Přestaňte si myslet, že jsou „mimo vaši ligu“ – a místo toho zkuste tohle

Mohla bych vypsat seznam lidí, do kterých jsem se zamilovala a o jejichž pozvání na rande nebo flirtování jsem ani neuvažovala, protože jsem si myslela, že nemají šanci říct ano.

Rob, Andrew, Lindsay. Scott, Heather, Sarah.

A to jsou jen ti, jejichž jména jsou natolik běžná, že mi nevadí je říkat veřejně.

Všichni tito lidé byli krásní, talentovaní, měli v očích jiskru, kvůli které je lidé měli rádi a chtěli být v jejich blízkosti. Byl jsem si naprosto jistý, že kdybych je někdy romanticky oslovil, to nejlepší, v co bych mohl doufat, by byl lítostivý pohled a jemné zklamání.

Podle fráze, kterou tak často používáme, byli „mimo mou ligu“.

Když říkáme „mimo něčí ligu“, často mluvíme jen o atraktivitě, ale někdy je to kombinace atraktivity, bohatství, společenského postavení a dalších schopností nebo předností. Představa je taková, že jeden člověk je v těchto ohledech zřetelně a rozpoznatelně „nad“ jiným člověkem, takže by s ním samozřejmě nerandil.

Jak jsem stárnul a měl více zkušeností se seznamováním, začal jsem o tomto pojmu „ligy“ přemýšlet kritičtěji. Všiml jsem si, že předpoklady, které si vytvářím, když o lidech přemýšlím v těchto termínech, v reálném světě neobstojí.

Dospěl jsem k přesvědčení, že koncept „mimo něčí ligu“ nás chytá do pasti myšlenkových vzorců, které jsou škodlivé a falešné.

Tady je tedy důvod, proč si myslím, že bychom měli přestat přemýšlet o lidech v termínech „ligy“ – a na co bychom se měli ptát místo toho.

Co je špatného na „ligách“

Předpokládá, že existuje jedna hierarchie lidí

Základním předpokladem „mimo vaši ligu“ je, že lidi lze seřadit od nejméně žádoucích po nejžádanější, ať už na základě atraktivity, bohatství, společenského postavení nebo kombinace těchto a dalších faktorů.

Lidé se od sebe samozřejmě liší tisíci způsoby.

Všimnout si těchto rozdílů není problém. Problémem je předpokládat, že se tyto rozdíly poskládají do jediné, jednotné hierarchie.

Když to děláme, říkáme, že někteří lidé jsou se součtem všech svých vlastností objektivně horší nebo lepší než jiní – a více nebo méně hodni romantické lásky.

Když takto řadíme lidi, ignorujeme základní pravdu: lidé chtějí od svých romantických partnerů různé věci.

Pro mě je krásná hra na klavír obrovským vzrušením. Mého nejlepšího přítele přitahují lidé, kteří jsou dobří v praktických, praktických dovednostech, jako je truhlařina nebo údržba auta. Člověk, který mě nechává v úžasu a slabosti v kolenou, od ní obvykle dostane jen reakci „asi jsou v pohodě“.

I co se týče fyzického vzhledu, lidem připadá krásná spousta různých typů tváří a těl. A často lidi víc vzrušuje něčí zručnost, vášeň nebo výřečnost, způsob, jakým se nosí, jeho humor nebo kreativita.

A pak se dostaneš k faktorům kromě sexappealu: jak zábavné je s někým být, jak dobře tě povzbuzuje a podporuje, jak dobře se jeho sny shodují s tvými sny.

Je směšné si myslet, že můžeme všechny tyto různé vlastnosti zredukovat do jediného univerzálního žebříčku „ligy“.

Je pravda, že lidé často chtějí druhé, kteří si váží stejných věcí jako oni a vynakládají na ně stejné úsilí. Pro mě je velmi důležité, aby moji partneři byli soucitní a sebevědomí, a odmítla jsem chodit s lidmi, kteří tyto vlastnosti neprojevují, i když jsou bohatí a sexy. Pro někoho, kdo opravdu tvrdě pracuje na aktivismu nebo kariérním úspěchu, může být někdo s podobnou mírou odhodlání tou nejzajímavější osobou.

Přestože si myslíme, že vzhled je něco, s čím se člověk narodí, většinou, když někoho vidíme a řekneme si: „Páni, ten je sexy,“ je to proto, že do svého oblečení, účesu a postoje vložil určitý druh úsilí a přemýšlení.

Pokud máte tendenci se romanticky zajímat o lidi, kteří věnují hodně úsilí svému fyzickému vzhledu, možná zjistíte, že věnování pozornosti vlastnímu stylu a vzhledu vám zajistí více schůzek.

Není to proto, že by byli v nějaké bájné „lize“, do které se musíte dostat – je to proto, že jim na vzhledu záleží a chtějí partnera, který je také dobrý v umění vypadat co nejlépe.

