Všichni vyznávající křesťané se shodují, že křesťanský vůdce by měl být služebným vůdcem. Ježíš se nemohl vyjádřit jasněji:
„Králové pohanů nad nimi vykonávají panství a ti, kdo nad nimi mají moc, se nazývají dobrodinci. Ale ne tak u vás. Spíše ať se největší mezi vámi stane jako nejmladší a představený jako ten, kdo slouží.“ „Ať se největší mezi vámi stane jako ten, kdo slouží. (Lk 22,25-26)
Ne vždy panuje shoda v tom, jak má v dané situaci vypadat služebné vedení. Někdy služební vůdci takříkajíc umývají druhým nohy (Jan 13,1-17), jindy však kárají (Mt 16,23), a dokonce trestají (Mt 18,15-20). Někdy slouží na vlastní náklady (1Kor 9,7), ale jindy vydávají důrazné příkazy (1Kor 5,2; 11,16).
Brodění se v kalných vodách
Jiné faktory nám kalí vodu ještě více. Začněme tím, že ve všech křesťanských vedoucích přebývá hřích, což znamená, že i na vrcholu své zralosti budou stále chybujícími služebníky. K tomu přidejme skutečnost, že většina vedoucích ještě nedosáhla vrcholu své zralosti. K tomu přidejte skutečnost, že všichni křesťanští následovníci mají také obydlený hřích a většina z nich také ještě nedosáhla vrcholu své zralosti. Přidejte k tomu skutečnost, že různé temperamenty, zkušenosti, obdarování a povolání ovlivňují jak to, jak mají někteří vedoucí tendenci sloužit, tak to, jak mají někteří následovníci tendenci toto vedení vnímat – upřímnou snahu vedoucího sloužit si může upřímný následovník vyložit jako snahu „vládnout nad ním“ (2 Kor 1,24). A pak jsou tu vlčí, sebestřední vůdci, kteří sice své následovníky klamou, ale po určitou dobu vypadají, že se chovají podobně jako služební vůdci.
„Služebný vůdce obětavě usiluje o co největší radost těch, kterým slouží“.
Zjistit, zda vedoucí jedná ze srdce podobného Kristově službě, vyžaduje dobročinné, trpělivé a pokorné rozlišování. Není to jednoduché. Neexistuje žádný univerzální popis služebného vedoucího. Potřeby a souvislosti v širší církvi jsou rozsáhlé a rozmanité a vyžadují mnoho různých druhů vedoucích a darů. Při posuzování srdcí vedoucích se musíme chránit před vlastními jedinečnými předsudky. Každého z nás více či méně přitahují určité typy vedoucích, ale naše preference mohou být nespolehlivými, a dokonce bezcharakterními měřítky.
Znaky služebného vedoucího
Nový zákon nás přesto poučuje, abychom při rozlišování způsobilosti křesťanského vedoucího postupovali s náležitou pečlivostí (viz např. 1. Timoteovi 3,1-13). Jaké rysy hledáme u vedoucího, které naznačují, že jeho základní orientací je Kristova služebnost? Tento výčet není v žádném případě vyčerpávající, ale zde je pět základních ukazatelů:
Služebný vedoucí hledá slávu svého Mistra.
A jeho Mistrem není jeho pověst nebo voličská základna jeho služby; je jím Bůh. Ježíš řekl: „Ten, kdo mluví z vlastního pověření, hledá svou vlastní slávu; ale ten, kdo hledá slávu toho, který ho poslal, je pravdivý a není v něm žádná lež“ (Jan 7,18). Vedoucí, který se podobá Kristu, je Kristovým služebníkem (Ef 6,6) a postupem času prokazuje, že jeho hlavní loajalitou je Kristus – nikoli veřejné uznání, postavení nebo finanční zajištění. V tom „přísahá na svou újmu a nemění se“ (Ž 15,4).
Služebný vůdce obětavě hledá nejvyšší radost těch, kterým slouží.
To není v rozporu s hledáním slávy svého Mistra. Ježíš řekl: „Kdo chce být mezi vámi velký, musí být vaším služebníkem… tak jako Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé“ (Mt 20,26.28). Bez ohledu na svůj temperament, směs darů, schopnosti nebo sféru vlivu bude přinášet nezbytné oběti, aby usiloval o „pokrok a radost lidí ve víře“, což vede k větší Boží slávě (Flp 1,25; 2,9-11).
