Pip ve Velkých nadějích

Pip

Pip je jako to dítě, které odjede na vysokou školu do velkého města a vrátí se ve značkových botách a myslí si, že je lepší než jeho rodiče, protože ti neznají rozdíl mezi vermicelloni a bucatini. Je nevděčný, domýšlivý, snobský, nespokojený. Stydí se za muže, který ho miloval a vychoval; je krutý k dívce, která ho má ráda; vrhá se po někom, kdo opakovaně trvá na tom, že o něj nikdy nebude mít zájem; a ke svým přátelům se chová povýšeně.

Také si nemůžeme pomoct, aby se nám nelíbil.

Chlapec Pip

Víte, Pipa známe už od doby, kdy ho jako malého chlapce týrala jeho sestra. V dnešní době máme na týrání dětí mnohem přísnější měřítka, ale i ve století, kdy bylo běžné používat fyzické tresty, je Pipova výchova obzvlášť špatná. Vypráví nám to on sám, z pohledu dospělého vypravěče:

Výchova mé sestry mě učinila citlivým. V malém světě, v němž děti existují, ať už je vychovává kdokoli, není nic tak jemně vnímáno a pociťováno jako nespravedlnost. Může to být jen malá nespravedlnost, které může být dítě vystaveno; ale dítě je malé a jeho svět je malý a jeho houpací kůň stojí podle měřítka tolik rukou vysoko jako irský lovec s velkou kostí. (8,95)

V prvních kapitolách knihy se nám dostává hodně z tohoto dětského pohledu. Vidíme svět z Pipova úhlu pohledu, například „bázlivého muže“ (1.4), který ho obtěžuje, nebo to, jak „kroutí jediným knoflíkem na vestě kolem dokola“, když se dozví, že jeho sestra má s sebou „lechtivce“ (8). Většinou však slyšíme, že se bojí. Zdá se, že Pip se celý život bojí a je vyděšený – ze své sestry, z trestance, z domnělého trestancova přítele, a dokonce i ze sebe samého, „z něhož byl vytažen strašlivý slib“ (61).

Vyděšený nebo ne, Pip ukradne jídlo a spisy, o které ho trestanec požádá – a právě tady vidíme drobné náznaky jeho charakteru, díky nimž ho máme stále rádi, i když z něj vyroste velký hlupák. Pip je sice vyděšený, ale přesto dokáže „politovat“ odsouzencovu „opuštěnost“ a zeptat se ho, jestli mu chutná (22).

Tento okamžik soucitu je nadmíru důležitý. Stejná lítost ho přiměje, aby po letech pomohl Magwitchovi, a stejná lítost ho přiměje, aby odpustil Estelle a Havishamové, a stejná lítost nás přiměje, no, abychom ho litovali, místo abychom ho nenáviděli.

Pip nespokojenec

Taky pravda: to, co slečna Havishamová a Estella Pipovi udělají, je prostě podlé. Když příběh začíná, je to šťastný (i když vystrašený) malý chlapec, který se těší, až vyroste a bude pracovat v kovárně s Joem. A pak se na něj slečna Havishamová snese jako, no, duch pomsty a vytrhne ho z jeho malé bažinaté idylky:

Nikdy předtím jsem se od něj neodloučila, a co se týče mých pocitů a co se týče mydlinek, zprvu jsem z vozíku neviděla žádné hvězdy. Ale mihotaly se jedna za druhou, aniž by vrhaly světlo na otázky, proč si proboha jdu hrát ke slečně Havishamové a na co si proboha mám hrát. (7.91)

Během jedné noční jízdy na voze opouští Pip Joea a své dětství, a to se ještě ani nesetkal se slečnou Havishamovou. Jakmile se tak stane, jeho šťastné – nebo alespoň nevinné – dny jsou za ním, protože se poprvé setkává s lidmi, kteří jsou jiní. Uvědomí si, že za vesnicí existuje svět a že ne všichni jsou jako on a jeho rodina.

