Mytologická adaptace ve filmu Joela a Ethana Coenových O Brother, Where Art Thou? (2000) se inzeruje jako adaptace Odyssea. Dr. Roger Macfarlane (Department of Comparative Arts and Letters) se zabývá stejně tak tím, jak se film neshoduje s Homérovou epickou básní, jako tím, jak se s ní shoduje.
Než se však Macfarlane na přednášce IC minulý týden vrhl na epickou poezii, hovořil o jiném textu, který adaptuje film O bratru, kde jsi? Sullivanovy cesty (1941) Prestona Sturgese. Sullivanovy cesty jsou jednou z největších komedií klasického hollywoodského období. Vypráví o režisérovi druhořadých komedií, který se snaží přesvědčit své producenty, aby mu dovolili natočit film se společenským významem. Ti tvrdí, že nezná utrpení, a tak se Sullivan vydává na cestu, aby zjistil, jaký je ve skutečnosti život mimo jeho chráněnou, bohatou bublinu. Film, který chce natočit, se jmenuje O Brother, Where Art Thou? Macfarlane poukázal kromě názvu na jednu instanci, která slouží jako styčné body filmu bratří Coenů se Sturgesovým filmem: kino. V Sullivanových cestách je jednou z vrcholných scén skupina vězňů, kteří jsou přivedeni do kostela, aby sledovali film. Tento obraz vězňů vstupujících do potemnělého kina se zrcadlí ve filmu bratří Coenů, když se řetězová banda vmísí do skutečného kina, aby sledovala film. Tato vizuální shoda napovídá divákům, jak chápat film O Brother, Where Art Thou? prostřednictvím motivů Sullivanových cest – filmu, který Macfarlane vřele doporučil divákům zhlédnout také tento týden v Mezinárodním kině.
Existuje několik triků, proč číst film O Brother, Where Art Thou? jako adaptaci Odyssea. Zaprvé se překrývají jména postav. George Clooney hraje našeho hlavního hrdinu jménem Odysseus Everett McGill má Odysseovo latinské jméno a obě postavy jsou si velmi podobné. Penny Wharvey-McGillová (Holly Hunterová) je také zrcadlovým odrazem Penelopy. Ostatní se však dost rozcházejí, například Menelaos „Pappy“ O’Daniel, který neodpovídá postavě Menelaa v Odyssei. Postava Johna Goodmana nosí pásku přes oko a je velmi podobná kyklopovi Polyfémovi, dokonce jsou podobně zmrzačeni hořícími kusy dřeva. Přímou adaptací jsou i sirény se zpívajícími ženami, které lákají muže od jejich výpravy a vedou je k zabití.
Ačkoli mnohé z těchto prvků pěkně ladí, Macfarlane poznamenal, že film obsahuje i řadu méně přímočarých adaptací. Jako například: „Proč je v pozadí představení postavy ‚Pappyho‘ O’Daniela busta Homéra?“ a „Kdo je ten slepý železničář? … Shoduje se s Tiresiem vizuálně, ale ne tematicky“.
Jednou z méně zjevných adaptací Homéra je použití písně „Man of Constant Sorrow“, kterou ve filmu zpívá Odysseus a jeho kumpáni. Název písně je odkazem na Odysseovo jméno, které je slovní hříčkou na řecké sloveso znamenající „trpět“ nebo „způsobovat utrpení“. Navíc během Odyssey Tiresias Odysseovi říká, že než najde klid, musí nést veslo po souši tak daleko, aby našel lid, který neuznává jeho použití. Tam musí založit Poseidonův kult. Macfarlane tento příklad vyčetl jako odkaz na hudbu ve filmu obecně, protože veškerá hudba pochází z oblasti mimo Mississippi a více se podobá hudbě z Apalačska.
Nakonec Macfarlane poukázal na jeden z nejdiskutovanějších aspektů filmu, jeho digitální color-grading, proces, který se od té doby stal všudypřítomným. Snímek Bratříčku, kde jsi? byl prvním celovečerním filmem, který byl kompletně, digitálně barevně korigován. Použití digitálních filtrů proměnilo jinak intenzivně zelené Mississippi v zaprášené prostředí éry deprese prosycené obrazy a myšlenkami z minulosti. Macfarlane to čte nejen jako vizuální stránku filmu, ale také jako druh adaptace. Podobně se minulostí zabýval i Homér, když psal Odysseu kolem roku 740 př. n. l. s odkazem na události v Trojské válce, která se odehrála o více než čtyři sta let dříve, v roce 1184 př. n. l.. Homér píše starověký příběh a podobně barevná korekce filmu působí jako metoda distancování a mytologizace jeho vyprávění v nostalgizované minulosti.
.