Služebný vůdce se raději vzdá svých práv, než aby zastínil evangelium.
„Identita a důvěra služebného vůdce nespočívá v jeho povolání, ale v jeho Kristu“.
Pavel to říká takto: „Služebník je služebník: „Učinil jsem se služebníkem všech, abych jich získal více“ (1Kor 9,19). Co to pro něj znamenalo? Znamenalo to, že se někdy zdržel určitých jídel a nápojů, nebo odmítl finanční podporu od těch, kterým sloužil, nebo pracoval vlastníma rukama, aby se uživil, nebo hladověl, nebo se špatně oblékal, nebo byl bit, nebo byl bez domova, nebo snášel neúctu v církvi i mimo ni (1Kor 4,11-13; 9,4-7). A rozhodl se, že se neožení (1 Kor 9,5). To vše předtím, než byl umučen. Pavlova laťka služebníka byla možná nastavena mimořádně vysoko, ale všichni služební vedoucí se vzdají svých práv, pokud věří, že díky tomu bude více lidí získáno pro Krista.
Služebný vedoucí se nezabývá osobním zviditelněním a uznáním.
Podobně jako Jan Křtitel se služebný vedoucí považuje za „přítele Ženicha“ (Jan 3,29) a nezabývá se zviditelněním své vlastní role. Nevnímá ty, kteří mají méně viditelné role, jako méně významné, ani netouží po viditelnějších rolích jako významnějších (1K 12,12-26). Snaží se spravovat roli, kterou dostal, jak nejlépe umí, a s radostí přenechává přidělování rolí Bohu (Jan 3,27).
Služebný vedoucí předvídá a laskavě přijímá čas svého úbytku.
Všichni vedoucí slouží jen po určitou dobu. Některá období jsou dlouhá, jiná krátká; některá jsou hojná, jiná hubená; některá jsou zaznamenána a připomínána, většina ne. Všechna období však končí. Když Jan Křtitel poznal, že jeho období končí, řekl: „Proto je nyní tato moje radost dokonána. On musí růst, ale já se musím zmenšovat“ (Jan 3,29-30).
Někdy je vůdce první, kdo rozpozná konec svého období, někdy ho jako první rozpoznají jiní a někdy Bůh nechá období skončit nespravedlivě z důvodů, které vůdce v danou chvíli nemůže pochopit. Služebný vedoucí se však milostivě vzdává své role pro dobro Kristovy věci, protože jeho identita a důvěra nespočívá v jeho povolání, ale v jeho Kristu.
Buď ke svým vedoucím laskavý
Žádný pozemský křesťanský vedoucí není dokonalým ztělesněním těchto pěti základních znaků služebnosti. Toto vyznamenání nese pouze Ježíš. Naprostá většina našich vedoucích jsou nedokonalí služebníci, kteří se snaží být věrní.
Mezi největší dary, které můžeme svým vedoucím dát, tedy patří 1) naše výslovné povzbuzení, když u nich vidíme některou z těchto milostí (rozvázat jazyk), 2) naše tichá trpělivost s jejich klopýtáním (držet jazyk za zuby) a 3) náš laskavý úsudek a laskavá zpětná vazba ohledně rozhodnutí, která vyvolávají otázky a obavy (uvázat jazyk za uzdu). A všechny tyto tři způsoby lze stejně snadno použít, když mluvíme o svých vedoucích, jako když mluvíme k nim.
„Naprostá většina našich vedoucích jsou nedokonalí služebníci, kteří se snaží být věrní.“
Potřebuje-li vůdce pomoc s rozpoznáním konce svého období, ať jeho věrní přátelé přinášejí láskyplné, laskavé, jemné a trpělivé povzbuzení, a je-li to nutné, i pokárání.
Někdy však, podobně jako u Diotrefa (3J 9), jsou hříšné vady vůdce příliš škodlivé, nebo se jako Jidáš (L 6,16) ukáže, že je vlkem. V tu chvíli vypadá milosrdná reakce tak, že se vhodní, zbožní a zralí následovníci chopí iniciativy služebníka a pokárají ho (Mt 16,23), a dokonce potrestají (Mt 18,15-20). Poznáme, že jsme tohoto bodu dosáhli, protože po určité době pozorování bude jasné, že těchto pět znaků u daného vedoucího nápadně chybí.