Královna Viktorie, Matthew Barney, Jules Verne a Pink Floyd nejsou jména, která byste obvykle slyšeli v jedné větě, ale pak je místo, které všichni sdílejí, samo o sobě dost neobvyklé. Známá jako Fingalova jeskyně nese historii a geologii, která se nepodobá žádné jiné jeskyni na světě.
Na výšku 72 metrů a do hloubky 270 metrů tuto mořskou jeskyni vizuálně ohromují šestiboké čedičové sloupy ve tvaru úhledných šestibokých pilířů, které tvoří její vnitřní stěny. Tyto lomené sloupy tvoří těsně nad hladinou vody hrubý chodník, takže návštěvníci mohou jít daleko dovnitř a jeskyni prozkoumat.
Jeskyně byla známým divem starých irských a skotských Keltů a byla důležitým místem v legendách. Keltové ji znali jako Uamh-Binn neboli „Jeskyni melodie“ a zejména jedna irská legenda vysvětlovala existenci jeskyně stejně jako existenci podobné Obrovské jeskyně v Irsku. Vzhledem k tomu, že obě jsou tvořeny stejnými úhlednými čedičovými sloupy, legenda tvrdí, že se jedná o koncové části mostu, který postavil irský obr Fionn mac Cumhaill (alias Finn McCool), aby se mohl dostat do Skotska, kde měl bojovat s Benandonnerem, svým obrovským soupeřem.
Legenda, která obě stavby spojuje, je v podstatě geologicky správná. Jak Giant’s Causeway, tak Fingalova jeskyně byly skutečně vytvořeny stejným dávným lávovým proudem, který možná kdysi tvořil „most“ mezi oběma místy. K tomu ovšem došlo asi před 60 miliony let, tedy dávno předtím, než to mohli vidět lidé. Nicméně deduktivní úvahy dávných lidí vytvořily spojení a základ legendy, že obě místa spolu musí souviset.
Jaskyně byla znovu objevena, když ji v roce 1772 navštívil přírodovědec sir Joseph Banks. V době Banksova objevu byl velmi populární básnický cyklus Fingal, starověká epická báseň v šesti knihách, který údajně ze starověkého galského eposu přeložil irský básník James Macpherson. Kniha měla vliv na Goetha, Napoleona i Bankse, který skotskou jeskyni, již pojmenoval Uamh-Binn, okamžitě pojmenoval podle irské legendy a nazval ji „Fingalova jeskyně“.
Ačkoli se Banks zasloužil o znovuobjevení i přejmenování jeskyně, byl to až romantický německý skladatel, který jeskyni skutečně vynesl ke světové slávě.
Slavný skladatel Felix Mendelssohn byl nádherou jeskyně tak dojat, že poslal úvodní větu předehry na pohlednici své sestře s poznámkou: „Abyste pochopila, jak neobyčejně na mě Hebridy zapůsobily, posílám Vám následující větu, která mě tam napadla.“ Předehra Hebridy, známá také jako Fingalova jeskyně, měla premiéru 14. května 1832 v Londýně. (Původní název možná vycházel z úžasných zvuků, které jeskyně někdy vydává.)
Dva romantické údery zasadil ve stejném roce malíř J. M. W. Turner obrazem „Staffa, Fingalova jeskyně“, který společně vystřelil jeskyni z málo známého zázraku mezi povinně navštěvovaná romanticko-viktoriánská turistická místa. Jeskyni navštívili William Wordsworth, John Keats, lord Tennyson a královna Viktorie, stejně jako dokonalý cestovatel a milovník divů Jules Verne.
Od té doby už jeskyně nikdy neopustila představivost veřejnosti. Pink Floyd po jeskyni pojmenovali jednu ze svých raných, dosud nevydaných písní a Matthew Barney jeskyni použil ve svém cyklu Cremaster.
Jednu z jeskyní lze navštívit plavbou lodí (lodě sice do jeskyně nemohou vplout, ale pravidelně kolem ní proplouvají) nebo se lze vypravit na malý ostrov Staffa a do jeskyně se vydat pěšky tak, že sestupují ze sloupu na sloup. Mimochodem, severní pobřeží ostrova Staffa hostí v letních měsících kolonii puffinů.