Už dlouho jsem přemýšlel, že to napíšu, ale nebyl jsem si jistý, jestli najdu slova, kterými bych to vysvětlil. Jde o to, že ty nejstrašidelnější myšlenky, které se vám honí hlavou, musíte dát na papír, což znamená, že se s tím, co se děje, musíte skutečně vyrovnat, což často vede k uvědomění si, jak temné místo vaše mysl vlastně může být.
Než se do toho pustíme, musíte vědět něco o úzkosti. Nemám na mysli úzkost typu vystresování nebo pocitu přehlcení, mám na mysli naprosto ochromující, duši ničící a život měnící úzkost. Je to slovo, které se tak často skloňuje, že si nejsem jistý, zda mnoho lidí skutečně ví, jaké to je, když s ní musí žít den co den. Snažit se předstírat, že se nic neděje, a pokoušet se žít normální život, i když ve skutečnosti máte na bedrech tíhu celého světa.
Napsala jsem to jako otevřený dopis všem, kteří se snaží chodit s někým, kdo trpí úzkostí. Protože to nebude snadná cesta, pravděpodobně ta nejtěžší, ale mohu vám slíbit, že dívka, kterou se snažíte sbalit, prožívá ještě horší období a všechno je to v její hlavě, což znamená, že nemůže udělat nic, aby to zastavila.
První věc, kterou musíte vědět, je, že je nám to líto.
Všech věcí, o kterých budu mluvit, je nám líto. Ale nemůžeme si pomoct, ze všeho nejvíc bychom si přáli, abychom mohli, ale nemůžeme, a je nám to moc líto.
Máme zeď postavenou tak vysoko, že se zdá být neprolomitelná.
Máme úzkost kvůli předchozí události v našem životě, která se stala ještě předtím, než jsme tě poznali, ale je to událost, kterou si neseme s sebou. Kvůli ní jsme si vybudovali tak vysokou zeď, že je pro nás obtížné vést i normální rozhovory. Nemůžeme mluvit o tom, co si myslíme nebo jak se cítíme, protože to nedokážeme vyjádřit slovy. Naši zeď jsme si postavili sami, aby nás chránila, ale nevědomky nám způsobuje ještě větší rozrušení a bolest, když se nás někdo, na kom nám záleží, vzdá, protože nedostal zpět lásku, kterou nám dával.
Je pro nás těžké milovat.
Je pro nás těžké pochopit myšlenku, že by nás někdo někdy mohl milovat. Víme, že jsme komplikovaní, považujeme se za přítěž a vlastně si nedokážeme představit, že by nás někdo někdy miloval takové, jací jsme. Ale když už milujeme, ach, milujeme tak silně. Zamilujeme se tak hluboce, že to ani sami nedokážeme pochopit a někdy si to ani neuvědomujeme. Než si to uvědomíme, už máme strach a toho člověka odstrčíme. Což znamená, že pak zůstaneme zase sami, protože nás zase někdo opustil, ale to všechno kvůli nám. Stejně si to budeme myslet. Nezáleží na tom, jak se k nám ten člověk choval nebo co udělal, vždycky si to budeme dávat za vinu.
Všechno přehnaně promýšlíme.
Neodpověděl jsi na naši zprávu hodinu po jejím přečtení, protože jsi byl skutečně zaneprázdněný? To si nemyslíme. Naše mysl nám říká, že jsme vás otravovali, že jste se podívali na telefon, sklopili oči a položili ho zpátky, protože s námi nechcete mluvit. Řekli jste něco trochu jiným tónem nebo jste se prostě neusmáli tak jako obvykle, protože máte špatnou náladu? To my nevíme. Myslíme si, že jste z nás unavení a že jsme vás naštvali. Ale i kdybys nám každou vteřinu každého dne říkal, že nás miluješ, nebudeme ti věřit.
Protiřečíme si.
Chceme mít jistotu, že jsi pořád s námi, to ano, ale nedělej to moc často. Nedus nás. Naše úzkost to nemá ráda. Chceme to, ale hlas v naší hlavě si myslí, že je to příliš mnoho, než abychom to zvládli. Víme, že je to naprosto iracionální, ale nemůžeme si pomoct.
