Pokračujme a dejme tomuto příspěvku podtitul: „Mnohem víc fotek, než bylo nutné, protože Nicole to nedokázala zúžit.“ Chytlavé, ne? Ne. Dobře.
Takže tohle byl fantastický den. Hlavně. Ale k tomu se dostaneme za chvíli.
Naše dobrodružství na kajaku se odehrálo 18. ledna – poslední den návštěvy mé mámy & macechy. Nabídli nám, že nám pohlídají děti, abychom si mohli udělat den na rande. Protože jsme ani já, ani James nikdy předtím na kajaku nejezdili, chtěli jsme to opravdu nejdřív vyzkoušet bez dětí. Ukázalo se, že to není zdaleka tak obtížné, jak jsme si představovali. A je to tak. moc. zábavné!“
Vstali jsme brzy a zjistili, že nám Roz, moje nevlastní máma, zabalila náš denní batoh – se zeleninou a ovocem. Jak je to super? Popadli jsme batoh, vybavení na šnorchlování a vyrazili do Kailuy. Věděli jsme, že chceme, aby naším prvním zážitkem na kajaku byl výlet na ostrovy Flat (Popoia) a Mokulua. Je to naprosto turistická záležitost, ale pro začátečníky, jako jsme my, je to jasný cíl. Ukázalo se, že je to perfektní první výlet.
Nejdřív jsme přijeli do jiné půjčovny, ale zjistili jsme, že je mnohem dál od pláže Kailua a že na naší dodávce nemáme nosiče. Neznamená to, že by se kajaky nedaly zvednout a držet nahoře, ale prostě se nám to nezdálo lákavé. (Uvažujeme o tom, že si necháme nainstalovat stojany.) Tak jsem na telefonu rychle vyhledala na Googlu a skončili jsme u Kailua Sailboards & Kayaks.
Přecházeli jsme sem a tam a snažili se rozhodnout, jestli si chceme půjčit tandem nebo dva singly, ale nakonec jsme se rozhodli, že dva singly dávají největší smysl. I když klouzání po oceánu v tandemovém kajaku zní super romanticky (a levně!), chtěla jsem se ujistit, že budu moct fotit kajaky v plné délce. Navíc potřebujeme mít zkušenosti s ovládáním vlastních kajaků, až se tam vrátíme s dětmi. Nakonec to pro nás byla správná volba.
Po zajištění půldenního pronájmu jsme se museli vrátit a podívat se na video. Myslela jsem, že to bude super nuda, ale ve skutečnosti to bylo docela užitečné. Hodně jsme na něj během naší cesty odkazovali. A jo, před obrazovkou se zrovna chladil tuleň.
Po krátké zastávce na nočník, obléknutí záchranných vest a postavení kajaků na malé pojízdné vozíky jsme se vydali na krátkou cestu po silnici k pláži. „Krátká“ je relativní pojem. Mně to připadalo jako dvacet mil.
Musel jsem říct: „Jedeme špatně!“ sedmdesát šestkrát. Nejeli jsme.
A pak James popadl můj kajak, abychom neztratili půl dne jen tím, že se dostaneme k vodě.
Nakonec jsme dorazili na malou pláž u kanálu. Tady to začalo být trochu na nic. My (tím my myslím samozřejmě Jamese) jsme odpojili vozíky a snesli kajaky dolů k vodě.
A protože jsem někdy bystrý člověk, strčil jsem si iPhone (který byl v pytlíku na zip) do záchranné vesty. Přišlo mi to jako dokonalý plán. Jenže nebyl.
Začali jsme krátkou tréninkovou cestu na skutečnou plážovou oblast a já si říkám: „Hele, pytlík ve vodě. Odpadky nejsou v pohodě.“
Pak jsme došli na břeh a z úst mi vypadlo tohle: „OH NO! KDE MÁM TELEFON?!“ Ztratil se. Tak tady to je. Ztracený někde ve vodě. V pytlíku. Protože jsem litterer. Ale pro jistotu se James vrátil, aby se podíval, jestli jsem ho neupustil, než jsme spustili na vodu.
