Půdorys dnešního náměstí navrhl v neoklasicistním stylu v letech 1811-1822 architekt Giuseppe Valadier, Odstranil skromnou kašnu od Giacoma Della Porty, postavenou v roce 1572, a zboural některé nevýznamné budovy a nahodilé vysoké stínící zdi, aby vznikly dva půlkruhy, připomínající Berniniho plán na náměstí sv. Petra, které nahradily původní stísněné lichoběžníkové náměstí se středem na Via Flaminia.
Valadierovo Piazza del Popolo však začlenilo zeleň stromů jako podstatný prvek; svůj prostor pojal ve třetím rozměru, který se projevil v budově viale, jež vede k balustrádové vyhlídce z Pincia (nahoře vpravo).
Uprostřed náměstí stojí egyptský obelisk Setyho I. (později vztyčený Ramesse II.) z Heliopole. Tři strany obelisku byly vytesány za vlády Setyho I. a čtvrtá strana za vlády Ramesse II. Obelisk, známý jako Flaminio obelisk nebo Popolo obelisk, je druhým nejstarším a jedním z nejvyšších obelisků v Římě (vysoký asi 24 m, resp. 36 m včetně podstavce). Obelisk byl do Říma přivezen v roce 10 př. n. l. na Augustův příkaz a původně byl postaven na Circus Maximus. Znovu jej zde na náměstí vztyčil architekt-inženýr Domenico Fontana v roce 1589 jako součást urbanistického plánu Sixta V. Na náměstí se dříve nacházela také centrální fontána, která byla v roce 1818 přemístěna na náměstí Piazza Nicosia, kdy byly kolem podstavce obelisku doplněny fontány v podobě lvů v egyptském stylu.
Při pohledu od severu (obrázek vpravo) se z náměstí rozbíhají do města tři ulice, které tvoří tzv. trojzubec (il Tridente): Via del Corso uprostřed, Via del Babuino vlevo (otevřená v roce 1525 jako Via Paolina) a Via di Ripetta (otevřená Lvem X. v roce 1518 jako Via Leonina) vpravo. Křižovatky cest vymezují dvojice kostelů (chiese gemelle) Santa Maria dei Miracoli (1681) a Santa Maria in Montesanto (1679), které začal stavět Carlo Rainaldi a dokončili Bernini a Carlo Fontana. Při bližším pohledu na dvojice kostelů je patrné, že nejsou pouhými kopiemi jeden druhého, jak by tomu bylo v neoklasicistním projektu, ale liší se v detailech a v rámci své symetrické vyváženosti nabízejí barokní rozmanitost.
Ústřední ulice, dnes známá jako Via del Corso, byla starověkou Via Lata a na severu se spojuje s antickou římskou cestou Via Flaminia, za městskou bránou a na jihu s náměstím Piazza Venezia (dříve Piazza San Marco), Kapitolem a fórem. Via di Ripetta vede kolem Augustova mauzolea k řece Tibeře, kde se až do svého zničení na konci 19. století nacházelo barokní přístaviště na břehu řeky zvané Porto di Ripetta. Via del Babuino („Pavián“), navazující na Piazza di Spagna, nese své jméno podle groteskní sochy Silena, která získala lidové pojmenování „Pavián“.
Na sever od náměstí stojí Porta del Popolo, za níž se nachází Piazzale Flaminio a začátek Via Flaminia. Bránu do dnešní podoby přepracoval Bernini pro papeže Alexandra VII. v roce 1655, aby v Římě přivítal švédskou královnu Kristinu po její konverzi ke katolicismu a abdikaci. Naproti Santa Maria del Popolo stojí stanice karabiníků, jejíž kopule odráží kopuli kostela.
Ve svém urbanistickém projektu Valadier postavil odpovídající paláce, které tvoří rámec scénografie dvojice kostelů a drží dva rohy jeho kompozice. Proti nim umístil třetí palazzo a sladil s ním nízkou stavbu stínící bok Santa Maria del Popolo s jeho jemnou raně renesanční fasádou, které společně drží dva severní rohy. Valadier vymezil toto nově definované oválné předpolí města Říma stejnými pásy zdí, které vytvářely zakřivené prostory podobné exedru. Za západním z nich clona stromů maskuje neuspořádaná průčelí budov za ním.
FontányEdit
Akvadukt přivádějící vodu Acqua Vergine Nuovo byl dokončen ve 20. letech 18. století a jeho voda poskytla příležitost pro kašny a jejich nádrže, které nabízely obvyklé veřejné zásobování vodou pro městskou čtvrť rioneor. Již od renesance poskytovaly tyto koncové fontány také příležitost k velkolepým koncovým vodním představením, kterým se v Římě říká mostra nebo show. „To, co dělá kašnu mostrou, není v podstatě její velikost nebo nádhera, ale její specifické určení jako kašny, která je veřejným památníkem celého úspěchu akvaduktu.“ Valadier plánoval fontány v horním patře svahu Pincia, ale ty nebyly realizovány, částečně pro nedostatek vody.
Fontány od Giovanniho Ceccariniho (1822-23) se shodnou kompozicí ústřední postavy obklopené dvěma obsluhujícími figurami stojí po obou stranách náměstí na východě a západě a jsou obklopeny neoklasicistními sochami Roční doby (1828). Na západní straně stojí Fontana del Nettuno (Neptunova kašna), Neptuna s trojzubcem doprovázejí dva tritony. Řím mezi Tiberou a Anienou na východní straně, proti strmému svahu Pincia, představuje konečnou mostru akvaduktu. Dea Roma ozbrojená kopím a přilbou, vpředu je vlčice krmící Romula a Rema.
Ve středu náměstí se nachází Fontana dell‘ Obelisco: obelisk obklopuje skupina čtyř miniaturních kašen, z nichž každá je tvořena lvem na stupňovitém podstavci.