Zrušíme plány a vykašleme se na poslední chvíli. I když tě opravdu chceme vidět.“
Nejspíš si myslíš, že plánovat s námi je skoro nemožné, a abychom byli spravedliví, je to tak. Pro nás samotné je téměř nemožné si něco naplánovat. Chceme tě vidět a trávit s tebou čas a myslíme jen na to, jak spolu děláme roztomilé věci, ale pak přijde den a nastane realita, že to skutečně musíme udělat, a to už je moc. V hlavě se nám začnou honit myšlenky na to, co by kdyby, a to nás přivádí do depresivního stavu, kdy chceme zůstat uvnitř v důvěrném prostředí naší postele. Vypadá to, že vás nemáme rádi a že vám návrh, abychom šli na skleničku, připadá tak jednoduchý.
Ale pro nás je to mnohem víc než to. Je to nutnost připravit se a rozhodnout se, co si vezmeme na sebe, přemýšlet nad každým oblečením, které si oblékneme. Mám se nalíčit?
Ale kolik je moc? Odradí ho můj make-up? Co když se přiblíží příliš blízko a uvidí nedokonalosti na mém obličeji? Co když si bude myslet, že jsem se snažila příliš nebo málo?“
A kam bychom šli? O čem si budeme povídat? Co když se budu moc smát nebo se chovat hloupě a on si bude myslet, že jsem divná? Co když půjdeme někam, kde jsem ještě nebyla? Co když nám dojdou věci k hovoru a nastane trapné ticho a my nebudeme vědět, jak ho zaplnit? Co když se mu nebude líbit? Co když očekává, že se budu chovat určitým způsobem, a já nebudu taková, jakou očekává?“
Co když, co když, co když.
To je jen malý náhled do našich myslí. Je to hloupost, že? To přece víme. Ale nemůžeme si pomoci. Tahle konverzace v našich myslích je sama o sobě vyčerpávající, a než to všechno zvládneme, zpanikaříme a vykašleme se na to někdy i s tou nejchabější výmluvou nebo vám prostě neodpovíme a doufáme, že to necháte být.
Ale my nechceme, abyste to nechali být.
Potřebujeme, abyste pochopili, že někdy chceme být sami. A někdy nás můžeš vidět jen na místě, které je nám naprosto důvěrně známé, na nějakém nenuceném místě bez nátlaku.
Víme, že chtít po tobě, abys to všechno pochopil, je naprosto nerozumné.
Víme to a je nám to líto. Takže většinou děláme to, že lidi odstrkujeme, protože si myslíme, že není fér, abyste tohle všechno museli snášet. Odháněli jsme lidi hodně dlouho, protože lidé vždycky odejdou, nevydrží tu dost dlouho na to, aby zjistili, že když budete chodit s dívkou s úzkostí, tak ano, dostanete ty špatné věci, ale dostanete dívku, která vás bude milovat tak hluboce, že ani ona sama nebude vědět, jak hluboce. Bude jí na tobě záležet víc než na čemkoli na světě a při všem, co dělá, nebude myslet na nic jiného než na tebe.“
Ale chápeme, že jsme komplikovaní a těžko se milujeme, a proto nakonec působíme jako uzavřená kniha nebo „bez emocí“, ale musíš vědět, že ty dívky, které se chovají, jako by neměly žádné emoce, jsou často ty, které touží po lásce tak hluboké, že by jim ji záviděl i oceán. Prostě jen nevědí, jak překonat obrovskou překážku, kterou je jejich mysl.“
Jsme zmatení a můžeme vás celou dobu nutit k pochybnostem, ale prosím vás, pokud se snažíte chodit s dívkou s úzkostí, nezlobte se na ni. Prosím, netlačte na ni, aby se s vámi scházela, prosím, nebuďte naštvaní, když zruší schůzku nebo se na poslední chvíli vykašle na plány nebo je odmítne.
Chceme být těmi dívkami, které chodí ven a do společnosti a mají spoustu přátel a mohou spontánně jít na skleničku, ale nemůžeme. Takže jestli hledáš tohle, musíš jít někam jinam. To, co získáš, je holka, která nerozumí ani sama sobě, a někdy se může zdát, že je to prohraný boj, ale získáš holku, která tě bude bezpodmínečně milovat, pokud vydržíš dost dlouho, abys to viděl. 