A já jsem se vrátil do kajaku a vydal se zpátky, abych se podíval, jestli ho v kanále najdu. (Nejsem si úplně jistý, jestli je to kanál, ale nevím, jak jinak to nazvat. Takže je to kanál.) Ale ne. Absolutně žádný telefon. Moje první (nebo pátá?) myšlenka byla, že jsem tak vděčná, že jsem večer předtím vysypala všechny fotky z telefonu do počítače. Byla bych z toho pěkná ubrečená troska.
Ale stejně jsem byla pěkně naštvaná. Zrovna před dvěma měsíci jsem běhala, upadla a rozbila si displej. Takže tenhle telefon byl úplně nový. (Na okraj podotýkám, že jsem podal pojistnou událost, zaplatil poplatek 170 dolarů a dostal nový telefon. Bohužel při jeho aktivaci telefon spadl na zem a rozbil se displej. Tohle si nemůžu vymyslet, přátelé. Vážně. James mi tedy dal svůj telefon a prozatím si vzal ten rozbitý. To je rytířství.“
Takže zpět k mému příběhu. James mi řekl, ať se z toho oklepu, a rozhodli jsme se, že si tím nenecháme zkazit den. Vytáhli jsme kajaky přes písek do moře.
A vyrazili jsme na Flat Island.
Voda byla tak čistá a krásná. A jak jsme se blížili ke břehu, byla jsem trochu nervózní z přistání.
Úplně jsem narazila do obrovského kamene, ale nebylo to tak hrozné. Vystoupili jsme z kajaků a vydali se na průzkum. Protože je to ptačí rezervace, smí se chodit jen po jejím obvodu.
Tak jsme to udělali. Procházeli jsme se a fotili.
Ano, pane!“
To jsou ostrovy Mokulua vlevo.
Panoramatický záběr při pohledu zpět z ostrova. Nádhera.
Myslím, že to byl jediný skutečný pták, kterého jsme viděli. Sice jsme byli na ostrově jen asi 20 minut, ale i tak mi to přišlo docela vtipné, když jsme byli v ptačí rezervaci.
Pohled do středu ostrůvku.
Toto je písečná kosa, na které jsme se díky tomu užitečnému videu vyhnuli přistání. Naše kajaky by to prostě spláchlo zpátky do vody.
A pak jsme se dostali zpátky na pláž. Jak vidíte, venku bylo hodně lidí. Ale ukázalo se, že nejlepší způsob, jak se naučit něco nového, je dělat to s partou turistů. Nevypadáš hloupě, protože jsi jen jeden z mnoha začátečníků. Mám strach, že budu vypadat hloupě, takže se mi to osvědčilo.
Pokaždé je to trochu námaha dostat se z pláže, ale za chvíli už jsme mířili k Mokesům.
Tady je malý obrázek z mapy Google, abyste pochopili měřítko. Vzlétli jsme poblíž značky nákupního centra Kailua Beach. Na kajaku jsme dojeli k ostrovu Popoia a pak nám bylo řečeno, abychom se drželi blízko břehu (za pláží Lanikai) a pak se vydali přímo k Moku Nui ve snaze vyhnout se velkým korálům. Druhá (vzdálenější) pevnina se jmenuje Moku Iku, ale je to ptačí rezervace a je mimo dosah. Oba dohromady tvoří ostrovy Mokulua (známé také jako Mokes). Tady máte malou lekci zeměpisu.
Takže zpátky k naší cestě.
Část mě si myslí, že bydlet v těch domech by bylo úžasné. Druhá část se bojí, že spadnou do vody.
Nakonec jsme jeli opravdu blízko pobřeží pláže Lanikai. Bylo těžké přesně určit, jak blízko máme jít.
Oh, podívejte, tam je náš cíl! A korál pod ním nebyl v této oblasti žádný problém. Byl jasně vidět, ale kajak o něj nikdy neškrábal.
Ještě jeden pohled zpět na pláž. Tady je tak těžké udělat špatnou fotku, přísahám.
