Postoj k ebonštině se poněkud změnil s tím, jak se hip hop stal oblíbenou americkou hudbou. I ten nejpřísnější gramatik by musel souhlasit s tím, že „Gold Digger“ od Kanye Westa by ve standardní angličtině nestál za poslech. A Američané od Jesseho Pinkmana v seriálu Breaking Bad po Key and Peele chápou, že je v pořádku mluvit „hood“, když jste mezi přáteli.
Ale „ax“ je zvláštní případ. Je to často první věc, kterou i černoši uvádějí jako příklad špatné gramatiky. Garrard McClendon, černošský profesor a moderátor talk show, nazval svou knihu „Aks nebo Ask:
Jako černošský lingvista jsem si zvykl očekávat, že během otázek po každé mé veřejné přednášce o jazyce se někdo zeptá: „Jak je to s ‚ax‘?“
Jednou z odpovědí, kterou lingvista může dát, je citovat historii a poukázat na to, jak ve staré angličtině slovo pro „ask“ náhodně kolísalo mezi asijštinou a akštinou a nikdo ani nemukl. Ale taková odpověď posluchače nikdy neuspokojí. To bylo tehdy, to je dnes, naznačují, a dnes „ax“ zní ignorantsky. Tak proč by si černoši nemohli prohodit pár zvuků a přestat to říkat?“
Chci se pokusit na to odpovědět.
Především je důležité pochopit, že jak už to v angličtině chodí, „sekera“ je naprosto normální věc, která se stala se slovem jako „ask“. Vezměme si třeba slovo „ryba“. Začalo jako „fisk“, se stejnou koncovkou -sk, jakou má „ask“. Postupem času se na některých místech začalo říkat „fisk“ jako „fiks“, zatímco na jiných se začalo říkat „fisk“ jako „fish“. Po nějaké době zvítězilo „fish“ nad „fiks“ a dnes jsme tady. Totéž se stalo s „kaší“. Začalo to jako „maska“. Později někteří lidé říkali „maks“ a jiní „mash“. „Maš“ zvítězilo.
U slova „ask“ začali někteří lidé říkat „aks“ a někteří „ash“. Tentokrát však nezvítězilo „aš“. Místo toho si chvíli vedlo docela dobře „aks“. Dokonce i Chaucer ho používal v „Canterburských povídkách“ ve verších, jako je tento: „Yow loveres axe I now this questioun.“
V tom, jak se slova v průběhu času mění, je prvek náhody a my se nikdy nedozvíme, proč „aks“ a „ash“ prohrály s „ask“. Víme jen, že lidé, jejichž angličtina byla označena za standard, náhodou patřili k těm, kteří místo „aks“ říkali „ask“ – a zbytek je historie.
Dále „aks“ používali především nevzdělaní lidé, včetně nevolníků, vedle nichž v Americe pracovali černí otroci a od nichž se učili anglicky. Takže „aks“ není o nic víc „zkomolenou“ formou „ask“ než „fish“ „zkomolenou“ verzí ye olde „fisk“. Jde jen o to, že „fisk“ už tu není, aby nám připomínalo, jak to bývalo dřív.
Ale i když to víme, nemůžeme se ubránit dojmu, že standardní angličtina, i když libovolná, by měla být standardní. Nemělo by být stejně snadné osvojit si moderní výslovnost slova „ask“, jako si osvojit nové slangové slovo?“
Tady tedy lingvista vyluští slovo „identita“. Způsob, jakým lidé mluví, vyjadřuje jejich identitu, říkáme my, lingvisté, a máme tendenci si myslet, že takovým výrokem by měl rozhovor končit. Ale není tomu tak. Zcela rozumný člověk by se mohl zeptat: Proč se neztotožnit se správným jazykem? Použití slova „identita“ navíc způsobuje, že věc vyznívá vědomě, zatímco přijetí „sekery“ většinou černochů není vědomým rozhodnutím.
Musíme nabídnout lepší vysvětlení. Tady je můj pokus.
V první řadě je třeba pochopit, že pro černochy má slovo „sekera“ jiný význam než slovo „požádat“. Slova jsou víc než posloupnost písmen a „sekera“ je v nich vypitá od dětství. „Ax“ je slovo nesmazatelně spojené nejen s prosbou, ale i s prosbou černochů. Už jen tento pocit je dost silný na to, aby protnul vědomé rozhodování o tom, co je standardní nebo správné.
„Ax“ je tedy stejně nedílnou součástí bytí černého Američana jako jemné aspekty kočáru, chování, humoru a náboženské praxe. „Ax“ je gospelový akord v podobě slova, aspekt černošského bytí – a právě proto si černoši mohou dělat legraci a také pravidelně používat „ax“, a to i jako absolventi vysokých škol.
Nic však nebrání tomu, aby lidé slyšeli „ax“ jako negramotný, což z tohoto slova činí svým způsobem malou tragédii. Když se černošský řečník nejlépe cítí, nejlépe artikuluje, je nejvíc sám sebou – právě tehdy pravděpodobně vsune „ax“ za „ask“. Okamžitě zní jako ignorantka pro každého nečernocha, který ji slyší, nemluvě o nemálo černoších.
Přesto doufám, že můj malý příspěvek do proosové literatury by mohl některým z nás pomoci slyšet „ax“ jinak. Prostým faktem je, že protože „ax“ je černošství, přežilo a přežije.
John McWhorter vyučuje lingvistiku, amerikanistiku a západní civilizaci na Kolumbijské univerzitě. Jeho další kniha „The Language Hoax: Why the World Looks the Same in any Language“ (Proč svět vypadá stejně v jakémkoli jazyce), vyjde v dubnu
.