To vymazává možnost volby žen při seznamování

Pokud jde o heterosexuální páry, pojem „ligy“ je často spojen s pocitem mužského oprávnění.

Mnoho mužů seřadí ženy podle atraktivity, rozhodne se, jakou úroveň ženy si „zaslouží“, a pak se cítí oprávněni chodit s každou ženou, která do této kategorie spadá. Odmítla ho žena o dvě „ligy“ výš? Žádný problém, byl to dlouhý výstřel. Odmítla ho žena z jeho ligy nebo, nedej bože, z nižší ligy? Jak se opovažuje?“

Tito muži ve skutečnosti dělají to, že si vytvářejí imaginární systém důstojnosti v randění a pak se rozhodnou, že to je jediný základ, na jehož základě by si žena měla smět vybrat partnera.

Nehledě na chemii nebo osobní vkus. Pokud je v jeho lize, pouze na základě jejího dodržování společensky konstruovaných ideálů krásy, pak by měla být ochotná s ním chodit. Pokud ne, pak je to namyšlená mrcha, která si myslí, že je pro něj příliš dobrá.

Řazení žen do „lig“ je pro muže způsob, jak se vyhnout tomu, aby o ženách přemýšleli jako o individualitách s jedinečnými potřebami, zájmy a touhami.

Žena v reálném světě může cítit silnou chemii a spojení s někým, kdo se v pomyslné hierarchii vyhlídek na randění nezdá být vůbec vysoko. Nebo ji může naprosto nezajímat někdo, kdo zvenčí vypadá jako ideální partner.

Když jsou lidé uzavřeni do „ligového“ myšlení, zdá se, že tyto volby je třeba zdůvodnit a vysvětlit. Lidé budou mluvit, jako by se žena chovala iracionálně, místo aby se zcela racionálně rozhodla chodit s někým, kdo se jí líbí.

Je to sebeposilující cyklus

Možná souhlasíte s tím, že je dost mizerné naznačovat, že někteří lidé jsou objektivně lepší než jiní jako perspektivní na randění, ale myslíte si, že je to prostě krutá realita našeho světa.

Možná jsi četl články, které hovoří o tom, že páry mají tendenci být podobně hodnoceny (lidmi zvenčí) v atraktivitě. Možná jste ve své vlastní skupině přátel vypozorovali, že lidé mají tendenci se řadit tak, aby to odpovídalo jejich „lize“.

Tady jde o tohle:

Čím více ho používáme, když mluvíme o tom, jak si vybíráme partnery, tím větší je pravděpodobnost, že si lidé budou skutečně vybírat partnery na základě tohoto konceptu.

Deskriptivní normy – přesvědčení, že ostatní lidé se obvykle chovají takovým a takovým způsobem – jsou ve skutečnosti docela silné v ovlivňování chování. Takže když vaše sociální okolí považuje za normální řadit lidi podle toho, zda jsou pro randění nejžádanější a nejméně žádoucí, lidé budou skutečně s větší pravděpodobností posuzovat ostatní tímto způsobem.

Je vzrušující, když řeknete svým přátelům: „V pátek mám rande s Cameronem!“ a oni vám řeknou: „Páni! To máš ale štěstí!“ nebo „Jak se ti to povedlo?“. Je to určitě povzbuzení ega.

Ale tohle vzrušení je úplně oddělené od otázky, jestli se ti skutečně líbí trávit čas s Cameronem.

Co když se ti bude dařit tak nějak průměrně a zjistíš, že si s Cameronem moc nerozumíte? Pokud budeš klást velký důraz na představu ligy, můžeš ignorovat své skutečné pocity, protože, no tak, kdo by odmítl druhé rande s Cameron?“

Na druhé straně se můžeš vyhýbat schůzkám s někým, koho ostatní vnímají jako „pod tvou úroveň“, i když ti připadá atraktivní a rád s ním trávíš čas – jen proto, že nechceš slyšet: „Co s ním děláš?“

Ti samí vrstevníci, na které udělalo dojem, když jste chodili s Cameron, by se vám mohli posmívat, že chodíte s někým, koho nehodnotí tak vysoko – i když vás taková osoba činí mnohem šťastnějšími.

Jakkoli si o sobě rádi myslíme, že jsme nezávislí, záleží na tom, co si o nás myslí naše vrstevnická skupina. Takže čím větší společenský tlak cítíte, tím spíše se budete držet lidí ze své vlastní „ligy“.

A pak vás ostatní dávají za příklad, proč je tento koncept „ligy“ reálný.

Co byste měli zvážit místo toho

Mají to, co chci od partnera?

Pokud by každý člověk existoval v hierarchické „ligové“ struktuře, dávalo by smysl snažit se získat toho nejvýše postaveného člověka, kterého můžete získat.