A tady je jen pár náhodných fotek, jak jsme to tam zvládli. Tak se omlouvám, že jsem je nemohla zkrátit.
Ohhhh nádhera.
Tak blízko! Dokonce je vidět i pláž. A ukazuje se, že zrovna tady je to trochu kostrbaté. Vlny obtékají ostrov a setkávají se právě tady. Takže hladce přistát na pláži je v podstatě nemožné. Narazil jsem na další kámen.
James to zvládl o něco ladněji.
A pak jsme tam stáli a kochali se tou krásou.
Sedli jsme si a dali si oběd. James chroupal zelené papriky. Mňam.
Poté jsme se vydali na průzkum.
Podobně jako na ostrově Flat jsme se mohli dostat jen po obvodu ostrova. A jak se ukázalo, nebyli jsme tak docela odvážní, abychom toho ani moc nedělali.
Vidíte ty surfaře?
Viděli jsme.
Tak vidíte tu opravdu skalnatou oblast vlevo? Jedna ze surfařek tam byla vyplavena. Au. A ona se prostě zvedla a vrátila se do vody. Asi ocelová kůže.
Pokračovali jsme dál. Ale pak jsme došli k pochybnému místu a necítili jsme se moc jistí, že ho máme přejít. Navíc jsme byli trochu v časové tísni, takže jsme se vydali zpátky.
Když jsme došli na pláž, vydali jsme se na druhou stranu ostrova.
Na té straně se stalo totéž – nebyli jsme si úplně jistí, kudy jít. Viděli jsme lidi i dál kolem ostrova, ale rozhodli jsme se, že toto dobrodružství necháme na jiný den.
Vydali jsme se tedy zpět k pláži. A musím říct, že byste tam mohli sedět a pozorovat lidi celé hodiny. Mezi turisty a místními obyvateli bylo tolik zábavy. Viděli jsme lidi na surfech, šlapadlech, kajacích a kánoích. Vlny se rozbíjely jedna o druhou a oni se na nich jen vezli. Byla to opravdu ta nejhezčí věc. Ale pak bylo také zajímavé sledovat kajakáře, kteří se snažili dostat zpátky na volnou vodu. Muselo to být perfektně načasované.
James měl v tu chvíli vodotěsný fotoaparát, takže uvidíte více mých fotek 🙂
Když jsme proplouvali nad korály, zdálo se mi, že vidím bílého rejnoka. Když jsem se pak přiblížil, vyplul na hladinu a proplul těsně kolem mě. Nebyl to rejnok – byla to mořská želva. Byla to malinká potvůrka.
A pak jsme se zase vydali na cestu.
Stydím se vám říct, kolikrát jsme se zastavili, abychom si udělali selfie, které zahrnovalo oba ostrovy. Vítězové.
Vidíme pláž! Začínali jsme být unavení.
Dokázali jsme to! A já se modlila, abychom na pláži nesekli žádné z dětí. Jakmile se dostanete tak blízko, ztratíte trochu kontrolu.
Přejeli jsme zpět přes kanál, naložili kajaky zpět na vozíky a vydali se zpět do obchodu.
Pádlování k ostrovu Flat Island a pak k Moku Nui nám trvalo asi 90 minut. Zpátky jsme pádlovali asi 45 minut. Takový skvělý zážitek. Zabalili jsme si vybavení na šnorchlování, ale v místě, kde jsme byli, jsme neviděli žádné dobré místo ke koupání. Přemýšlím, jestli jsme měli pokračovat v průzkumu až do zadní části ostrova? Třeba tam něco je. Je dobré, že se máme na co těšit pro příště.
Cítíme se naprosto v pohodě, že můžeme vzít děti ven. Aidan byl smutný, že se nedostal na výlet, ale bylo moc hezké mít den na rande. Obrovský dík patří mé mámě & nevlastní mámě za hlídání dětí a další dík patří mému tátovi & nevlastnímu tátovi, díky jehož dárku k výročí jsme si mohli půjčit kajaky!