Příběh o anorexii

Vyrůstala jsem s postavou, která by se dala popsat jako „baculatá“ – tak trochu s nadváhou, ale také tak nějak normální pro dítě, které ještě nepostihl růstový spurt. Žil jsem převážně v otcově domě s ním a svým mladším bratrem a večeře rozhodně nepomáhaly v tom, aby napomáhaly jakémukoli hubnutí. Po tom, co mi připadalo, že otec celý rok komentoval mou váhu, jsem se jednoho rána probudil a rozhodl se, že zkusím, jak dlouho vydržím vůbec nic nejíst.

Podařilo se. První den mého tajného testu se mi podařilo vydržet až do večeře, aniž bych cokoli snědla. Celý den jsem se necítil slabý, unavený ani hladový. Večeři jsem snědla s pocitem zadostiučinění, že jsem dokázala vynechat dvě jídla, která pro mě ještě včera byla okamžiky čirého požitkářství. Protože jsem tohoto cíle dosáhla hned první den, rozhodla jsem se stanovit si delší cíl – uvidíme, jestli to vydrží celý týden.

Jak si asi dokážete představit, mé cíle byly stále delší a delší. Uprostřed zkoušení, jak dlouho vydržím bez jídla – někdy i dva dny v kuse – jsem začala být posedlá počítáním kalorií.

Blížily se mi čtrnácté narozeniny a začínala jsem si opravdu rýpnout do svého sebeobrazu…

Nelíbilo se mi, že se mi v břiše vytvořil malý váček, když jsem si sedla.

Nelíbilo se mi, že se mi vytváří dvojitá brada, když ji tlačím dolů.

Nelíbilo se mi, že se mi zvětšují stehna, když na ně vyvíjím tlak tím, že si sedám.

Nelíbilo se mi, že se mi zvětšují paže, když je mám položené po stranách.

Začala jsem si vytvářet mentální seznam všech svých domnělých nedostatků. Vygooglovala jsem si různé věci ve stylu: „Kolik kalorií musím sníst, abych zhubla deset kilo?“. Toto hledání samozřejmě probíhalo v době největšího rozmachu fór a chatů a já se do něj vrhla po hlavě. Našla jsem svatý grál fór o anorexii: ženy a dívky se dělily o svá tajemství.

• Nejíst nic tak dlouho, jak jen to půjde, pít HODNĚ vody
• Omezit příjem kalorií na 500 denně, pak každý týden snižovat o 100
• Když držíte půst, noste kolem břicha cvičební pásek
• Žvýkejte žvýkačku, kdykoli pocítíte hlad…. oklame to vaše tělo, aby si myslelo, že jíte
• V salátech jezte jen ledový salát, je to v podstatě voda

Ty tipy mě živily víc než jakýkoli druh jídla. Léto mezi sedmou a osmou třídou pro mě bylo klíčové – byla jsem rozhodnutá vrátit se do školy alespoň o dvacet kilo lehčí, než jsem byla po skončení vyučování. Hladověla jsem a běhala kvůli pohybu. Naučila jsem se všechny potřebné triky, jak svou novou posedlost hladověním skrýt před rodinou: přesouvat si jídlo na talíři, aby to vypadalo, že jsi jedla, otevírat svačiny a splachovat je do záchodu, aby obaly byly prázdné v koši, nosit pytlovité oblečení, a tak dále a tak dále.

Sama v pokoji jsem se smála, když jsem analyzovala všechny oblasti svého těla, které jsem kdysi považovala za „problémové partie“. Všechny byly pryč. Byla jsem doslova kost a kůže. Líbilo se mi, že jsem viděla celý svůj hrudní koš, kyčelní kosti v celé jejich kráse, klíční kosti byly vidět až ke koncům ramen, páteř mi vystupovala tím nejkrásnějším způsobem, a dokonce i nohy jsem měla kostnaté. Dosáhl jsem něčeho, co jsem nikdy nepovažoval za možné, a to udržovalo posedlost silnou.

Ignoroval jsem všechny do očí bijící problémy, které s sebou nesl akt hladovění. Pravidelně mě bolel hrudník, vždycky jsem byl promrzlý a třásl jsem se, dostával jsem bolesti z hladu, při kterých jsem se víceméně zdvojoval bolestí… ale přetlačil jsem to. Bolesti a zimnici jsem popíral a psychicky se připravoval na to, že přečkám další den prázdnoty.