Pro každého je to děsivé zjištění a je třeba si uvědomit, že zde pracujeme s poměrně přísnými třídními hranicemi. Většina lidí má v dnešní době stále tendenci uzavírat manželství v rámci své socioekonomické skupiny, ale rozhodně není vyloučeno vzít si někoho, kdo vyrostl mnohem bohatší nebo chudší než ty, a spousta lidí má přátele, kteří pocházejí z jiného prostředí.“

Ne v anglické vesnici devatenáctého století. Jsou to doslova první lidé, které Pip kdy potkal a kteří nejsou jako on, a nedopadne to dobře. Estella ho nazve obyčejným, dělá si legraci z jeho jazyka, bot a rukou, a přesně od té chvíle je Pip nespokojený. Její slova nemůže dostat z hlavy:

že jsem obyčejný dělník; že mám hrubé ruce; že mám tlusté boty; že jsem propadl opovrženíhodnému zvyku nazývat knechty Jacky; že jsem mnohem nevzdělanější, než jsem si včera večer myslel, a vůbec že jsem na tom špatně. (8.105)

Tady je další důvod, proč Pipa nakonec nikdy nenávidíme, i když si o to úplně říká: je nám ho líto. A naprosto to chápeme. Každý z nás se někdy ocitl v situaci, kdy potkal někoho mnohem víc cool, než jsme my, a kvůli němu se cítil špatně kvůli svému oblečení, hudebnímu vkusu nebo zamilované celebritě. (Přiznejte se: i vy, fajnšmekři, jste se někdy ocitli v takové situaci.)

Takový pocit může lidi přimět dělat pěkné hlouposti – třeba říkat kamarádům: „Chci být gentleman“ (17.24), nebo se „stydět“ za své rodiče/opatrovníky. Myslíš, že stydět se za své rodiče je něco, co vymyslela tvoje generace? Ne, ne. Už jen představení Joea slečně Havishamové dává Pipovi „silné přesvědčení, že by nikdy neměl mít rád Joeovo řemeslo“ (13.69). A nejhorší na tom je, že kdyby Estellu nikdy nepotkal, bylo by mu to jedno: „Co by to pro mě znamenalo, být hrubý a obyčejný, kdyby mi to nikdo neřekl“ (17.33).

Jo. Pipovi můžeme leccos odpustit.

Pip Gentleman

A to je dobře, protože máme strašně moc co odpouštět. Jakmile se začne vzdělávat, začne být, no, nesnesitelný. Snaží se Joeovi „předat“ znalosti, aby byl „méně nevědomý a obyčejný“ (15.20), povyšuje se nad Biddy a vůbec se chová, jako by byl na všechno moc dobrý.

Takže tady je něco k zamyšlení: kdybyste nečetli pozorně, mohli byste si myslet, že Dickens na sebezdokonalování opravdu kašle. Ale my si myslíme, že to není pravda. Biddy i Joe se nakonec něco naučí – Biddy se naučí všechno, co dělá Pip, a pak naučí Joea psát – ale ani jeden z nich si to nenechá líbit. Pouze Pip si to nechá líbit.

Problém je v tom, že Pip má špatné představy o tom, jak být gentlemanem. Vidí v tom jen povrch a vzhled: mít správné oblečení, najmout si sluhu, utrácet peníze na správných místech a mít správné přátele. Ale klame sám sebe – což vidí i Estella, když říká: „Sám sis udělal nástrahy. Já jsem si je nikdy neudělala“ (44.22).

Víte, být gentlemanem je mnohem víc o tom, co je uvnitř, než o tom, co je navenek, a Pip to zjistí až mnohem, mnohem později. Vlastně se to naučí až ve chvíli, kdy téměř o všechno přijde.

