Být člověkem
Cena výhody pochybnosti.
„Jsi příliš naivní.“ Matka mi říkávala, když jsem jí vyprávěl určité příběhy o důvěře, kterou chovám k druhým lidem. „Důvěřuješ příliš snadno,“ říkávala. Přes všechna její varování jsem se stále rozhodl držet se svého idealistického pohledu na svět a odmítal jsem její slova poslouchat. Teď, když odešla, mi její slova znějí v uších a trochu mě děsí.
Měla pravdu?“
Vždycky je to trochu ošemetné, když přijde na důvěru. Je to bláznivý svět, ve kterém žijeme. Lidé lžou, podvádějí, dělají cokoli, aby přežili, aby se jim dařilo, aby se dostali na vrchol. Komu můžeme věřit?
Komu můžeme věřit?
Naneštěstí odpověď na tuto otázku zní: Nevíme. A co je pro nás ještě nešťastnější, prostě nemáme možnost to vědět.
Co jsem říkal své matce, když mi říkala, že příliš snadno důvěřuji? Opakoval jsem si stále stejnou odpověď: „Raději se budu mýlit, když budu věřit někomu, komu se věřit nemá, a vezmu si z toho ponaučení, než když se budu mýlit, když nebudu věřit někomu, kdo se časem ukáže jako důvěryhodný.“
Dávám každému výhodu pochybnosti, stejnou spravedlivou šanci.
Lidé mi mohou říkat věci o jiných lidech. Každou radu beru vážně, zejména pokud pochází od lidí, kteří mě mají nejraději a mají na srdci jen to nejlepší (například moje maminka), nebo od lidí, kteří si získali mou důvěru. Bylo by přece hloupé nedbat na opatrnost.
Ale i ti, kteří nás mají rádi, se mohou mýlit. I oni jsou lidé náchylní k lidským chybám. Mohou se domnívat na základě nesprávných zvěstí. Může dojít jen k nedorozumění. Ať už je to jakkoli, je lepší, abychom vše vzali v úvahu a rozhodli se sami, pokud jde o důvěru.
Jediný člověk, kterému můžete zcela důvěřovat a který vás nikdy nezradí, jste vy sami. Když tedy máte pochybnosti, promluvte si sami se sebou. Položte si několik otázek.
Žijeme ve světě plném podezírání. Zapneme televizi a vidíme, jak nám média sdělují zprávy o špionáži, o tom, že jedna země špehuje druhou. Vidíme, jak lidé stavějí zdi, jak se bojí lidí, kteří podle nich jiným berou to, co jim podle jejich názoru právem patří.
Zákon nedostatku. Lidé si myslí, že by jim mohlo dojít, kdyby se rozdělili.
Toto myšlení je prostě tak smutné.
Je toho tolik, že je toho na rozdávání. Opravdu věřím, že je toho dost na to, aby si každý mohl ukousnout kus koláče.
Byly nám dány schopnosti přátelit se s někým z druhého konce světa jediným kliknutím myši a mluvit s někým vzdáleným tisíce kilometrů. Měli bychom se sbližovat jako jedna velká rodina.
Ne stavět zdi, ať už viditelné, nebo jiné. Je toho tolik, co můžeme sdílet, jen když otevřeme oči a srdce dokořán možnostem.
Býval jsem nedůvěřivý a ostražitý vůči lidem kolem sebe. Nemohl jsem si pomoci. Prostředí, v němž jsem vyrůstal, mi vštěpovalo přesvědčení, že každý má postranní úmysly. Taky mi zlomili srdce, a to lidé, kterým jsem neméně důvěřovala.
Ale bylo to tak únavné. Být ke každému podezřívavý. Vyčerpávalo to z vás život. Nakonec prostě musíš udělat to, co musíš. Přerušit ten koloběh.
Miraculously, the moment I started giving everyone the benefit of the doubt, I started to feel a thousand times lightter – physically and emotionally.
I’ve become much much happier.
If we don’t learn how to trust again and again and again despite all the pain and pain from our hearts being broken, we will never love again. A jaký je pak smysl života?“
Zrodili jsme se, abychom milovali. My jsme láska.
Říkej mi naivní, jestli chceš.
Nosím to jako čestný odznak.