Přesvědčil jsem sám sebe, že doslova vnitřní prázdnota, kterou jsem denně pociťoval, mě vlastně naplňuje. Umožnil jsem si, abych se s lehkostí dotýkal palci a ukazováčky na každé ruce kolem stehen, a to mi dávalo pocit úspěchu. Proměnil jsem se fyzicky, aniž bych si uvědomoval, že se proměňuji i duševně – obojí byla proměna negativní.

Mám matnou vzpomínku na to, jak jsem šel ke svému lékaři na roční prohlídku a když viděl, že jsem zhubl třicet kilo, zkontroloval mi tělo. Protože mi bylo teprve čtrnáct let, tedy jsem byla nezletilá, musel lékař mému otci říct, že nejenže mám silnou podváhu, ale že mám i zcela jasné příznaky anorexie. Plakala jsem a zapírala, ale lékař mi doporučil, abych navštívila terapeuta i dietologa. Ztratila jsem kontrolu nad svou posedlostí.

K terapeutovi jsem chodila jednou týdně, k dietologovi, který mi sestavil jídelníček, podle kterého jsem se měla řídit, a lékař mi řekl, že musím každé ráno pít Ensure, abych znovu přibrala. Terapeutka mi říkala, že moje tělo je „jako auto“ a že momentálně „jedu na prázdno“ – říkala mi, že nebude trvat dlouho a zhroutím se. Varovala mě, že pokud ještě víc zhubnu, vystavím se riziku infarktu. Bylo mi teprve čtrnáct a nedokázala jsem se přinutit myslet na vážná rizika spojená s mou touhou vidět skrz kůži své kosti. Nezáleželo na tom, co mi říkal můj terapeut, upřímně jsem se přesvědčila, že bych mohla věčně jíst jen 300 kalorií denně.

V létě mezi osmou a devátou třídou jsem se přestěhovala k mámě. Připravovala jsem se na nástup na střední školu a měla jsem prvního kluka. Začala jsem si uvědomovat, jak jsem hubená; pod normální podprsenkou jsem nosila podprsenku bez ramínek, protože jsem neměla vůbec žádná prsa. Nechtěla jsem, aby si to můj přítel nakonec uvědomil, a tak jsem se rozhodla, že začnu zase pravidelněji jíst v naději, že se mi vyvinou křivky.

Když se můj způsob myšlení změnil, začala jsem plnit. Z džínů velikosti 00 jsem přešla na velikost 3 a k patnáctým narozeninám jsem konečně měla prsa. Už mě nepohlcovalo jídlo – to, co jsem jedla, frekvence, s jakou jsem jedla, počet kalorií toho, co jsem jedla. Smířila jsem se s tím, že už nevidím každé žebro na svém těle, a užívala jsem si, že se po chvíli cítím plná.

Stejně jako mnoho jiných věcí, které jsem zažila – řezání se, závislost na alkoholu – byla anorexie mým způsobem, jak ovládat svůj život. Neměla jsem pocit kontroly v různých aspektech svého života, takže naprostá kontrola, kterou jsem měla nad tím, zda budu jíst, nebo ne, pro mě byla uklidňující. Věděla jsem, že záleží jen na mně, jestli si dopřeji něco, co má více kalorií, než jsem si normálně dovolila zkonzumovat, a tak se mi to líbilo.

Obsese váhou a jídlem mě nikdy neopustila. Za posledních deset let se mnohokrát stalo, že jsem podlehla svým starým návykům. Počítal jsem kalorie, vážil se každé ráno, odpoledne i večer a vydržel delší dobu nejíst. Poruchy příjmu potravy jsou problémem, se kterým budu bojovat do konce života. Ale nejsem sama.

Uvádí se, že poruchou příjmu potravy trpí nejméně 30 milionů Američanů. Každých 62 minut někdo zemře v přímém důsledku poruchy příjmu potravy. Pouze třetina osob, které se ve Spojených státech potýkají s anorexií, se léčí. Anorexie má také nejvyšší úmrtnost ze všech poruch příjmu potravy.

Lékaři tvrdí, že většina lidí, kteří žijí s poruchou příjmu potravy, bojuje také s depresí. Deprese je zdrcující a soustředění se na příjem potravy nám může pomoci vrátit do života pocit kontroly.

Nevím, jestli je někdy snazší žít s poruchou příjmu potravy, i když ji máme momentálně pod kontrolou. Stejně jako u mnoha jiných psychických problémů je důležité přijmout dlouhodobost situace. Vždycky budu trpět anorexií, protože existuje někde hluboko v mé mysli. To nejlepší, co mohu udělat, je připomínat si, že i když jsem vždycky nesnášela, když mě přirovnávali k vozidlu, jsem jako auto – potřebuji palivo, abych mohla jet dál a nerozbila se.

.