No Expectations

Když Pip poprvé zjistí, že jeho dobrodincem je Magwitch, a ne slečna Havishamová, téměř ho to zničí:

Záměry slečny Havishamové vůči mně, to všechno byl pouhý sen; Estella nebyla určena pro mě; trpěl jsem v Satisově domě jen jako vymoženost, žihadlo pro chamtivé příbuzné, model s mechanickým srdcem, na němž se dalo cvičit, když nebylo po ruce jiné cvičení; to byly první chytrosti, které jsem měl. (39.98)

Pip nemá přítelkyni ani štěstí – protože má pocit, že Magwitchovo nemůže přijmout -, ale něco tím poznáním získá: získá sebeúctu. Jistě, zvažuje, že prostě od všeho uteče. Ale neudělá to. Stejně jako ten vyděšený malý chlapec na blatech před téměř dvaceti lety má soucit s bližním. To je ten soucit a lítost, které se nám líbily na malém chlapci a které mu pomáhají stát se opravdovým gentlemanem.

Jaké jsou tedy činy pravého gentlemana? Pomáhá Magwitchovi ukrýt se a plánuje jeho útěk; statečně žádá slečnu Havishamovou o peníze, aby pomohl založit Herbertu Pocketovi společníka v lodní firmě; a má tolik sebeovládání, aby byl šťastný za Joea a Biddy – a tolik milosti, aby se odstěhoval z Londýna a věnoval se tomu, že jim to vrátí.

Vypadá to, že být gentlemanem znamená mnohem víc milosti, soucitu, sebeovládání a soucitu než mít pěkné boty a měkké ruce.

Milenec Pip

Podívejme se na poslední promluvu – možná to nejdůležitější, co Pip v celém románu řekne. Je to jeho řeč na rozloučenou s Estellou, když se dozví, že si bere Drummla:

„Pryč z mých myšlenek! Jsi součástí mé existence, součástí mého já. Jsi v každém řádku, který jsem kdy četl, od chvíle, kdy jsem sem poprvé přišel, ten drsný obyčejný chlapec, jehož ubohé srdce jsi už tehdy zranila. Estello, do poslední hodiny mého života si nemůžeš vybrat jinak, než že zůstaneš součástí mé povahy, součástí toho mála dobrého ve mně, součástí toho zlého. Ale v tomto odloučení tě spojuji jen s dobrem, a toho se budu věrně držet navždy, neboť jsi mi jistě přinesla mnohem víc dobrého než zlého, ať teď cítím jakkoli ostré trápení. Ó, Bůh ti žehnej, Bůh ti odpusť!“ (44.70)

Pip sice ještě nedokončil celé své dospívání, ale už se k němu blíží: „odpouští“ Estelle a říká, že mu udělala „mnohem víc dobrého než zlého“. Ale je to pravda? Už nejednou řekl, že si přeje, aby nikdy nepotkal slečnu Havishamovou nebo nešel do Satis House, ale teď se zdá, že změnil názor. Je na tom Pip na konci románu lépe?“

Pip Dospělý

Jedním ze způsobů, jak o tom přemýšlet, je prostřednictvím Joea. Joe je dobrý člověk. Je milý, veselý, poslušný, pracovitý a milující. Ale – a to prostě musíme říct – nejsme si jisti, zda je skutečně dospělý v tom smyslu, jak to myslí Dickens. Pip ho dokonce na začátku románu považuje za dítě. Jistě, zažívá těžké chvíle, co se týče smrti jeho ženy a odmítnutí adoptivního syna. Ale přes to všechno se Joe sám nikdy nezmění, nikdy neprožije (o čemž víme) krizi vlastní identity, která by ho učinila smutnějším a moudřejším.

Ne Pip. Ten se ze spokojeného malého pracujícího chlapce stane nespokojeným adolescentem a rezignovaným a pracovitým mužem. Na konci říká Estelle: „Pracuji docela tvrdě, abych se dostatečně uživil, a proto – ano, mám se dobře“ (59.53).

Neradi vám to říkáme, Shmoopers, ale pro většinu z nás to znamená dospět: uvědomit si, že naše velká očekávání se nenaplní a že místo toho, abychom se stali rockovými hvězdami nebo prezidenty, strávíme většinu života tvrdou prací pro dostatečné živobytí – stejně jako Pip.