgánu pro vnímání vnějšího prostředí a jsou úzce spojena se základními procesy samotného mozku.
Úplná okluze víček je výsledkem zúžení svalů orbicularis oculi (inervovaných lícním nervem) a přemístění levator palpebrae superior (inervovaných okohybným nervem). Úloha dolních víček v tomto procesu je méně známá. Krční sympatické nervy zásobují Müllerův sval, ale úloha tohoto svalu v tomto výjimečně složitém procesu je nejistá.
Oční víčka, zejména horní, fungují jako senzorický mechanismus brány řízený obličejovým, okohybným a sympatickým nervem, organizovaný převážně na úrovni středního mozku, ale jsou ovlivňována jak dobrovolnou, tak reflexní aktivitou. Stimulace a léze středního mozku a diencefalu u člověka mohou vyvolat otevírání a zavírání víček. Poškození tohoto systému na několika anatomických úrovních může vést ke klinickým příznakům. Oboustranná ptóza může být důsledkem poškození levátorového jádra v dorzální části okulomotorického jaderného komplexu ve středním mozku, zatímco jednostranná nebo oboustranná ptóza může vzniknout při jednostranném postižení temporálního, temporoparietálního nebo oboustranném postižení frontálního laloku. Zavírání očí je aktivní proces a závisí na funkčním CNS. Úplné zavření očí je obvyklé ve spánku, v kómatu a při smrti.
Clemmensen prokázal, že při akutní jaterní encefalopatii je herniace mozkového kmene způsobena zvýšením intrakraniálního tlaku (ICP) v důsledku cytotoxického edému mozku. Ve zprávách očitých svědků smrti Timothyho McVeigha se uvádí, že před smrtí „zežloutl“, což bylo pravděpodobně způsobeno popravčí drogou. Byl to nepochybně zlý člověk, nicméně takové chování není pravděpodobným vysvětlením jeho smrti s otevřenýma očima.
Zvýšený ICP, ložiskové strukturální změny středního mozku spojené s terminálními mozkovými nádory a jaterní encefalopatie, a nikoli psychologické nebo sociální vlivy, jsou přesvědčivějším vysvětlením pro ty, kteří umírají s otevřenýma očima. Noční můry a noční děsy se objevují během spánku (se zavřenýma očima), což naznačuje, že zavření očí nemusí nutně znamenat klid, přesto to tak většina příbuzných zemřelých vnímá. Je možné, že většina z nás umírá ve spánku (bez ohledu na denní dobu) poté, co jsme měli neurofyziologickou schopnost a energii nejprve zavřít oči. Ti, kteří toho nejsou schopni, nejsou „hříšníci“ nebo „zlí“, ale spíše neurologicky postižení.
Je třeba další studie, která by potvrdila, že pravděpodobnou etiologií selhání úplného zavření víček při smrti je organicita, a nikoliv psychogenita.
.