Společnost nám stále ochotně říká, co bychom měli chtít: od toho, jak by měl náš ideální partner vypadat, přes to, jakou by měl mít práci, schopnosti a přátele.

Často se tak upínáme na to, zda někdo odpovídá věcem, které bychom měli chtít, že se neptáme sami sebe, co vlastně chceme.

Pokud máte problém oddělit to, co chcete u partnera, od věcí, o kterých společnost říká, že jsou lepší a horší, zamyslete se nad svými vlastními vztahy, minulými i současnými.

Kdo jsou lidé, díky kterým jste se cítili nejšťastnější a nejlépe, ať už přátelé, rodina nebo předchozí partneři? Které věci na nich byly tak skvělé? Pak hledejte romantické partnery, kteří mají podobné vlastnosti.

Jestliže hledáte sexuální vztah, chcete samozřejmě také partnera, který je pro vás sexy, ale opět se zaměřte na to, kdo je sexy pro vás, a ne na to, kdo udělá dojem na vaše přátele nebo celou společnost.

Vážíme si a upřednostňujeme stejné věci?

Jak jsem se však zmínil výše, lidé často chtějí partnery, kterým záleží na stejných věcech jako jim a vynakládají na ně stejné úsilí.

Tento druh preferencí mohou vyjadřovat slovy „v mé lize“, zatímco ve skutečnosti mají na mysli „chci někoho, kdo také investuje spoustu času a práce do svého vzhledu“ nebo „chci někoho, kdo rozvinul své schopnosti v navazování přátelství a snadném navazování kontaktů s lidmi“.“

Jsou případy, kdy někdo chce člověka, který spíše doplňuje jeho schopnosti, než aby se jim vyrovnal, ale častěji lidé chodí s jinými, kteří mají podobné priority a podobné oblasti vynikání.

Pokud vás tedy neustále přitahují lidé, kteří upřednostňují věci, které pro vás nejsou důležité, možná byste měli zvážit, zda tyto věci u partnera skutečně chcete, nebo zda jen necháváte společnost, aby vám říkala, jaké vlastnosti jsou nejžádanější.

Nebo se můžete rozhodnout, že jsou pro vás důležité, ale z nějakého důvodu jste je ve svém životě neupřednostňovali a možná byste to měli změnit.

Často naše přitažlivost představuje věci, o které sami usilujeme nebo jimi chceme být. Pokud vás neustále přitahují lidé, kteří mají vlastnosti, jež vám chybí, zvažte, zda byste tyto vlastnosti neměli rozvíjet u sebe. Můžeme mluvit o tvůrčích schopnostech, sportovních dovednostech, společenské oblíbenosti, smyslu pro styl.

Všechny tyto oblasti můžete rozvíjet, pokud se rozhodnete, že jsou pro vás důležité.

Baví nás být kolem sebe?

Přátelé a rodina se vás budou ptát na nejrůznější věci o někom, s kým chodíte nebo doufáte, že budete chodit: Jaká je jeho kariéra? Jaká je jeho rodina? Jaké úspěchy a známky postavení získali?“

Na co se ale lidé málokdy ptají, je: „Líbí se vám být spolu? Baví tě s nimi mluvit? Bavíš se, když jsi s tím druhým?“

Ještě před třetím nebo čtvrtým vztahem jsem se naučil ptát, jestli se mi s člověkem, se kterým chodím, skutečně líbí. Byla jsem tak fixovaná na to, abych vůbec měla partnera, a na to, jak skvěle se k sobě podle našich přátel hodíme, že jsem nevěnovala pozornost tomu, jak se cítím, když jsem s ním.

Nevšímala jsem si, kolik času jsem strávila nudou nebo tím, že jsem dělala věci na rande, protože to jsme měli dělat. Jistě, byly to hezké chvíle, ale nebavil jsem se s nimi zdaleka tolik jako s kamarády.

Randi s lidmi, které máš rád stejně jako své přátele.

Jestliže tomu tak není, pravděpodobně se k tobě nehodí, i když je všichni ostatní ve tvém životě považují za úžasný „úlovek“.

***

„Ligy“, ve kterých lidé mohou být nebo z nich vypadnout, jsou imaginární a používat je jako rámec pro seznamování hodně škodí.

To, co je skutečné, jsou vztahy, které s lidmi navazujete, to, jak se cítí oni, jak se cítíte vy.

Rozhodujte se při randění na základě těchto věcí a řeči o ligách nechte profesionálnímu sportu.“

Ginny Brownová je přispěvatelkou časopisu Everyday Feminism a také řečnicí a pedagožkou specializující se na sexualitu a vztahy. Píše pro různé publikace a má vlastní blog zde. Žije v oblasti Filadelfie se svou polyfunkční rodinou a třemi kočkami. Sledujte ji na Twitteru @lirelyn.

.